Tisíc a jedna noc VII: Nejistota

Noc nejistoty a ztráty iluzí. Všechno chování má svůj důvod, akorát ho někdy nechceme říct. Noc začátku i konce. Nepsané heslo zní: Mám nějaký divný období, takhle se chovám i ke svojí mámě.

Od doby mé první schůzky se Zdislavem jsem nemohla v noci spát a ve dne se soustředit. Myslela jsem jen na něj a takhle zamilovanost mi posléze začala být nepříjemná. Všechno jsem moc prožívala a navíc se tomu bránila. To mě vyčerpávalo dvojnásob. Začala jsem být křečovitá a příliš očekávala. Poté jsme se ještě párkrát sešli. Nechtěla jsem si přiznat, že on je příliš v pohodě na to, aby ho zamilovanost pohltila tak jako mě. Na jednu schůzku dokonce přivedl kamaráda. Byl to vlastně milý, trochu výstřední kluk. Příšerně jsem ho urážela. Když si na to vzpomenu dnes, je mi ho líto, ani se příliš nebránil...

Na druhou schůzku mě pozval na procházku po naší vsi. Strávili jsme spolu několik hodin, já se výborně bavila a měla jsem pocit, že bychom si spolu mohli povídat celé hodiny. Jak strašně jsem hledala někoho, s kým bych se mohla bavit o všem možném a ještě do něho rýpat neomezeně dlouhou dobu. Trochu mě mrzí, že Zdislav bere moje narážky jako legraci a na některé reaguje příliš laxně. Ne, že bych je myslela vážně a chtěla ho urazit, přesto však očekávám větší slovní souboj. Větší adrenalin. Ale nevadí, stejně je úžasný. Po pár hodinách chození a mluvení však na sobě začínám cítit několikadenní nevyspání a napjaté nervy. Udělá se mi slabo a vyčerpáním bych nejradši brečela. Musím domů! To by ještě scházelo, abych byla nucena dát najevo svůj stav. Vytáhnu z kapsy hodinky. "Budu muset jít. Mám hrozný hlad." "Tak zajdeme někam na jídlo", navrhne obratem. "Ne, děkuju, mamka na mě čeká s večeří." "Tak za ní zajdi a vysvětli jí to, já počkám." "Ne, opravdu ne, mně stejně dneska nějak tlačí žaludek, dám si doma něco malého." "No, dobře, ale půjdeš si se mnou a s kamarády večer zahrát ven kuželky?" "Já ještě nevím", cítím, jak ve mně napětí stoupá. Je mi skoro na omdlení. NUTNĚ si potřebuju odpočinout a nevidět ho! Copak to nechápe?! Začnu být nevrlá a protivná. "Hele, fakt už musim." "A přijdeš?" "Nevim ještě." Zdislav jen zakroutí hlavou. "Stejně se tady u tebe tak za hodinu stavím." "Jak chceš", přibouchnu mu dveře před nosem a utíkám domů. Vezmu si večeři do pokoje, kde se zavřu a asi hodinu brečím. Jsem nemožná! Proč mě všechno tak semele? Nic nevydržím. Ten kluk si o mě musí myslet, že jsem úplný magor. A možná, že jsem. Ale nemůžu ho dneska už vidět. Musím si odpočinout nebo před ním udělám ošklivou scénu. Čeká před domem marně. Pozoruji ho skrz záclony a po tvářích se mi koulejí slzy. Asi po čtvrt hodině to vzdá a odchází. Je mi to tak šíleně líto. Tu noc se také nevyspím.

Na třetí schůzku mě Zdislav vezme do malé kavárny. Hned mě táhne k pultu se zákusky a chce vědět, jaký si dám. "No, asi žádný, já sladké moc nejím." "Tobě nechutná?" diví se. "Spíš mi po něm není dobře." V té době už několikátý rok opravdu nejím sladkosti. Trpěla jsem na šílené bolesti hlavy, při nichž jsem i zvracela. Vypozorovala jsem, že se vždycky spustí, když se několik dní až týdnů láduji sladkostmi jako následek vypjaté situace. Vypjatou situací bývalo skoro pokaždé moje studium. Ale o tom se teď šířit nebudu, důležité je, že když jsem vypozorovala, co situaci spouští, přepnula jsem se od ládování se dortíky do opačné polohy a tou bylo naprosté vynechání všeho sladkého. A nemínila jsem to porušit ani teď. Panická hrůza ze záchvatu zvracení mě natolik ochromila, že jsem si prostě nemohla dopřát ani kousek. A navíc jsem věděla, že prostě jen u kousku nevydržím. Od té doby, co se rozmohlo pečení a prodávání různých dortů, koláčků a sladkého pečiva, byla jsem ztracená. Ale klidně bez toho vydržím!

