Středověk neskončil, středověk trvá.

  „To ženská se narodila proto, aby se starala o děti a domácnost!“ dostalo se Sofii stručného vysvětlení o jediném přínosu žen ve společnosti, a hned vzápětí se mrazivě ozvalo „A tak nevidím důvod, proč by měl MŮJ SYN přebalovat dítě!“ Sofiin tchán nasupeně pohlédl na svého syna, který se krčil v tak nedůstojné poloze u svého dítěte, a pak opět vzhlédl, se zuřivostí, jakou u něj Sofie dosud ještě nikdy neshledala. Pán domu byl s průběhem návštěvy mladých evidentně nespokojen.

Sofie zkoprněla úžasem. Sním či bdím? Rozhlížela se rozčarovaně kolem sebe. Ocitla jsem se ve středověku nebo v jedenadvacátém století? Odpověď na tuto otázku hledala v očích své tchyně. Její pohled vyjadřoval strach. Strach ze skřipce a z čarodějnic. Sabaty evidentně nebyly její hobby.

Sofie vzdorovitě pohlédla na svého tchána. Vzápětí hrůzou zatajila dech. Z dvoumetrové výšky se proti ní tyčilo děsivě vyhlížející monstrum. Monstrum, které jí chtělo svými názory evidentně zabít. Sofie rentgenovala očima muže, jenž jí tak jako vždy naprosto fascinoval, a před očima se jí děsivě míhaly jeho lebeční kosti, křížící se navzájem přes sebe; vypoulené oční bulvy, pérující na citlivých nervových vlákénkách; a zkřivené obličejové svaly, ušklíbající se do vražedných grimas.

Po porodu se ti zásadně změnila práva! Hrozivě vystřelilo z jednoho očního důlku jeho oko. Je načase, aby sis to konečně uvědomila! Hypnotizoval jí její vrah.

Co si mám jako uvědomit? Sofie šokovaně těkala očima z jednoho aktéra téhle směšné grotesky na druhého a čekala, kdo se rozesměje první.

V místnosti bylo hrobové ticho.

Sofie zděšeně pohlédla na svého manžela. Jeho oči byly připíchnuté na pleně jejich dcery.

“To má být vtip?“ zeptala se poněkud nejistě. Na tváři se jí objevil náznak smíchu. Křečovitého smíchu. Opět s nadějí pohlédla na svého manžela. Ten však pouze zatajil dech a hlavu narval do plen.

„To´s nemyslel vážně, že ne?“ obrátila se tedy, se směsicí bázně a bojovnosti, na svého tchána.

„Myslel!“ ujistil jí její tchán s bohorovným klidem, který opět nabyl při pohledu do jejích vyděšených očí. Jeho pohled, klidný ale výhružný, jí varoval, aby svá slova řádně vážila.

Jenže Sofie nehodlala vážit absolutně nic. Natož svá slova!

“Ne, ty si ze mě děláš legraci!” snažila se mu vzápětí důrazně vsugerovat svůj postřeh.

Mrazivý klid ve tváři Jonášova otce vystřídaly ledové kry, které zbrázdily celý jeho mrtvolně bledý obličej, aby vzápětí roztály pod žárem subtropického slunce a rozpálily jeho pokožku do ruda. Právě v té chvíli si vzal Sofiin pud sebezáchovy neplacené volno a hrůzou zdrhl.

„Nevidím důvod, proč by otec nemohl přebalit své dítě!“ zasršela Sofie. Její emoce už si žily vlastním životem. Divokým životem!

„A já nevidím důvod, proč by měl!“ zaburácel statný muž, až se stěny otřásly.

„Dědo,“ zasmála se Sofie přidušeně, „vždyť je rovnoprávnost. Rovnost mužů a žen!“ dodala důrazně. Vypadalo to, že se její slova míjejí účinkem. Je opravdu možné, aby v jednadvacátém století vedla v téhle moderní domácnosti takovýhle stupidní rozhovor? Začala se smát. Bylo to všechno tak absurdní!

Za chvíli ovšem měla přijít na to, že jediné, co je v téhle domácnosti moderní, jsou maximálně tak spotřebiče. A že probírat s muži v této tlupě práva žen je velice nebezpečný a adrenalinový sport. Její tchán totiž zřejmě, ve svých padesáti, ještě nikdy neslyšel o rovnoprávnosti mužů a žen! Bylo to k neuvěření. Bylo na čase, aby někdo konečně zkultivoval jeho starodávného ducha!

Za chvíli bude duch z tebe! Upozorňoval jí ten impozantní zjev, který před ní právě zkoušel všechny škály svého barevného rozpětí.

„Ženská vždycky byla, je a bude JENOM ženská!“ zahřmělo v tu chvíli v Sofiiných uší.

„No promiň!“ hlesla Sofie. Omráčeně pohlédla do tváře svého tchána, který byl s průběhem šokové terapie, kterou své snaše přichystal, nadmíru spokojen, a poté na svého manžela, zda tu nehoráznost také slyšel.

Jonáš zřejmě momentálně využíval jiné smysly než ty sluchové, neboť právě s pečlivostí sobě danou studoval řitkou stolici jejich dítěte.

