Radost ze života, radost z pohybu.

Máte někdy z něčeho takovou radost, že se vám zdá svět krásnější a všechno kolem vás úžasné. Občas se mi to stává. Proto jsem se pokusil poněkud neuměle popsat tyhle mé pocity tak, abych vám je mohl aspoň nějak zprostředkovat.

Sluneční paprsky pronikající přes záclony mě vytahují ze snů a dávají světu podobu nádherného rána nového dne. Otevřeným oknem cítím vůni čerstvého ranního vzduchu a ten mě láká ven.
Rychle na sebe hodím triko, natáhnu elasťáky, obuji boty a vyrážím.
Vysoko nad vesnicí ční starobylá architektonická památka, kostel svatého Martina. Nahoru k němu vede dlouhá křížová cesta.
Nabírám směr a pomalu se rozbíhám. Asfaltová silnice jemně přisává nohy. Dech se v kopci začíná zrychlovat a starý kostel na vrcholu Liliové hory se blíží. Vysoké borovice po okraji cesty sklánějí koruny, jakoby si mě prohlížely. Ještě pár metrů a jsem nahoře. Vydýchávám se. Protáhnu trochu svaly, protřepu nohy a pokračuji dál.
Rozsáhlá náhorní planina je zalitá sluncem. Zvlhlé listy stromů v ovocných sadech se kovově lesknou, třpytící se rosa pomalu mizí z trávy, ptáci vesele štěbetají.
Probíhám kolem chat a mizím v lese. Přijímá mne chladné ticho, jen sem tam proniká přes husté koruny smrků jemný paprsek hřejivého tepla. Měkké jehličí, střídající tvrdou asfaltku a polní cestu, zlehčilo krok a jemně se mi prolamuje pod nohama.
Jehličnatý les nahrazují mohutné duby, pod kterými sbíhám z prudkého kopce dolů.
Tak a teď to začíná. Otočit a nahoru. A svižně. Nohy postupně tuhnou, dech se prudce zrychluje, srdce buší. Ještě pár kroků. Trošku mi podkluzují nohy po spadaném loňském listí. Konečně. Jsem nahoře. Chvíli stojím. Vydýchávám se a prohlížím si okolní krásu lesního žlebu.
Po chvíli pomalu sbíhám dolů. Stará lesní cesta uvítá moje kroky jako dobré známé.
Lehce a pomalu klušu. Dech se upravuje. Přebíhám mostek přes mělký potok, nad kterým se sklánějí štíhlé jasany, třepotavé osiky a tiché šedé olše.
Slunce prozářilo hustou zeleň a jemně mě pobídlo. Radost z pohybu uchvátila celé mé tělo. Postupně zrychluji tempo. Cítím, jak svaly pracují a kotníky se pružně odlepují od země.
Blíží se další stoupání. Zvolňuji, chvíli vyklusávám. Přebíhám silnici a pomalu se nořím do prudkého kopce, porostlého mladými smrčky. Nebeské ticho lesa mě vtáhlo do sebe. Jehličí tlumí odraz a lehkost z mého pohybu se pozvolna vytrácí. Zatínám zuby a zanedlouho stojím na měkké travičce, lemující lesní cestu, po které kdysi koně sváželi dřevo z kopců dolů.
Teď musím volně. Rovná cesta láká k rychlému proběhnutí, ale čeká mě nejhorší úsek na mé dnešní trati, dlouhý prudký kopec s překážkami vytvořenými popadanými stromy táhnoucí se až na další náhorní planinu.
Snažím se běžet lehce a hlavně tiše. Ptáci se mě stejně nevšímají, nenechají se rušit při vítání nového dne. Ani sojka, ten strážce lesa, dnes varovně nekřičí. Ale v kopci se zvedá srna, zavětří a plavnými skoky vyráží i s kolouškem do hloubi lesa. S obdivem sleduji jejich pohyb. Tak kdybych to uměl.
Lesní cesta se stáčí a já se připravuji. Tak a do toho. Hned počátku mě tahají za nohy šlahouny ostružiní a kousek za nimi leží první strom. Přeskočím jej a pokračuji dál. Prudkost stoupání se zvyšuje. Přelézám přes další stromy. Běh se pomalu mění v poklus a únava se zmocňuje celého těla. Musím vydržet. Nikdy se nevzdávám. Plíce lapají po kyslíku, ale už je vidět cestu nahoře. Ještě okolo hromady klestí. Krok. Druhý. A jsem tam. Strnule stojím, nohy tuhé, dech se sípavě prodírá průduškami a pot mi stéká z čela do očí.
Jen dál. Žádné zdržování. Volně klušu po další cestě, na kterou jsem se napojil. Les se už úplně probral. Každá jehlička, list, květina ba i kůra stromů září po odrazu slunečních paprsků. Vysoké mraveniště se hemží pilnými dělníky lesa a v dáli je slyšet šum lesní bystřinky. Sbíhám z malého kopce, přeskakuji potok a probíhám přes starý opuštěný lom.
Obnažená skála obrůstá mechem a ve štěrbinách se uchytily stromky.
Cítím, že jsem už dost unavený, ale teď mě čeká dlouhá rovinka po krásné, hebkou trávou porostlé cestičce. Musím to rozběhnout. Už od začátku to nejde tak lehce, ale postupně se nohy uvolňují. Míjím vysoké jedle. Po druhé straně se táhne nový plot, obklopující letos vysázenou lesní školku. O kus dál už probíhám vysokou trávou, na níž už slunce vysušilo rosu a teď už začíná hřát mnohem víc. Po zádech mi začínají téct potoky potu. Zvolňuji. Přeskakuji trsy trav a vbíhám do mladého smrkového lesa. Ještě volněji se pouštím z mírného kopce dolů. Stromy nádherně voní a všechno živé se raduje nad krásou nového jitra.
Ze staré hájovny se ozývá štěkot psa a vedle na louce hrabou slepice. Probíhám okolo pastvin dobytka dolů z kopců do vesnice. Znovu se ozývá staccato mých kroků na silnici.
Za sebou cítím, jak mě les tiše volá zpět. Otáčím hlavu. Nádherné barvy hustě porostlých údolí a kopců, navíc ozářené sluncem mě lákají k sobě. Stromy v mírném větru kývou korunami, jako by mě zvali a pod modrou oblohou nad zelenými vrcholky plachtí majestátně draví ptáci.
Chce se mi přes únavu zpívat a létat, ale raději to nechám ptactvu. Mohl bych je vyděsit a navíc to rozhodně umí lépe.
Tichá radost ovládla celé mé tělo, díky tomu lehce i přes naběhané kilometry vykročím vpřed a s chutí se opět rozběhnu za svým dnešním cílem.