Travička zelená

...prozpěvuji své mladší dceři, když mě ta starší, pubertální, uzemní prohlášením, že má tráva, a opravdu nemyslí tu z luk a pastvin, v sobě spoustu vitamínů. „Třeba jako zelenina,“ dorazí mě svým prohlášením.

„Ty máš v hlavě asi zeleninu, když tohle dokážeš říct!“ startuju na první dobrou. Nic proti malým dávkám využitelných ve zdravotnictví. Ale považovat vyhulence za zastánce zdravé výživy? Má dcera se zaculí. Geny opět zapracovaly. Vytáčet svou „ubohou“ matku, byla i má oblíbená zábava. Jen mám pocit, že jsem byla poněkud ohleduplnější. Nebo je to jen pocit? „Si pleteš mojí trávu se svojí trávou!“ zasyčím a hned jí jdu namíchat nápoj z mladého ječmene. TEN má v sobě spoustu vitamínů, minerálů, stopových prvků, antioxidantů a enzymů, šířím svůj zápal pro zelené potraviny kudy chodím. Na mou dceru zápal evidentně přešel. Ale zápal mozkových blan. Že by vedlejší účinky? „No, která máma ti naservíruje trávu, co?“ mrkala jsem na ní, když jsem jí míchala ten přírodní elixír prvně. Tak proč se teď ta pokroková matka diví, že chce její dcera v budoucnu zhodnocovat své úspory prodejem trávy? „Budu jako Džamal!“ prohlásilo mé dítě nadšeně při zkouknutí nějakého přiblblého snímku o dealerech drog. „Neboj, jenom těch měkkých,“ snaží se mě uklidnit, zatímco já zápasím s arytmií srdce. Že má dcerunka nepůjde na vysokou, to jsem pochopila už dávno, ale takovouhle kariéru jsem fakt nečekala. "Podívej se na Katku,“ doporučuju jí dokument o jiné hrdince. Narkomance Katce. Snímek s mou dcerou evidentně zatřásl. A taky mé slzy. Ano, má dcera mě asi tak před rokem dohnala svými názory až k slzám. „Víš, oni jsou strašně fajn a v pohodě,“ obdivně k nim vzhlížela a o mě se pokoušely mdloby. S mou dcerou právě lomcovala puberta i se svými pochybnostmi, starostmi, a strastmi vší silou, a tihle lidé se zdály být tak nad věcí, COOL, IN a kdovíco ještě. A ti vyhulenci byli kolem mé dcery snad všude. Příkazy, zákazy, domácí vězení, nic nepomáhalo. Až můj hmatatelný, živočišný a hlavně přiznaný strach. Hodiny a hodiny jsme spolu strávily debatami o drogách, kdy mi dcera vyprávěla příběhy svých spolužáků, kamarádů a známých a já jí na těch příkladech vysvětlovala, že nic není tak, jak to vypadá, a že ti lidé opravdu nejsou v pohodě, jak říkají. Že naopak čekají, až bude mít slabou chvilku, aby jí stáhli s sebou, a dokázali si tak, že je vše ok. Má dcera mě pro změnu seznamovala s názvy drog, vyjmenovávala mě jejich účinky a stavy,až mě vypadávaly oči z důlků. „Nebereš nic, viď?“ pokládám jí zas a znovu svou naivní otázku. "Ježíši, jasně že ne," bere si na pomoc toho nejvyššího a protáčí oči. A jedním dechem dodává, že hodlá pracovat jako psychoterapeut v nějakém protidrogovém centru. Tiše si oddychnu a jdu si namíchat tu „svou“ trávu, která má v sobě spoustu vitamínů,minerálů,...