Někdo o víkendu odpočívá, jiný volného času využívá pro své koníčky. Další pracují nepřetržitě, ty tedy lituji. Já se v tyto dny bavím po svém. Jezdím totiž po běžeckých závodech.
Konečně. Sobota. Můj nejoblíbenější a nejočekávanější den v týdnu a nota bene v celém roce. Už dobrých 40 let. Přesně tak dlouho se různým způsobem kodrcám za tím, co je mým životem. To, co je spouštěčem mé energie a téměř úplně mojí celoživotní náplní a hlavně součástí mého životního stylu. Mám to prostě nevždy v krvi a pro většinu normálních lidí jsem totální blázen. Ale kdo je pro koho ten normální. To nechám být, zašli bychom jinam, než mám v plánu.
Vždy pečlivě a celý týden připravovaný čas odjezdu bere hned od začátku za své. Není to mnou. Ostatně já jsem připraven vyskočit z postele v kteroukoliv noční, někdy i denní dobu. Popadnout kabelu, ve které mám všechny věci nutné k závodům pro jistotu po celý rok pořád stejné. Zásadně nic nevyndávám ať je 30 stupňů nad nulou nebo pod nulou. Pak se mi nemůže stát jako mým některým svěřencům, že si ode mě musí půjčovat třeba trenky. I když na některých plandají jako podvlékačky. A to nemluvím o tílku. To měla kdysi jedna má oblíbená běžkyně taky na sobě. Když stála na startu, vypadalo to, že se spletla a omylem přišla v noční košili. A co jí její tělesné proporce dělaly pod tím, na ni příliš velkým trikem, to nemůžu popisovat. Leda tak po desáté hodině večerní.
Svačinu si taky nemusím chystat. Mám tam sebou někde v těch hadrech zamotanou dózu s vločkami. Zcela jistě jsem ji taky pár let již neotevřel. Měl bych se do ní příležitostně někdy, nejlépe než půjdu do důchodu, podívat, abych tam náhodou nevozil penicilín. No, taky je občas potřeba. Nevím, proč si vlastně to jídlo sebou vozím, pokud se to ještě dá stravou nazvat. Musím to fakt, radši dřív, než pozdě, zkontrolovat, co tam z toho zbylo. Vždyť do nás pořád po závodech něco cpou, někde párky, jinde guláš. Nejlíp s hodně silnou a čerstvou domácí cibulí, aby to provedlo s vyčerpaným tělem a oslabeným žaludkem to pravé, co tomu zatím chybělo. Většinou tam dostaneme opravdu speciálně výživné občerstvení. Se značkou: „ Jen pro odolné.“ Nakonec, co by za to jinde dali.
Toliko pití, po tom co mi zkolabovala jedna z mých svěřenkyň pro totální dehydrataci v závodě, sebou vozím víc. A kupodivu i čerstvé. Na to jsem od určité doby pedant. To když jsem do sebe hrkl plesnivý nápoj a zametlo to se mnou tehdy pořádně.
No, vraťme se na začátek. Nějak jsem zase odbočil tam, kam jsem ani nechtěl.
Jakmile jsem otevřel vrata a vyjel opatrně z garáže, vynořila se odněkud ze svých úkrytů ta naše bílá psí obluda, přeběhla mi přes kapotu auta a sprintem, před nímž by i gepard znechuceně smotal nohy a zalehl zpět do afrických travin, vystřelila na silnici. Tam, se zastavila a čekala, kdo se s ní bude honit. Oblíbená zábava. Jenže její. Ne moje a ne v tento čas. Dokonale naplánovaný a do detailů promyšlený jízdní plán dostává již na startu povážlivou trhlinu.
Nezabírá ani lákání na piškoty, ani výhrůžky či nadávky. Jen mě výsměšně po přiblížení na dosah ruky uvítá vrtění ocasu a nepochopitelný úhybný manévr.
Nakonec jsem dostal spásný nápad. Ořechy. To je ono. Při tom začne i panáčkovat a provádí povely, které mu nikdo nedává. Zabralo to. Je lapen. Ale dal mi zabrat, gauner, přesně věren svému jménu, co dostal po elitním borci z FC Barcelona, tedy po Messim. Kličkuje totiž už určitě lépe než on i když bez míče, ale o to rychleji. A Hlavně po silnici. Nevím co ho tam tak přitahuje.
Dvacet minut zpoždění už na začátku cesty. Dobrý mezičas. Skáču za volant a řítím se, padesát nepadesát, na sraz. Dnes na mě asi nebude celou dobu mluvit ani motor auta, natož tak kamarádi, co je vezu sebou.
Stojí tam v řadě jak při čtení denního rozkazu na vojně a jako na povel všichni významně vytrčí ruku, vytáhnou rukáv a zaměří svůj pohled místo pozdravu směrem k hodinkám.
„Já vím, že máte všichni stopky,“ snažím se bagatelizovat napjatou situaci: „Co naděláte i muži mají své dny,“ otáčím se k ženské části osádky vozu.
Napětí nijak nepovolilo. To zase bude cesta.
Procedím trochu zuřivě mezi zuby: „Když se čeká na někoho z vás a chybí vám polovina věcí, tak se nic neděje a že já někdy přijedu o něco později, tak je oheň na střeše. Sedejte a připoutejte se. Právě odlétáme.“
A sešlápl jsem pedál plynu až k podlaze. Ani jsme se ještě nerozjeli naplno a už mě berou mí další oblíbení kamarádi. Ti, co mě i nás mají chránit a hlavně pomáhat. O tom první dost značně pochybuji, avšak to druhé, to umí perfektně. Zejména jak mi pomohou od značné části mé hotovosti. Ale taky něco přidají, abych byl spravedlivý. Nějaký ten bodík na mé konto. Překvapivě rádi. A jak.
Po dokonalé lustraci všeho možného se konečně chystám rychle odjet, když si ještě vzpomenou: „ Pane řidiči a co takhle dýchnout. Kolik jste toho vypil?“ „Litr ionťáku“ vyhrknu vztekle a vytahuji schovaný náustek z auta: „ Jste tento týden už třetí, můžeme použít klidně tuto vaši oblíbenou pomůcku. Aspoň ušetříme daňovým poplatníkům náklady.“ Nechápavě se na mě dívají. Mávl jsem rukou a zafuněl do přístroje. Byly doby, kdy jsem byl touto svou úchylkou známý u většiny místních policajtů. Moc dobře všichni věděli, že dýchat u mě je zbytečné. Ti mladí a noví už neznají a neví nic. Nikdy v životě jsem totiž nevypil ani kapku alkoholu. Taky to mám pořád na různých oslavách na talíři. I na vlastní svatbě. Ale jak jsou potom všichni rádi, když je někdo odveze domů, neboť jsou většinou ve stavu, že nemůžou najít ani dveře k východu z místnosti, natož tak cestu k domovu.
„Tak snad už to máme dnes všechno za sebou,“ houknu k posádce, ze které pomalu opadá napětí. „Nakonec stejně určitě nepřijedeme poslední. Jeden náš známý a nesmírně oblíbený veterán všech pořadatelů, se jistě postaví na start, až budou nejlepší v cíli. Však víte kdo.“
Všichni se rozesmáli a konečně začala normální debata o závodě.
Zaplať pánbůh.
