Nikdy není pozdě

Většinou se předpokládá, že se sportem začínají děti a pokračují pak přes všechny věkové kategorie tak dlouho, dokud je to baví.Ovšem najdou se výjimky. Přijdou třeba až v hodně pozdním věku a přesto se dokážou zařadit i mezi nejlepší sportovce v tom daném oboru a zvládnou pořádně prohánět i ty mnohem mladší.

Má další životní etapa mě v novém tisíciletí přivedla opět do školních lavic. Ne ovšem pěkně někde dozadu, do zákrytu, abych byl schovaný před ostřížím zrakem pánů učitelů, ale předstoupil jsem drze k tabuli a snažil se něco vysvětlit té současné, obdivuhodně sebevědomé generaci mládeže, která sice nic nezná, nic neumí, ale je prostě nejlepší. To si o sobě opravdu myslí a podle mě je to tragédie. Víc k tomu nemám co dodat. Po několika hodinách marných přednášek jsem pochopil, že tento boj nevyhraji a přestal jsem ze sebe dělat vševědoucího blbce. Ovšem ani to nepomohlo. Ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, nemohl jsem k nim najít tu správnou cestu.
Naštěstí jsem převážně učil tělesnou výchovu a vedl tam i atletický kroužek, takže jsem přece jen mohl s těmi dětmi pracovat i trochu jinak, jenže je ani sport nezajímal. Později jsem se stal i vedoucím trenérem sportovních tříd se zaměřením na atletiku, které byly zřízeny na základní škole, kde jsem učil. Bohužel, i dál to byl boj s větrnými mlýny a tak jsem byl nesmírně rád, že na tréninky docházely také děti z jiných škol, které to bavilo a měli o atletiku a zejména o běhání zájem. Žáci školy a členové sportovních tříd se na ně sice dívali s obrovským opovržením, ale jim to nevadilo. Tak se mi podařilo opět vytvořit celkem slušnou partu mladých běžců a běžkyň. Mezi nimi začínala vystrkovat hodně rychle růžky šikovná štíhlá dívka, která nikdy nešla pro slovo daleko.
Nakonec její trefné poznámky mě po závodech i na tréninku obšťastňují dodnes a nutí mě být neustále ve střehu, abych jí nezůstal zásadně nic dlužen.
Občas pro tu obratnou dívčinu s ostrým jazykem přijela její maminka, aby shlédla ostřížím zrakem, jestli jí nějak neubližuji, neboť mě pronásledovala neustále pověst likvidátora sportovních talentů. To už tak bývá, když se vám daří a máte výsledky. Ihned se to odrazí a místo uznání jste ten nejhorší. Tak to prostě v této zemi chodí.
Tak tahle přece jen dáma víc než středního věku, abych se jí nijak nedotkl, měla ještě dvě další už dospělé dcery, mě asi chodila sem tam mlčky kontrolovat. Ale spíš to vypadalo, že se zájmem sleduje, co vlastně na tréninku děláme. Někdy také vzala auto a vezla část té divoké mladé party na závody společně se mnou.
Jednou mi to nedalo, když jsem viděl, že klidně poklusává s ostatními a popíchl ji:
 „Nechceš to zkusit. Nakonec vidíš, co ty veteránky běhají. Určitě jim budeš taky stačit.“ Nenechala se dvakrát přesvědčovat. Ostatně v mládí pobrala nějaké zkušennosti na biatlonových tratích, takže s tím neměla problém. Postavila se na start a ihned předvedla, po kom že ta její dcera má ten svůj obrovský talent.
No a pak se k nám přidala naplno. Tréninky absolvovala úplně v pohodě. A hlavně, začala naprosto samozřejmě vyhrávat. Objeli jsme tenkrát jeden rakouský pohár a ona neustále všude vítězila. Ve své kategorii zcela jednoznačně a to ne o parník, ale spíš o současné ropné tankery. Umísťovala se pořád víc a víc v popředí i mezi všemi ženami a byla stále jako v Jiříkově vidění. Výkonnostně letěla i přes své roky úžasně rychle nahoru a nakonec začala prohánět i daleko mladší běžkyně. Po první letní přípravě, kdy jsem se marně snažil srovnat její špatné běžecké návyky z dětství, což se mi bohužel dodnes nepodařilo odstranit, najednou šokovala všechny atletky v širokém okolí, když začala vyhrávat občas závody i v absolutním pořadí. Tempo kolem čtyř minut na kilometr jí nedělalo potíže a to u nás i teď stačí vlastně pořád na to, být mezi těmi lepšími ženami.
