Škola základ života!

 „Vy si neberete tašku?“ zhrozila se babička při pohledu na obě své děti, které vypravovala do školy. „Ne, proč?“ zeptala jsem se své matky ironicky. Dítě Viktorka se podívalo na dítě Justýnu a obě pak na panikařící babičku.

„Do školy se OBVYKLE nosí taška!“ pronesla zoufale babička k malé Viktorce. Justýnu obdařila jen rozčileným pohledem. Tak to vypadalo, že její dcera nikdy nemůže dát své dceři kvalitní základ do života!

„Taky mě mrzí,“ pronesla jsem provokativně, „ že nemáme mít tašku! Tak jsem se na ní těšila,“ prohlásila jsem zkroušeně a mrkla na malou školačku, která udělala zoufalý obličejík po své matce.

„Já z vás asi jednou dostanu infarkt!“ škytla babička.

„Babi, ale mi fakt nic mít nemáme,“ uklidňovalo zoufalou babičku to nejmenší dítě.

„Natož tašku, viď?“ přidalo se to větší.

„Máma si to fakt nevymyslela!“ bránila Viktorka svou matku.

Babička si svou dceru pochybovačně změřila. Ona nechtěla být chlácholena!

„Nemáte mít tašku!“ vyštěkla. „Nemáš nakoupené věci do školy!“ zahromovala. „A nevíš, v kolik tam máte být!“ zachrčela babička těsně před infarktem.

Bylo 3. září. A její jediná vnučka šla do první třídy!

„Já za to nemůžu, že nám neřekli, co jim máme koupit!“ hájil se bohém, který celou svou existenci řešil tajemný problém, a to, proč byl zrozen takovým puntičkářem.

„Možná, že kdyby ses zeptala, tak se to dozvíš!“ zavrčela babička.

Možná, že když budu hodně usilovně přemýšlet, tak tu záhadu vyřeším! Pomyslela jsem si, na adresu své malicherné matky. Třeba mám dostat do života více řádu a má matka uvolněnosti. Zatím to však vypadalo, že jediné co obě dostaneme bude infarkt!

„Říkali nám, že seznam věcí dostaneme 3.září!“ prohlásila jsem bojovně.

„Ale jinde už jim ho dávali při zápisu!“ bránila své ideje babička. „VŠICHNI už mají VŠECHNO nakoupené!“ šílela.

„A MY zase nemáme NIC!“ odpověděla pohotově malá Viktorka.

Obě ženy vyslaly plameny sváru k tomu nejmenšímu a nejupřímnějšímu.

„No ale nám žádný seznam nedali!“ bránila jsem se, seč mi síly stačily. „Nebo, že by jo?“ zakřenila jsem se.

Babička zavrávorala.

„Neboj, babi,“ uklidňovala jí malá bohémka, zatímco ta větší jí šla pro sklenici vody.

„Opravdu si dnes nemáme brát tašku,“ dušovala jsem se, když jsem viděla, že veškeré štěstí naší temperamentní stařenky leží na dně té školní brašny. „Ptala jsem se dvakrát!“ ujišťovala jsem svou matku, doufajíc, že se jí opět rozeběhne normální srdeční tep. „Stačí nám jen papír a tužka, abychom si mohli napsat ten SEZNAM,“ pronesla jsem konečně ono kouzelné slůvko, na které babička už od ledna minulého roku tak úpěnlivě čekala a dopověděla jsem, „a co se pamatuju, škola vždycky začínala v osm!“ Vypadalo to však, že můj velkorysý monolog na mou matku žádný dojem neudělal. Vzhledem k tomu, že slyším pouze na jedno ucho, nemohu přece dobře slyšet! Vzhledem k tomu, že škrábu jako kůň, seznam je již předem zašifrovaný! Vzhledem k tomu, že si nic nepamatuju, nemůžu vědět, v kolik začínala škola!

Babička nad svou dcerou zlomila hůl už dávno. Teď jen srdceryvně povzdychla. „Vůbec se mi ta škola nelíbí!“ prohlásila po minutě soustrastného ticha.

„A mně zase jo!“ prohlásila jsem spokojeně. Vypadalo to totiž, že nás tu kvůli takovým maličkostem, jakými byla např. taška do školy, nebudou zbytečně buzerovat. To mě bohatě stačilo doma.