Mám skvělého běžeckého parťáka. Do ničeho nekecá a na trénink se pokaždé těší. A jak. Mnohem víc než já. Když se mi občas nechce, donutí mě jít. Nedalo by se s ním vydržet.Stojí pře dveřmi, hypnotizuje je a fňuká, dokud nejdu ven. A ve sportovním. Jiné oblečení na mě moc neuznává.
Ale jinak se s ním nedá moc bavit. Tvrdohlavá palice, dělá si, co chce, a první dva kilometry jsou pro mě utrpením. Do té doby, dokud se nedostaneme do nějakého rytmu a i v něm mi občas nachystá takové překvapení, že to zavání úrazem. Tedy mým, ne jeho. Na to je moc šikovný. A běžec jak se patří. Kam se na něj hrabu.
Je to labrador. Jmenuje se Messi, opravdu po barcelonském míčovém kouzelníkovi, a je neuvěřitelný ďábel. Neposlušný, dělá si fakt, co si zamane a jakmile chytí dobrou stopu, je konec. Nic jiného ho nezajímá a to už nemluvím o psech. Vypadá jako kamarád všech hafanů, ale běda tomu, kdo na něj zavrčí. Okamžitě se stane jeho třídním nepřítelem a je zle. Pamatuje si ho natrvalo.
Musí být pořád na vodítku. Proto mám dlouhé, pětimetrové a hlavně silné. Ty obyčejné mi už několikrát přetrhl.
Nechápu, kde se v něm bere taková síla, ale když prudce zabere a za něčím vystartuje, nemám šanci ho udržet. Vlaju za ním jak hadr na holi a už jsem několikrát málem spadl, když byla počáteční rychlost i s jeho tahem na šňůře vyšší, než jsem schopen vyvinout já.
Musím s ním být pořád ve střehu, ale stejně se každý den dočkám nějakého překvapení.
Jen mu vadí vedro, to má potíže. Bodejť by ne, lítat ve 30 stupních v kožichu a ještě navíc se chladit jen jazykem, nevím, co bych říkal. A ještě nesnáší běhat pořád dokola.
Musí pořád letět stále dál.
Mám v lese na jehličí již z doby těsně po vojně vybudovaný, to už je bratru dobrých 34 let, 250 metrový ovál a ten přímo nenávidí. Dokáže tam bojkotovat trénink tak, že raději vyrazím někam do lesů.
Ostatně jako teď nedávno. Klusal jsem s ním po trávou zarostlé lesní cestě. Kolem ní jen husté ostružiny, za nimi z levé strany mladý borovicový les a z pravé pak hustá křoviska, z nichž se ke slunci prodíraly smrčky. Podél pěšiny zase lahodily oku různé lesní květiny. No, co víc říct, prostě pohled pro bohy a pastva pro oči.
Mesík si okolí samozřejmě prověřoval tím svým neuvěřitelným čichem a s nosem u země rejdil pár metrů přede mnou ze strany na stranu. Ani jsem nestačil přehazovat vodítko z jedné ruky do druhé.
„Pomalu, co blázníš,“ volám už na něho poněkolikáté. Nedbá. Má ty svoje chvíle, kdy nevnímá a je pohroužený do stop kolem sebe. Bez vodítka by již byl někde v prachu.
„Tak co je,“ cukám už vztekle šnůrou, když mě zase málem zavlekl až do ostružin.
Ty mají trny, a jaké. Umí se pořádně zakousnout do nohy a bolí to pak neuvěřitelně.
To mi věřte. Jenže najednou napnuté vodítko naráz povolí, ozve se vysoké kviknutí a pes snad se dvoumetrovým výskokem přistane až skoro u mě.
„Co je? Co tam je Mesi,“ zpozorním a zpomaluji klus. Jen tak pro nic za nic tohle neudělá. Najednou se rychlým vlnivým pohybem před námi něco prosmýkne přes cestu a bleskově to zmizí v houštinách. Klikatá čára na tmavém hřbetu dává tušit, co to je.
Zmije. A pořádná. Moc jich u nás není, ale občas se na ni podaří narazit.
Co teď? Skláním se k Mesíkovi: „Kousla tě?“ Snažím se na něm něco najít. Jen na mě hledí tím svým nevinným pohledem a olizuje si levou přední tlapku nad kolenem. Něco je tam vidět. Není čas na nic čekat. Okamžitě musím jednat. Vytahuji šňůrku z trenýrek. Ještě, že je gumička v nich dost silná a nepadají mi. Stahuji mu nohu nad rankou a mažeme z kopce domů. Nést ho nemůžu. Má přes třicet kilo, ale hlavně se nenechá. Naštěstí to není daleko. Otevírám garáž, startuji auto a se psem v kufru letím na veterinu. Není na něm zatím vidět žádná divná reakce a jen nechápavě hledí, co se kolem děje.
Ale v autě jezdí rád, tak je spokojený. Za deset minut jsem tam.
„Pane doktore, asi mi ho kousla zmije,“ rozrážím s výkřikem dveře ordinace. Naštěstí tam nebyl nikdo z jeho zvířecích pacientů. Hlavně ne kočka. To by špatně dopadlo.
„Ukažte,“ prohlíží pozorně nohu pod šňůrou z mých trenýrek a pak se zasměje:
„To není od zubů, ale od trnů, asi ostružin. Byli jste tam někde blízko nich, že.“
„Slyšeli jste tu ránu,“ ptám se ho i sestry: „To mi právě spadl balvan ze srdce.
A že byl ale pořádný.“
No, ještě že to tak dopadlo. Mohlo být hůř,“ vyprovází nás s úsměvem veterinář ze dveří a pohladí Messiho po hlavě: „Že ty draku. Kolik máš dnes kilometrů. Přijeď se zase někdy ukázat a nemusíš jen s úrazem.“
Pes mu olízne ruku, podívá se na něho a skočí jedním, pro nás naprosto nečekaným, odrazem přímo do kufru auta.
„To se mu to běhá, když má takové pružiny v nohách,“ pomyslím si a mířím k domovu.
„Tys mi dal. To máš z toho, že neposloucháš a pořád někde čaruješ. Jednou se ti opravdu něco stane,“ nadávám mu, když vyskakuje na dvoře z auta.
Pozorně se na mě podívá a vystartuje jako blesk do zahrady. Asi toho měl málo.
Možná mi připomíná, že jsme zapomněli na rovinky.
Jak říkám, skvělý parťák, člověk se s ním nenudí a i běhat mě donutí.
„No, zaplať pánbu, že se nic nestalo,“ pomyslím si v duchu: „nevím co bych dělal, nějak mi přirostl k srdci.“
Otočím se ke dveřím a najednou mě obrovská rána do zad srazí k zemi.
To se ten šílený hafan trefil v plné rychlosti ve výskoku tlapami přímo do mě.
A pak klidně letí dál, jakoby se nic nestalo.
No, nepřizabili byste ho?