A došlo velmi rychle i na rodinné souboje. Nejdřív měla navrch dcera Iveta. Jenže se to pomalu začalo měnit a pak nastal její prudký propad výkonů, se kterými se ona, coby přece jen mnohem mladší, složitě vyrovnávala. Její dospívání se neobešlo, jako ostatně u všech dívek, bez následků a tím jak se měnila v ženu, začínala se jí zhoršovat rapidně osobní výkonnost. Pomalu přestávala mámě stačit a navíc v krizových letech přechodu do dospělosti od ní začala dostávat na závodech i několik minut. K její cti je však třeba říct, že s tím bojovala a ty nepříznivé roky si protrpěla, sice se skřípějícími zuby, ale s pevnou vůlí to všechno překonat.
Občas se však dalo mezi nimi i zaslechnout: „Teda mamko, celý život tě mám za zády a ještě mě porážíš. Už mně fakt štveš. Nechceš se podívat do občanky, abys už konečně pochopila, kolik je ti let a že by taky byla někdy vhodná nějaká úcta před mládím.“
Marie se jen usmála a dál sbírala vavříny kolem sebe jeden za druhým.
České veteránské tituly byly pro ni zcela samozřejmé a tak jsem dostal jednou při pohledu do termínovky takový pološílený nápad: „U nás se poběží Mistrovství světa veteránů do vrchu, co kdybys to zkusila,“ otestoval jsem po dalším úspěšném závodě její názor, protože jsem přece jen věděl, že kopce nejsou její nejsilnější stránkou. A než mohla odpovědět tak jsem k tomu rychle dodal: „Zaměříme na to letní přípravu a uvidíš, že to půjde.“
„Proč ne, nakonec zkusit se má všechno,“ odvětila stručně a vrhli jsme se do tréninku.
No prospělo jí to neuvěřitelně. Osobáky začala běhat i na dráze a výkonnost na desítku se naprosto přesně stabilizovala kolem 40 minut, což přece jen v tom jejím věku, při vší úctě, byly fantastické výkony. Nakonec přepočítávací věková kalkulačka ukázala, že to odpovídá časům na hranici 35 minut mezi mladými.
Na Dolní Moravě se při svém prvním startu na tak velké soutěži jakou, byť i veteránské, světové mistrovství je, pustila do zdolávání kopců naprosto bez bázně. Běžel jsem také a to ve společném závodě s ní, neboť jsme stejně staří. Proto jsem jen slyšel z reproduktorů kolem trati v průběžném komentáři Iva Domanského, jak si vede. Zprávy byly víc než potěšující. Bojovala s náročnou tratí i soupeřkami výborně, či spíš skvěle, a možná i fantasticky na to, že něco takového běžela poprvé v životě. Celý závod se držela na třetím místě.
A v cíli to taky tak dopadlo. Bronzová medaile z Mistrovství světa a v družstvech titul pro Českou republiku. To byl rok snů.
Ovšem v následujících letech to už Iveta, její dcera, vzala vážně a opět ji začala porážet.
„No už bylo na čase, vždyť to byla taky ostuda, když jsem pořád prohrávala,“ komentovala krátce své opětovné zlepšování a postupný návrat ke svým dřívějším výkonům.  A znovu mezi nimi začal boj na ostří nože. Zatím to ještě pořád to nebylo úplně jednoznačné, i když přece jen mládí získávalo pomalu navrch, a proto ta slavná Ivetina věta:„Mamko už mě zase štveš,“ když jí Marie někdy proháněla, se občas ozvala i na závodech v dalších letech.
Prostě ona zraje jako víno a i když vím, že roky nezastavíme, tak u ní je to snad až neskutečné, jak dlouho si drží stabilní špičkovou výkonnost a drtí s úsměvem mnohem mladší soupeřky.
Už i Iveta skončila s běžeckou kariérou a věnuje se naplno svému studiu na vysoké škole, ale Marie pokračuje dál ve sbírání medailí ze světových veteránských soutěží a pořád prohání u nás na závodech o mnoho let později narozené běžkyně.
Takže mi nezbývá nic jiného než si jen v duchu povzdechnout: „Kdyby mi přišla do cesty v mládí, měli jsme zřejmě špičkovou běžkyni evropské úrovně.“