Rychlokurs na otce aneb když jsou matky neschopné

"Nechcete k nám přijít na návštěvu?"

otázalo se nevinně pětileté dítě sympaticky vyhlížejícího mladého muže.

Julii se vzápětí udělalo špatně. Ještě než stihla zasáhnout, uslyšela dětský hlásek znovu.

“My totiž nemáme tatínka,” začalo s nadšením vysvětlovat a lišácky pohlédlo na muže proti sobě.

V jeho rudém obličeji se vypoulily dvě bílé bulvy.

Julie jakoby ta slova slyšela odkudsi z dáli a před očima se jí začínalo zešeřovat.

„Bydlíme na Vinohradech, v ulici . . .“

„JULIE!“ zmohla se na hrdelní výkřik. Její dcera jí právě domlouvala rande s celým vagónem.

Malá Julinka sebou trhla a pak se na svou matku překvapeně zadívala.

„Chceme přeci tatínka, ne?“ ujišťovala se malá treperenda a v jejích očích se objevila výčitka.

Ve vagónu to mírně zašumělo.

„Já se strašně omlouvám,“ sklopila oči k zemi rudá náčelnice. Vůbec neměla odvahu podívat se tomu bílému muži do obličeje. A taky té ženě co seděla vedle, tomu klukovi naproti a celému zbytku vagónu. Právě vjížděly do stanice a ta stanice pro ně byla konečná!

„Maminko, ale ono vůbec není těžké, aby tě měl někdo rád!“ ujišťovala na peróně svou kolabující matku malá Julinka.

Julie svou dceru láskyplně přitáhla k sobě. „Ale naší adresu nikomu říkat nesmíš, víš,“ řekla dojatě.

„Ale jak nás pak najde?“ zapochybovalo bystré dítě.

„A co kdyby nás někdo vykradl?“ zeptala se jí nadějně Julie.

„No, kdyby to byl nějaký sympatický tatínek....“ špitla malá darebačka.

.....................................

„Mami, já bych chtěla sestřičku,“ ozvalo se pro změnu mým obývákem.

Cože?? Mít ještě jedno takové hádě?? Nikdy! Zareagoval můj pud sebezáchovy. Boží mlýny melou pomalu ale jistě – a mě s tímhle dítětem už semlely napadrť!

„K tomu je ale potřeba nějaký pán,“ volila jsem opatrně slova.

„Ale to já přece vím!“ světácky mě odbylo mé dítě.

Překvapením jsem zamžikala očima.

„A bez něj to FAKT nejde?“ otráveně se ujišťovalo.

Spermobanka! Napadlo mě okamžitě, ale taky to, že bych mohla dostat delší vycházky.

„Ne, nejde,“ zakroutila jsem opatrně hlavou.

Viktorka se zamračila.

„Tak co třeba ten co nám maloval byt?“ navrhla rychle a pozorně na mě pohlédla. Řekni něco o Oskarovi a jako moje matka jsi skončila! Vyjadřoval její výhružný pohled.

„Jak jsi zase přišla k tomuhle?“ zasípala jsem zděšeně. Že by si mé vnímavé dítě všimlo, že ten šikovný pán už kdysi dávno s její maminkou pár sestřiček, možná i bratříčků, pozabíjel? Možná byla právě vhodná doba, vysvětlit své dceři, co se skrývá pod pojmem bezpečný sex. Jenomže zatím to vypadalo akorát na to, že mi má dcera bude ty kondomy propichovat, až zjistí, na co ty nafukovací balonky vlastně jsou. Na vraždění jejích malých sestřiček!

„A proč zrovna ten???“ začala mě zajímat její kritéria pro dokonalého otce její ségry. Předpokládala jsem, že jí přeje jen všechno nejlepší...

„No,“ zamyslela se Viktorka, „když bysme potřebovaly, tak by nám vždycky vymaloval byt!“ vysvětlila mi věcně malá kuplířka.

„No Viktorie!“ prohlásila jsem konsternovaně. Zdálo se, že výchova mé dcery se právě ocitla na důležitém mezníku. Kdybych tenkrát já, při výběru svého budoucího partnera podobně uvažovala, mohly bysme teď mít s dcerou nejen krásně bílé stěny, ale ty stěny by byly zcela určitě i naše. Ale ne, já jsem musela toužit po obyčejném klukovi, jehož nemajetný rod mu měl zajistit ryzí charakter! Bezelstnost, nevinnost a důvěra. Blbost! Hrdě jsem pohlédla na své dítě. „Teda ty se v životě rozhodně neztratíš!“

Viktorka se zaradovala.Vymyslela výbornou věc! Svým uváženým výběrem jim zajistila doživotně krásné bílé stěny a ještě svojí matku rozesmála. Předtím se zlobila jako čert. Vůbec nevěděla proč. Vždyť byla dokonce i ochotná, pustit jí večer ven, aby se na té sestřičce mohla s někým domluvit, a přesto se na ní maminka zlobila. Co jí tak rozzlobilo? Mít přece takovéhle krásné dítě jako je ona, je přeci štěstí. Vždyť jí o tom sama pořád ujišťovala!

„Hele a co tatínek?“ zajásalo dítě, povzbuzené matčinou chválou. Právě vymyslelo další ďábelskou věc.

„JAKÝ tatínek???“ zděsila jsem se.

„No přeci MŮJ!“ šťastně se na mě zazubila. „Vždyť se podívej, jaké spolu máte krásné dítě!“ odrovnala mě vzápětí svým argumentem.