Někdy se nestačím divit, co všechno je možné

Před pár lety jsem vyrazil na krásný závod přes hanácký Mont Blanc, jak se Velkému a Malému Kosíři říká, a zažili jsme tam něco tak neuvěřitelného, že si po té době říkám, jestli to vůbec byla pravda.

Stojíme na startu. Všichni si nervózně vytřepávají svaly a po očku sledují soupeře. Rozcvičení a perfektně přepravení, je vyrazit. Startér se pomalu blíží k davu stepujících běžců. Nervozita se stupňuje. Každý hledá nejlepší pozici u čáry, jakoby nás čekal start na 800m a ne dlouhých 25 km v převážně těžkém terénu.
Najednou před nás předjede stará škodovka a ze zadního sedadla vyskočí drobounký stařeček s dlouhými šedivými vlasy, staženými v copánek. „Tož na mňa chlapi kurnik počkéte. Ten stop, co sem ho lapil, jel tak pomaly, že sem to mohl rychléš doběhnót,“ volal na nás s podivným přízvukem v hlase a začal strkat jakési mokasíny a gatě do batohu. Z trenek neurčité barvy a střihu, značku bych odhadl na některý předválečný sokolský slet, visely nožky, tenké je tyčky na podepírání jabloní. Tričko, co na něm plandalo jak travnice, spadalo také časově do doby spartakiád. No, vypadal asi jako Lauer a Hardy při cvičení z dob němého filmu, jen na nohách mu chyběly polobotky, ale pracně si na ně šněroval nové závodní speciálky. Všichni jsme se po sobě podívali a nejdřív tiše, ale pak jsme to nevydrželi a rozchechtali se nahlas. Napětí a soustředění před závodem bleskem opadlo.
„Dědo v klidu, my vám utečeme až po startu, jen si to v pohodě pořádně zavažte“, ozvalo se z davu. „Ale to vite, včera mi to dovéz kluk. Pré aby mi to lép šlo, tož to teda nevim, zatím sem to nemňél na nohách. Tož snad to mám tak dobře,“ zakončil dědula řeč a zatáhl zkušeně boty na dva suky.
Startérovi vrazil do ruky batoh, přičemž z něho cosi vytáhl a zhluboka nasál.
Ředitel závodu ještě při čekání na to, zda se podaří dvěma pomocníkům propíchnout opozdilcovo tílko sychrajskami a připevnit nějak číslo, rychle k čekajícím běžcům dodává: „Pak tam máte párky a klobásy na opečení, tak na to nezapomeňte.“
Děda zpozorněl: „To jako někde v tom lesu na točce, a to tam možete mět voheň? No tož to abych sebó hébl, aby na mňa něco zbylo.“ To už bylo na všechny moc a za hurónského chechotu málem všichni prošvihli startovní výstřel. Jen náš nový hrdina ne. Odvážně se dral dopředu a něco svíral pevně v ruce. Mazal jak pes, právě urvaný ze řetězu, na kterém byl přivázaný nejmíň deset let. Horko těžko jsme ho pod pár kilometrech doběhli. „Tak pod první kopec, to jsem ho odhadl dobře, ale i tak je fakt dobrý“, vydechl někdo ve skupině za mnou. Po očku jsem se po tom, o hodně starším pánovi, podíval. Zpomalil a něčeho si loknul. Supěli jsme do kopců a najednou kolem nás prosvištěl jakoby nic. „Tož vám tam aj nějaké párek nechám i pivo, esi bode“, bodře podotkl, když nás bez viditelného zadýchání míjel. Užasle jsme ho pozorovali. Tak nějak jsem si představoval, že se pohybovali staří indiánští poslové po stezkách ve vysokohorském prostředí And. Mayové i Inkové by mu museli závidět, snad mu jen za škraní chyběl list koky.
V polovině trati na nejvyšším kopci ležel na zádech a sledoval nebesa a krajinu kolem.
Když jsme se k němu doplahočili, křepce vyskočil a povídá: „Chlapi já tu tolik lét nebýl, tož sem si to chtěl prohlédnót, šak vám to nevadi.“ Jen jsme něco zamručeli a s vytřeštěným zrakem sledovali a jak z kopce, mezi kořením a kameny letí dolů jako pírko. Ale ještě před tím si opět něčeho dal z té malé butilky, co si nesl v ruce.
Uviděli jsme ho zase kus před sebou až ve vesnici, kterou vedla trať závodu. Vesele rozkládal rukama a debatoval s místními starousedlíky, sedícími pod kaštanem u hospody s půllitrem piva v ruce. Jak nás spatřil, zase si lokl a pak zmizel. V cíli seděl u ohně a měl v sobě minimálně deset opečených klobás a basu piv. Rozhodně na něm nebylo vidět těch 25 km. S omluvou jsme se k němu přišourali. „Vy naděláte, šak sme se proluftovali, né?“, bodře povídá ten borec, schovávaje svoje občerstvení do batohu.
Zpozorněl jsem: „ A dědo, co v tom vlastně máte, že jste si pokaždé loknul a letěl jako kondor.“ Zasmál se: „Tož to synku řékáš dobře, ale to tam u nás pijó aj maly děcka, tady máš na dně, tož to dopi.“ Opatrně jsem tomu čichnul. Vinula se z toho nějaká neznámá vůně. Zkusil jsem to na jazyk. Nic. Tak jsem to hrkl do sebe. Chvíli se nic nedělo. Všichni kolem mě pečlivě sledovali. Najednou jsem cítil, jak mi tělem probíhá podivné chvění, to se rychle změnilo v napětí. Oči mi začaly lézt z důlků a pak to povolilo a já si začal připadat, že mi nic není, že jsem právě nedoběhl 25 km na pokraji zhroucení a že můžu vyrazit znovu.
V tom okamžiku u nás zakvílely brzdy a z auta vyskočil k našemu velkému překvapení indián. Zavolal něco na toho dědu, asi španělsky.
„Tak sa tu mňéte, to konečně dojél moj kluk, měli sme cestó defekt a tož sem přijél pozdě na start. Přišel sem se po mnoha rokách podívat na rodnó Hanó. Ale mosíme už letět dom. Máme tam v horách v Peru farmu,“ dodal a skočil do auta.
Užasle jsme hleděli. Pak jsem se vzpamatoval: „Dědo, a co jste to vlastně pil?“
Jenže už byl pryč.