....která má stát u plotny a u dětí!“ přilétla k Sofii odněkud další slova, která chtěla dokonat svůj hrůzný čin, a to, ubít k smrti jednu naivní sufražetku.

Sofiin zrak spočinul na Jonášově matce, která ztrápeně stála vedle svého muže, a starostlivě pozorovala tu šílenou ženu, která ještě nepochopila pravou podstatu manželství.

Co mu je??? Vyslala k ní rozčilený pohled. Sotvaže to klimakterium skončilo téhle ženě, vypadalo to, že se do krize středního věku zase pro změnu dostal její manžel!

Tak pojď ty intelektuálko! Vyzývalo jí teď to monstrum.

“Od roku 1900 můžou ženy studovat nejen kuchařku,” rozhodla se Sofie svého tchána co neprodleně seznámit s převratnýma novinkama, které zřejmě ještě nestačil zaregistrovat, “ a od roku 1918 můžou dokonce i volit...”

“Na to ti kašlu!” Smetl její tchán rázem ze stolu celou její emancipaci.

„Chápu,“ odvážně se nadechla k další řeči, „že domácnost a děti jsou převážně na ženě,“ pečlivě volila svá slova, „ale nechápu," vyjel jí hlas o tóninu výše, „proč by manžel své ženě nemohl pomoci!“

„Já k tomu nevidím ŽÁDNÝ důvod!“ proneslo lidskou řečí rozzuřené zvíře, pro které člověk nebyl dostatečně vhodným partnerem k diskusi.

Haúú! Chtělo se Sofii zavýt.

„Chlap má svojí práci a ženská taky!“ vysvětlil jí pro změnu zase svojí filozofii on.

„Jenže chlapovi občas ta šichta skončí,“ skočila mu do řeči Sofie, „kdežto ženské ne! A pokud vím, tak k tomu, aby se narodilo dítě jsou potřeba dva. Je tudíž logické a fér, že se o něj oba také postarají!“ zakončila vztekle svůj vyčerpávající monolog. Poté se se zájmem podívala na svého manžela, zda v ní přeci jenom ten obrázek, kdy Jonáš mění plenu jejich dítěti, nevyvolá nějaký pocit studu. Žádný se nedostavil.

“Péče o dítě a domácnost je ženská práce!” zařval na ní její tchán.

„Pak je tvůj názor blbost!“ vystřelila ze sebe Sofie.

Všichni, včetně psa, oněměli.

“Co si to ženská dovoluješ?” zařval na ní patriarcha.

„Říkám jen svůj názor,“ pokrčila Sofie rameny. Její hlas se ani nezachvěl.

„Nikdo se tě na žádný neptal!“ dostalo se jí vzápětí rázné odpovědi.

Sofie hrůzou polkla. To mluvíš ke mně? Přimhouřila oči jak divoká kočka.

„Tohle je MŮJ názor!“ zuřivě vyštěkla. Mohli jí vzít všechno na světě jen ne její názor! Ta myšlenka jí zřejmě uklidnila natolik, že se jí opět vrátil i tolik potřebný klid. Vzápětí žoviálně prohlásila. „A pokud máš ty jiný, fajn, pojďme si sednout a probereme to,“ usmála se na něho.

„Tady není co probírat!“ schladil vzápětí její nadšení pro komunikaci.

Ale to je mi novinka? Pomyslela si vztekle Sofie a s úžasem pohlédla na svou tchyni. Tak s tímhle tyranem jsi dokázala žít téměř třicet let?

Jonášova matka zatím vysílala ke svému manželovi úpěnlivé pohledy. Prosím tě! Přimlouvala se za snašin život. Je to matka naší vnučky! Chránila právo na její život.

Zabránit tomu, aby až ke stropu nevyšlehly plameny vášní, však už nedokázala.

Kde je hasící přístroj? Ptala se bezradně svého syna, který omámeně seděl nad dceřinými výpary.

Ještě chvíli se Sofie a Jonášův otec vzájemně hypnotizovali a měřili své síly, než se Jonáš vzmužil a polohlasně řekl:

„Nechte toho!“

Vzápětí své manželce podal jejich přebalenou dceru.

„Dík,“ poděkovala Sofie nahlas a dostatečně zřetelně. Mohla děkovat osudu, že měla tak báječného manžela!

„Myslela jsem, že jsou tyhle předsudky už dávno zdolány,“ pronesla spíše pro sebe než pro kohokoliv jiného.

Nechej toho! Varovaly jí Jonášovy oči.

„Tohle jsou přeci názory z minulého století!“ vysvětlovala Sofie své dceři, jejíž výchova k nezávislé, samostatné a sebevědomé ženě, byla v tomhle prostředí značně ohrožena.

Polož to dítě a já tě zabiju! Přečetla si vzápětí v tchánových očích.

Nepoložím! Přitiskla si Sofie dítě na hruď.

Až jí položí! Až jí položí! Snažila se paní Česílková zachránit alespoň vnuččin život

„Prosím tě!“ zakňučela zoufale ke svému muži.

„V téhle rodině platí MÉ pravidla! A ty jsi členem MÉ rodiny, takže je budeš respektovat!“ zaburácel vzápětí ze svých výšin mocný patriarcha. Debata byla u konce.