Hříšný anděl

 “Mami, někdo zvoní!” zakřičela nadšeně malá Viktorka a vystartila z postele. “Metel,” plácla jsem její neposedné a hlavně nemocné tělíčko. Za dveřmi stál Oskar.

“Ahoj princezno!” pozdravil nejprve tu nejmladší a nejkrásnější.

Malá Viktorka vykulila oči. “Ahoj,” hlesla překvapeně a pozorně se podívala na svou rozpačitou matku.

“Metel do postele!” houkla jsem na ní nervózně.

“A próóóč?” zeptalo se bezelstně dítě.

S Oskarem jsme si vyměnili pobavený pohled.

„Mazej,“ houkla jsem na ní napůl pobaveně napůl nazlobeně.

“Taky mám ráda návštěvy,” pípla nesměle má dcera a vilně si prohlédla tu naší.

“Příště přijdu jenom za tebou, jo?” mrkl na ní Oskar.

Viktorka zrudla jako rajče a vzápětí se celá rozzářila. “Fakt???” upřela na něj svá modrá kukadla.

Významně jsem pozdvihla obočí.

“No jo, už du,” podívala se na mě otráveně má dcera.

“Maminko, zapomněla sis tužku,” ozvalo se za pět minut za mými zády.

Překvapením jsme od sebe s Oskarem odskočili. Viktorka mi právě podávala kus nicotné věci. Celá její miniaturní bytost se scvrkla jen na dvě vykulené oči. Kvapně se otočila a celá strnulá odcházela do bezpečí své postele.

Udělalo se mi špatně a Oskar nervózně přešlápl.

„No tak já asi půjdu, ne?“ hlesl kajícně muž.

„No asi jo,“ polkla jsem naprázdno. Když za Oskarem zaklaply dveře, ve kterých jsme se neodvážili na sebe ani pohlédnout, zhluboka jsem se nadechla a vešla do pokoje.

Má pětiletá dcerka ležela strnule v posteli, byla bílá jako křída a zhluboka oddechovala.

„Co jste to tam dělali?“ zachroptěla Viktorka těsně před infarktem.

„Noo,“ poctivě jsem se zamyslela nad tou otázkou, „dávala jsem mu pusu,“ řekla jsem, jak nejnevinněji to šlo. A že to moc nešlo....

„Pusu???“ hystericky zařvalo dítě. Já vím, jak vypadá pusa! Vraždily mě její oči.

“On na tebe šahal!” zavřískla další obžalobu.

Při představě Oskarových šikovných rukou mně mírně zrudly tváře. Co kdybych své dceři prozradila, že je Oskar vlastně chobotnice a já se s ní rvala???

“No, sahal, no,” připustila jsem opatrně.

“Ale ty seš přece moje máma!” zaječela ukřivděně Viktorka.

Rozesmála jsem se. “Jasně že jo,” snažila jsem se jí uklidnit a obejmout.

„Nešahej na mě!“ ledově mě varovala má dcera a znechuceně pohlédla na mé ruce.

„Viktorie!“ vyhrkla jsem otřeseně.

„Nech mě být!“ přetáhlo si přes sebe peřinu šokované dítě. Vypadalo to, že si půjde okamžitě hledat svou náhradní matku!

Zhrouceně jsem seděla na okraji postele a přemýšlela, jak z té šlamastiky ven. V tu chvíli zazvonil telefon. Drnčivé zvuky mi právě oznamovaly mou poslední minutu života.

„Ahoj tatííí!“ zavýskla nadšeně Viktorka a pomstychtivě na mě pohlédla.

Umřít byla pro mě jediná spása. Bohužel to nešlo a nešlo.

„Tatííí,“ zvolala žalostně má dcera. „máma se líbala s kamarádem!“ brutálně vyhrkla ze sebe svou obžalobu.

Zatajila jsem dech. Snad studem nad tím proviněním snad v naději, že uslyším, co jí její otec říká.

„Ale ona se s ním LÍBALA!“ zopakovala Viktorka svému otci důrazně, jakoby jí nerozumněl. Z telefonu se ozývalo cosi nejistého.

Nervózně jsem si začala okusovat nehet. Pak jsem se začala smát. To byla ale prekérní situace!

Viktorka se na mě zlostně podívala a pak zařvala „Nemám jí ráda!”

Úsměv mi ztuhl na tváři a do očí mi vstoupily slzy. Už scházelo jen tatínku přijeď si pro mě!

“A nemám ráda ani jejího kamaráda!” vyškrtla ve vteřině ze svého života i Oskara. “A jestli si ho vezme,” výhružně zavrčela, “stejně ho nebudu mít NIKDY ráda!“ doplnilo ještě laskavé dítě.

Povzdychla jsem.

„Fakt?“ zpozorněla náhle má dcera, křečovitě svírajíc své kouzelné sluchátko. Vzápětí se na mě podívala o poznání přátelštěji. Tátovi nevadí, že se máma líbala s úplně cizím chlapem? Neumře hanbou? Žalem? Žárlivostí?

Nakonec ten malej bonzáček zmlknul úplně a jen si nervózně prohlížel svou hříšnou matku.

Děkuju! Děkuju! Chtělo se mi radostí křičet do telefonu.

„Ale víš, že tě mám ráda nejvíc na celém světě, viď?“ pohladila jsem svou dceru po vlasech, když opatrně položila telefon.

“Víc než TOHO kamaráda?” ujistila se hněvivě.

Víc než jakoukoliv chobotnici na světě. Políbila jsem jí do vlasů.

“Babííí,” zvolala v nadějném očekávání má dcera o tři hodiny později, když domů dorazila babička, “máma se líbala s kamarádem!” vybafla na ní onu otřesnou událost, aniž by jí nechala alespoň vydechnout. S napětím očekávala, zda to s ní sekne.

“Dala jsem mu pusu no,” prohlásila jsem rozmrzele. Co mě ještě čekalo? Celostátní hlášení rozhlasu???

“Ne, LÍBALA se s ním!” opravila mě Viktorka a triumfálně pohlédla na svou babičku. Tak co? Přežiješ to? Napjatě očekávala.

Babička se statečně nadechla. “No, taky se jednou budeš líbat s kamarádama,” ujistila jí, potom, co i mě svým káravým pohledem ujistila o jakýchsi morálních zásadách.

“Já?” lekla se malá divoška, “Nikdy!” prohlásila rozechvěle a vzápětí nám protřele oznámila „Ale řeknu Vám, že odteď se budu FAKT stydět líbat!“