Dobrý den, jmenuji se Justýna. Rodiče mě tak pojmenovali, aby byla legrace. Nejen proto, že zkrácenina mého jména just znamená v angličtině spravedlnost a v naší zemi bylo v té době spravednosti poskrovnu ( i když si skromně myslím, že mým narozením to mí rodiče moc nevytrhli), ale také proto, že se můj otec jmenoval Spravedlivý. Zřejmě se už tenkrát snažil spojit americkou a českou kulturu. Výsledkem jsem byla já. Justýna Spravedlivá.
Takže, dnes je mi třicet let a touha po spravedlnosti mě provází celým mým životem. Dovedla mě až do 1+1, kde žiju se svojí devítiletou dcerou, matkou, psem a ptákem (v kleci). Kdysi jsem bývala nejen bezstarostné a rozpustilé dítě plné ideálů, ale také normální. Dnes mám rozpustilé a bezstarostné dítě plné ideálů já a s veškerým mým posbíraným životním optimismem si myslím, že to není normální. A tak každý den spravedlivě řvu. A pak spravedlivě řve moje dcera, matka, pes vyje a pták nadává....
Mé lidské mládě se jmenuje Viktorka. A to proto, že když přicházela na svět, tak jsem nejprve jak Viktorka řvala já a pak jak Viktorka řvala ona. A pak už jí to zůstalo. Příjmení Spravedlivá má po mém nikoli svém otci proto, protože mi přijde spravedlivé řvát, když se do tohohle světa rodí nový človíček, a také proto, že doufám, že bude stejně spravedlivá jako jsem já, moje matka a můj otec...
Mé psí mládě se nazývá Čikita a je to bišončí slečna. Do naší domácnosti přišla po dceřině opětovné urgenci neplodnosti mých plodných dnů. A aby v záchvatu spravedlnosti nespolykalo mé dítě moje neplodné pilule, předala jsem jí vrnící zavinovačku se slovy: "Na, tohle je tvoje ségra!" A tak jako se mi nepovedlo vybrat si své dítě, neboť naopak děti si vybírají své rodiče, a jsem přesvědčena o tom, že je to další fór z dílny všemohoucího, vybrala jsem si alespoň svého psa. Narozdíl od mé dcery mě alespoň poslouchá. Jeho povaha je mírná, bezproblémová a nenáročná, což je oproti povaze mé dcery naprostý relax. Anti-stresový psík. Takže zhruba třikrát denně ho v amoku nosím po bytě, drhnu ho po jeho antistresových chlupech a počítám do sta. Po zbytek dne se o něj rve moje dcera s mou matkou.....
Můj pták.V naší domácnosti je to ten největší chudák. Je mi ho líto, protože si myslím, že se necítí dobře ve svém těle. Myslím, že jsme z něho udělaly transexuála. Na to, že je to ON a ne ONA jsme totiž přišly poměrně pozdě. Od té doby co jsme ho romanticky pojmenovaly Julie a těšily se na to, ,jak nám bude sladce pět ódy pro radost, začal nám dost nevybíravě nadávat. A už mu to zůstalo. A protože v naší domácnosti platí oko za oko, zub za zub, nadáváme mu i my. Zvláště po tom, co jsem si přečetla slova psychiatra MUDr. Rýce: "Chlapa nikdy, ale skutečně nikdy, nelituj !" (Myslím, že se to dá ve vší slušnosti vztáhnout na všechny ptáky)
Mojí matku ZATÍM taktně vynechám neb je to žena, která mě dala život. V ohromných bolestech a s ohromnou vírou. S vírou v můj život. Takže se snažím. Snažím se, v ohromných bolestech a s ohromnou vírou, konfrontovat svojí životaschopnosti s její životaschopností...
Přátelé mi říkají Justy. Jen pro manžela jsem vždycky byla Týna. Nesnáším jméno Týna! Vlastně ta zkrácenina plně vystihovala mou představu o tom, jakou mě chtěl mít. Chtěl ze mě mít prostě TÝNU! Týnou jsem byla přesně čtrnáct měsíců. A pak jsem se spravedlivě rozvedla. Spravedlivě jsem mu nechala byt, peníze i svobodu, protože já jsem do sňatku přinesla pouze oplodněné vajíčko. Z manželství jsem si tudíž odnesla jen své dítě a feministické výkřiky typu:
"Vyhubme ten obtížný hmyz, kterému se říká manžel!"
