Proč já to ještě vůbec dělám

Před dávnými časy v začátcích mého sportování jsem se věnoval hlavně hokeji a volejbalu. Jenže mi vadilo, že se někteří kluci v kolektivu vezli schovaní za ostatními, tak jsem si hledal individuální sport. A oslovilo mě nejvíc běhání.„Tam ti nikdo nevezme, co zaběhneš. A nikdo se za tebe neschová, aby slízl smetanu z tvé dřiny,“ říkal jsem si a vrhl se do tréninku. Až tak to zase pravda nebyla, jak jsem i mezi atlety časem poznal, ale to je vedlejší.

Nikdo nic neznal, učil jsem za pochodu
Začátky byly všelijaké. Nikdo toho moc neznal a nebyl schopen radit. Nezbylo mi nic jiného, jenže se vrhnout na studie a sehnat si informace, které se tenkrát sehnat daly.
A z toho, co jsem se dočetl, jsem pak vycházel při vlastním tréninku.
Metodou pokus, omyl a tak pořád dokola. Ale vše jsem si pečlivě zapisoval do tréninkových deníků. A ničil si zdraví o sto šest.
Abych ovšem nekřivdil jednomu trenérovi, tak musím přiznat, že on mi dal taky hodně, ale já se přece jen chtěl vydat svojí cestou a přiznávám sám, že to byla ta cesta nejtěžší.
V podstatě jsem se díky tomu moc daleko nedostal, protože jsem pořád trénoval za hranou svých možností. Až jsem na to přišel, už bylo celkem pozdě.
Trenérské začátky
Tak jsem si řekl, že by nebylo špatné předávat své těžce nabité zkušenosti dál a něco dokázat s někým jiným.
Nikdy jsem netvrdil, že jsem spolkl moudrost celého světa a pořád o tréninku přemýšlel a dál sháněl další podrobnosti k novým tréninkovým metodám a vše si evidoval.
Navíc čím déle trénuji, tím víc vím, že toho znám pořád strašně málo.
Občas se něco podařilo a výsledky se těmi, co se mnou trénovali, byly. Jindy to nevyšlo a velká očekávání se nenaplnila. Tak to pokračovalo pořád dokola. Proto stále tvrdím, že v našich podmínkách, když se něco podaří, je to v podstatě skoro jako zázrak.
Roky práce
Následovaly roky trenérské práce. Vedl jsem řadu lidí. A i oni museli přiznat, že se nám občas něco podařilo a byli spokojení. Nebo taky ne a pak odcházeli. Jinde se jim ovšem vesměs nedařilo o moc lépe.
Tak jsem proplouval životem ve sportu, protože do toho mi skočil i na pár let trénink fotbalu a život mi utíkal mezi prsty. Rodina mě málem neznala a nebýt toho, že jsem trénoval své dva syny, ani jsem možná nevěděl, jak pomalu vypadají a jak rostou.
 A v podstatě nikde za mnou za ta léta nic není vidět.
Ty stovky lidí, co mi prošly rukama, si na mě navíc ani nevzpomenou. Někteří ani nepozdraví a raději se mi vyhnou.
Jiní se dokonce stali mými osobními nepřáteli. Za roky života jim obětovaného na úkor mé rodiny a celého osobního života.
Kdybych stavěl domy, pěstoval brambory nebo se věnoval se stejným úsilím nějaké vlastní firmě, byl bych boháč, co si válí zadek někde v Monaku.
Takhle nemám nic. Jen v podstatě ztracený život a pár věrných kamarádů, kteří mi zůstali z dob, kdy jsme spolu válčili na závodních drahách.
Těch si nesmírně vážím.
Jen díky jim vlastně v trénování pokračuji.
Má to ale smysl?
Tuhle otázku si čím dál častěji pokládám. Proč já to ještě vůbec dělám? Není to všechno zbytečné? Pořád se honit někde za nějakým pofiderním úspěchem, na který za pár chvil stejně všichni zapomenou. A ztrácet tak možná poslední roky svého života nesmyslnými žabomyšími válkami a neustálým začínáním tréninků s novými lidmi.
To je stejně práce na roky než budou vidět nějaké výsledky a mám já je ještě vůbec před sebou?
A pak vás dorazí, když už by mělo být za tou vaší prací něco vidět, že přijdou jiní, svěřence, co jste se mu věnoval se vším všudy, vám přetáhnou a pak slíznou smetanu bez toho, že by si na mě vůbec někdo vzpomněl.
Už jsem to zažil mockrát a pořád se to dál opakuje.
Tak si čím dál častěji říkám, proč to ještě vůbec dělám?
Musím se nad sebou zamyslet a říct si co a jak dál.
Už je nejvyšší čas.