Čvrtá schůzka začala již zmíněným kamarádem, který se však po mých urážkách rychle odpojil. Prý má ještě "nějakou práci". Zdislav se k tomu přímo nevyjadřoval, avšak jen co jsme došli k rybníčku a posadili se na lavičku, začal vést divné řeči. "Víš, já nejsem jako ty. Jsem spontánní, trochu blázen, každou chvíli si nabiju hubu..." Kam tím míří? Mlčím. "Ty jseš pěkná holka a máš svoje zásady. Jenže mě neužije na různý dodržování." O čem to proboha mluví?! "Prostě nežiju tak zdravě jako ty, jasně, máš potom hezkou postavu, když nejíš sladký, ale já prostě na to nejsem." Hergot, on si snad myslí, že to dělám kvůli postavě?! Ne, já mám jen prostě takovej pitomej metabolismus - co bych dala za to trochu přibrat! On je úplně mimo. "Ale já to nedělám kvůli postavě..." namítnu. "To je vlastně jedno..." odmlčí se a už dál nepokračuje. "Musím na Hrad", zvedne se najednou. Jdu s ním, protože nemám co jiného na práci. Pořád jsou ty čtyři měsíce prázdnin nezvyk po osmi letech intenzivního studia. Jdu mlčky, nějak mi došla řeč, což se běžně nestává. Mám náladu pod psa a nevím, co si myslet. Doprovodím Zdislava až před dveře salonku, kde se najednou stane obrat. Můj společník roztáhne pusu do širokého úsměvu a se slovy:" Tak ahoj, krásko, měj se hezky", mi vlepí rychlou pusu přímo na ústa. Úplně mě tím dostane do kolen a na všechny pochybnosti rázem zapomenu. Copak asi bude na příští schůzce! Určitě má o mě zájem, proč by mi jinak dával pusu?

Další schůzka už neproběhla. Zničeho nic, ze dne na den mě Zdislav začal ignorovat. Nepřišel za mnou, nikde jsem ho nepotkala, v salonku nebyl. Zato za mnou několikrát přišel Igor se svým vtipkováním, ale ani na něho jsem neměla náladu. Párkrát jsem se ho zkusila nenápadně zeptat na Zdislava, jenže to zřejmě vůbec nenápadné nebylo a navíc se mi dostávalo jen zamlžených, neurčitých odpovědí. Bylo mi čím dál hůř. Jednoho dne už to nemůžu vydržet a ze zoufalství se zase vydám do salonku. Vejdu dovnitř a mám štěstí. V křesílkách přímo proti mě si trůní Jaroslav se Zdislavem, všude kolem se vznášejí oblaka dýmu a vypadají, že jim nic nechybí. To mě dopálí ještě víc. Rázně vkročím mezi ně:" Můžeme si promluvit?" uhodím na Zdislava. Mlčí. Zato Jaroslav propukne v hysterický smích. "Co je tady prosím tě k smíchu", vyjedu na něj. Zakroutila bych mu krkem! Jen pokrčí rameny a tlemí se dál. Už je mi všechno jedno. "Neboj, nebudu tě dlouho zdržovat! Ale docela by mě zajímalo, proč mě ignoruješ", obrátím se přímo ke Zdislavovi. Kouká jinam, jako by mě nevnímal. Pak jen utrousí:" Mám nějaký špatný období, nebavím se s nikým." "A to má být argument? Fakt nechápu, tak mi to vysvětli. Žádný strach, obtěžovat tě nebudu, jen ráda vím, na čem jsem." "Vždyť říkám, že mám divný období, nebavím se ani se svojí mámou i ta už se diví." "A to má být jako argument?" Pokrčí rameny. "Dobře, nic víc mi neřekneš?" Ticho. Jaroslav poulí oči a jeho tvář dostane dramatický nádech. Kretén. Jsem se svým sebeovládáním v koncích. Musím pryč, jinak po nich skočím a oběma vyškrábu oči. "Ano, chápu, tak si tady teda seďte, kuřte a dobře se bavte! Nazdar!" poslední slova už skoro křičím. Vyběhnu ze salonku jako neřízená střela, ale ještě předtím se mi v zorném poli mihne Igor. Vyšel zase z toho tajemného výklenku. Cestou domů mě provází jeho klidný, vyrovnaný obličej.