Lidské štěstí je tak obyčejné

 Když se Sofie druhý den probudila ve svém novém domově, s úžasem zjistila, že si tam včera nevybalila věci jen ona, on a ono, ale také společné MY! Celý velký prádelník si tam drze, a bez dovolení, zabralo obyčejné lidské štěstí. A to obyčejné lidské štěstí se teď do nového dne rozdrnčelo jako starý, porouchaný a zaseknutý budík....

„Dobré ráno,“ slavnostně políbil svou rozespalou manželku Jonáš a vylétl z toho teplého hnízda jak ranní ptáče, které bylo zvědavo, kam nejdále doskáče.

„Jsi normální?“ houkla na toho bláznivého ptáka, se kterým sdílela lože Sofie.

„Ranní ptáče dál doskáče!“ zapěl Jonáš a letěl na sebe vychrsnout doušek chladné vody. Zřejmě to však malinko přehnal, neboť šelest načepýřených pírek okamžitě ustal. Proud ledové vody ho nemilosrdně smetl ze zemského povrchu.

„Ranní ptáče nikam nedoskáče, ale brzo chcípne!“ nevzrušeně okomentovala situaci Sofie a opět upadla do kómatu.

„Řekni mamince, ať vstává!“ zašvitořil o deset minut později, nejdříve u dceřiných poté u manželčiných uší, Jonáš.

Vzápětí se ozvalo ohlušující:

„UÁÁÁ!!!“ Mamííí bubák je tu! Rozkřičela se zoufale malá Viktorka.

„To je tvůj otec!“ suše je seznámila Sofie.

„Maminko, vstávej!“ zazpíval v tu ránu radostně skřivan u její hlavy.

Kde je puška?! Zazněla v Sofiině hlavě salva svištících ran, která by spolu s heslem nenávidím skřivany, okamžitě sprovodila toho ptáka ze světa.

„Taky už se ti nechce spát, viď?“ snažil se přeřvat svou dceru její nastartovaný otec poté, co její matka odmítla komunikovat. „Jen naše maminka je neuvěřitelnej lenoch!“ dodal významně a mrknul na svou ratolest.

Mamííí pomóóóc! Opět zařvalo, ovšem s novou intenzitou, šokované dítě. Nemůžu se probrat ze svého hrůzného snu! Vřeštělo.

„Pochovej hergot to dítě!“ zamumlala Sofie skrze polštáře. Tak tomuhle se říká lidské štěstí?? Pomyslela si útrpně, když jí i přes dva polštáře málem explodovala hlava.

To jen siréna jim ho tak hlasitě oznamovala! To jen otec pochoval svou dceru.

„Tohle nemůže být moje dítě!“ prohlásil ukřivděně Jonáš a rozhodl se ho nekompromisně zbavit.

„Moje taky ne!“ zahučela zpod polštáře Sofie. "Víš, že už dokážu pochopit matky, které své děti v noci zardousí!“ pronesl vzápětí rezignovaně slepec, který rozevřel svou náruč a apaticky očekával svůj sladký osud.

Jonáš se na Sofii spokojeně usmál. Z uší mu trčely dva ohromné špunty. Po minutě klidných vibrací si je opatrně vyndal.

Ticho.

„Říkala´s něco?“ sondoval, zda to ticho nebude už natrvalo.

„Ale ne,“ spokojeně zapředla Sofie a přitiskla si ten svůj malý pulsující zázrak na prsa.

......

„Podívej zlatíčko, jak tě tatínek krásně přebaluje!“ zanotovala Sofie svou oslavnou árii. Pohled na přebalujícího muže jí neskutečně rozněžňoval, dojímal a rozesmíval.

Viktorka se po očku podívala na svého snažícího se Stvořitele. Byl tak neohrabaný. Myslíš, že mu to jde? Zapochybovalo dítě a podívalo se nazpátek na svou matku.

Sofie zkoumavě pohlédla do Jonášovi tváře, ve které se zračila ona vzácná oduševnělost s napětím, jaké vyvolává jen adrenalinový sport, a poté na jeho ruce, na kterých se o tu poctu pralo všech deset prstů.

„Ale jo, já myslím, že jo,“ pronesla nakonec a velkoryse přehlédla i takovou maličkost, jakou byl nedávný otřes mozku, který Jonáš v záchvatu své otcovské péče jejich dítěti způsobil. Stalo se to právě ve chvíli, kdy, s oním typicky mužským nasazením, zasunoval plenu a zapomněl, že povrch na přebalovacím stole je nejen sympaticky otíratelný ale i nesympaticky kluzký. Dítě se tak o vteřinu později projelo po celé jeho délce rychlostí závodníka a jeho ďábelskou jízdu zarazila až tvrdá zeď.

Jonáš strnul hrůzou a vyděšeně pohlédl na matku dítěte. To nebyl angličák?? Vyjadřoval v prvních sekundách jeho zděšený pohled. V následující chvíli zbledl. To jeho břitká inteligence dorazila do mozku a sama mu sdělila šokující odhalení. Ne vole, to nebyl angličák! Jonáš překvapeně zíral na své dítě, které v šoku nad tím neohleduplným zacházením ztratilo až řeč.

Sofie v tu samou chvíli zbledla a pak začala střídat barvy jak semafor.

Jdi a zabij ho! Pravila zelená.

Počkej! Zbrzdila jí oranžová.

Nezabiješ! Zarazila jí s konečnou platností červená.

Před Sofiinýma očima se zjevilo značně rozmazané desatero. A také její ječící dcera.

Proč jsi ho nezabila??? řvala na ní vztekle. Copak ty bys za mě nedala život?? hulákala. Jdi a okamžitě ho předej vězeňské službě! vřískala.