Odvěké dědictví

Obvykle se se svým ex rozcházíme proto, abychom se zbavili jeho neřestí, zlozvyků a negativních charakterových vlastností. Už nemáme chuť ani sílu je řešit. Ale co když se k nám ty negativní charakterové vlastnosti vrátí jak bumerang v podobě našich společných dětí? Tak tomu se říká ironie osudu...

A obvykle jde samozřejmě o ty povahové rysy, které bytostně nesnášíme. Takže si buď hodíme mašli nebo budeme bojovat. Bojovat o naše děti. Společné děti. Obviňování nikomu nepomůže, stejně tak, jako vám nepomůže ten druhý.

Lhát se nemá, vštěpuje má kamarádka Julie své dceři už odmalička. Tak jako většina rodičů. Co naplat. Lhát se nemá, ale občas lžeme všichni. Lžeme sobě. Lžeme druhým. Lžeme celému světu. Ale jen občas. Co dělat, když se z pár upravených pravd stane chronické lhaní? Jak vysvětlit desetiletému dítěti, že lhaní má fatální důsledky na vzájemnou důvěru? Na důvěru, kterou jednou od vás bude potřebovat a ona tam nebude? Stokrát vám přikývne hlavou, že rozumí, stokrát zalže. Nejprve zařvete jak raněný tur domácí křížený s hysterickým lvem a pak...a pak už po sté odpustíte. Je to přeci vaše dítě.

"Proč zrovna já?" ptá se mě zhrouceně. "Vždyť já jsem takový bezelstný tvor," lituje se.

"Ty a bezelstný tvor?" dostávám záchvat smíchu. "A co ta tvoje ženská rafinovanost?" ptám se pobaveně.

Julie se liškácky usměje a vzápětí na mě vybafne. "Jenže rafinovanost neznamená lhaní!"

Mlčky přikývnu hlavou. Její dcera totiž vládne obojím. Teď už nemá smysl tříbit její geny. Smysl má akorát bojovat.

"Hele, to přeci musí být děsně náročné pořád takhle lhát?" ptá se Julie své dcery v návalu originálních výchovných praktik. Některé její drobné a vcelku bezvýznamné snůšky lží prostě nelze pochopit. "Vždyť musí být přeci strašně těžký zapamatovat si pokaždý co komu říkáš?" snaží se apelovat na její věčnou pohodlnost.

"No to taky JE strašně těžký!" svěří jí spiklenecky její ratolest.

"Víš, vždycky vzteky pomyslím na svého ex. Ten, když se mu to hodilo, dovedl zapřít i nos mezi očima. Má dcera nejen že ho zapře, ale bude tě i přesvědčovat, že ho tam nikdy ale opravdu nikdy neměla," povzdychle si Julie na naší přátelské terapii.

"Když už něco provedu, tak se k tomu alespoň přiznám," řvu pokaždé rozlíceně, " a přijmu trest," zoufale se z ní snažím vychovat Mirka Dušína.

Kdo to je? Kouká na mě má dcera, jak kdybych spadla z višně.

"Vždyť přeci víš, že ti hlavu nikdy neutrhnu. Všechno se přeci dá řešit!"

"Zlobíš se," pípne nesměle má dcerka.

"A ty se divíš?" ptám se jí užasle. "Mám tě snad pochválit?" tážu se přísně.

"Zkus to," navrhne má ratolest.

Julie fiktivně naznačí pohlavek. Ne že by ho její dcera snad nikdy nedostala, ale od té doby co ví, že existují linky bezpečí, ví naprosto bezpečně kam má pokaždé volat...

"Podívej, buď mi to lhaní za to stojí a já si už dopředu uvědomuju, že se to může profláknout ( a věř tomu, že se to proflákne, snažím se o regulérní výhružku ) a počítám s trestem, anebo mi to za to nestojí a prostě to nedělám!" důrazně jí vysvětluju důsledky takového jednání. "A mě osobně to za to teda rozhodně nestojí," doplňuju ještě. Její věčné napodobování ze mě za těch deset let vychovalo Mirka Dušína v sukních, tak proč si proboha nevezme příklad i z tohohle?

"Proč to proboha děláš?" vyju pokaždé zoufale.

"Já nevím," krčí rameny malá lhářka. "Abych byla zajímavá?" táže se mě.

Počítám do desíti. Měním taktiku. "Víš, že tě mám ráda, viď?" ujišťuju se.

Má dcera bleskurychle přikývne hlavou.

"Nemusíš lhát proto abys byla lepší," snažím se okamžitě rozptýlit jakoukoliv možnou fiktivní nejistotu. "Mám tě ráda takovou jaká jsi!" pro jistotu ještě zdůrazňuju.

Má dcera na mě zvědavě jukne.

"A máš mě ráda i když lžu???"

"Stokrát proklínám svého ex, stokrát děkuju za naše dítě."

Nejvíce máme v životě toho, čeho si nejméně žádáme...Takže opět a opět budeme vést boj s tím co nás věčně vytáčí. A znovu a znovu budeme brát na svá bedra to pestré dědictví, které si už věky věků po generace dědíme...a počítat do desíti, protože...protože jde přeci o naše děti.