Až já budu konečně dospělá...

„Hele, to až budeš mít ten byt, tak to už budeš velká holka, viď?“ zazubila se na mě Simona. „Si piš!“ důležitě jsem prohlásila. „Ve třiceti je to slušnej výkon, což?“ zašklebila jsem se.

„Až já budu dospělá,“ zasnilo se mé dítě, „nebudu nikoho poslouchat!“ Nevraživě na mě pohlédlo.

„Budu si dělat, co chci!“ Nekompromisně prohlásilo.

„A každej den si budu kupovat chipsy!“ vykřiklo triumfálně.

Soustrastně jsem pokývala hlavou. „Já vím, a budeš celej den ležet v posteli, koukat na televizi a jíst,“ doplnila jsem ho a dala tak najevo, že znám jeho největší touhy a vášně.

Má dcerka jen slastně přivřela očka.

Dítě je prý hotová osobnost ve třech letech. Pak už se musí jen usměrňovat, ochraňovat a rozvíjet.

V našem případě to znamená, že se své dítě pokouším usměrňovat především v jídle a v jeho svérázných názorech, což v dceřině slovníku znamená, že jí týrám. Pokouším se jí uchránit od následků jejího hesla „budu si dělat, co chci,“ což má za následek její, poslední dobou, neosobní oslovení „matko!“. A snažím se odhalit jakýkoliv náznak jejího nadání v touze, že by ho snad jednou mohly nahradit chipsy a heslo „budu si dělat, co chci“.

Což o to, už u coby batolete se dalo u mého dítěte vcelku rychle odhadnout největší hobby jeho života. Bylo jím, a zůstalo jím, jídlo!

Z mého břicha tenkrát vylezl malý, líný požitkář. Do krve vysál a vyžmoulal má nalitá prsa a nakonec je za mé zděšené bradavky natáhl jak žvýkačku a s mlasknutím pustil. Prásk! Matko užij si mě…Tvůj otesánek.

Ve třech letech jsem ho zapsala na balet. Já měla vždycky smysl pro humor. Už při první lekci mi můj úsměv ztuhnul a při druhé má ambiciozní matka uvnitř mě zoufalstvím spáchala sebevraždu. V průběhu několika let následovaly roztleskávačky, aerobik, skauti. Skončily jsme u keramiky. Aby si mohla udělat mističku na jídlo...

Nutno ale dodat, že jistý záblesk blíže nespecifikovatelného tanečního rytmu a vcelku pozoruhodných ambicí jsem u svého dítěte zaznamenala. Uvidíme, zda ten záblesk zvládne hýbat rukama a nohama alespoň hodinu vcelku. Po poslední hodině se totiž má dcera chytla dramaticky za srdce a prohlásila, že tentokrát z toho bude asi doopravdy infarkt. Načež já ji mateřsky ubezpečila, že na EKG pojedem teprve až poté co ho prodělá, protože nebudu platit dvakrát poplatky za lékaře.    

Rozhýbat tělo dá fušku, ale co teprve rozhýbat mozkové závity! Prý čtyři roky intenzivního studia stačí. Číst, psát a počítat už umí, a to prý jí stačí. Ještě se naučí dávat první pomoc, protože to je v životě důležité a tím ona končí. A že jí ona názorná ukázka možného intelektu, kterým by mohla, kdyby ovšem chtěla, disponovat, stačila už v první třídě, potvrdilo její velkorysé prohlášení:

„Mami, mě nevadí, že budu debil!“ 

„Jsem debil,“ prohlásila jsem nedávno zhrouceně, když jsem udělala gramatickou chybu na svém blogu.

„Nejsi,“ chlácholila mě Simona.

„Jsem debil,“ vedla jsem si zoufale dál svou, „jsem debil, že jsem tenkrát ten byt nechala ex-manželovi!“ vylítlo ze mě naštvaně.

Simona na mě dobrosrdečně pohlédla.

„Kdysi jsem si myslela, že můžu žít s matkou. Nemůžu,“ hlesla jsem vyčerpaně. „Zvláště ne s mojí matkou!“ upřesnila jsem své utrpení.

Simona se povzbudivě usmála.

„Ale až já budu KONEČNĚ dospělá,“ zasnila jsem se, „nebudu nikoho poslouchat!“ Nevraživě jsem se zamračila.

„Budu si dělat co chci!“ Nekompromisně jsem prohlásila.

„A budeš si každej den kupovat chipsy,“ vyprskla Simona smíchy. 

„Až já budu konečně dospělá…“ mohutně jsem se nadechla, „to bude ale nuda!“ dodala jsem zpruzeně.