Můj starý psí přítel

Již desítky let, ano, je to hrozné zjištění, ale opravdu jsou to desítky let, vede většina mých běžeckých cest z rodné obce podél našeho rybníka směrem k lesům a kopcům Drahanské vrchoviny.

Když jsem začínal se zodpovědným tréninkem někdy kolem patnáctého roku, silnici lemovala jen stráň pod lesem s vysokou trávou plnou nevěřitelně rozmanitých lučních květin. Až z toho oči i čich přecházely. A někdy i sluch. To když do nedalekého pojízdného včelína jeho dělnice přenášely pyl a bzukot křídel při jejich náročné práci se nesl klidným údolíčkem do všech stran. Téměř od ranního rozbřesku až do pozdního západu slunce tento zarostlý a nikým neudržovaný přírodní zázrak zalévalo slunce a tak byl víc než plný života. A večer pod dlouhými stíny, které vrhaly kolem sebe vysoké borovice nebo časně z rána za třpytivé rosy z lesa vycházely na paši srny i s kolouchy. Kolikrát jsem tudy probíhal se zatajeným dechem a po špičkách, abych nikoho nevyrušil a sám ten zázrak přírody, jehož jsem se cítil dokonalou součástí, mohl sledovat a plnými doušky vychutnávat.
Silnice pod tímto lesem je snad jediný trošku rovnější úsek v mém okolí a tak v dobách mé mílařské éry zde nutně došlo i na intervalový trénink. A jak se tam dobře běhalo.      I do lesa se mohlo v případě okamžité potřeby odskočit.
Jenže se tam najednou začaly kdysi před mnoha lety dít věci. A strašné. Nejdřív tam najely bagry a začaly ten zázračný kout nekompromisně devastovat. Pak náklaďáky navezly stavební materiál a místo včel tam začaly hučet míchačky, zedníci, tesaři a jejich pomocníci.
Rozparcelovaná a bleskurychle oplocená stráň zmizela a na jejím místě se začaly do výše tyčit zahradní domky obklopené čerstvě vysázenými ovocnými stromy. Jen ten les na to chudák nevěřícně koukal. Naštěstí do něho zasáhnout noví majitelé stráně nemohli, ale srnky a ostatní zvěř rychle změnili stanoviště.
Tak běžel čas. Rány způsobené lidmi okolní krajině se postupně zahojily. Na stráni se tyčily sice chatky, ale milostivá příroda pomohla hodně rychle stromkům a keřům s růstem, aby co nejdříve zakryla rány způsobené člověkem. I ptáci se tam opět nastěhovali. Jen původní květena se už společně se zvěří nevrátila.
A já tam dál s ubíhajícími roky drtil své úseky a nehleděl napravo či nalevo. Sobotní a nedělní obyvatelé toho území mi byli naprosto lhostejní.
Před pár lety se najednou ticho, které tam přes týden panovalo, rozplynulo.
Doba nebo odpor k městským panelákovým sídlištím asi přinutil jedny starší manžele změnit bydliště a tak se natrvalo přestěhovali do svého víkendového sídla. Trochu si ho rozšířili, ale nijak zvlášť nenarušili celkovou novou a pracně vybudovanou přírodní rovnováhu.
Jen tam přibyl ještě nový obyvatel. Ostrý německý ovčák. Stal jsem se jeho úhlavním nepřítelem. Vítal mě pokaždé zuřivým štěkotem a dával najevo, že jsem na jeho území nevítaným vetřelcem, přestože jsem běhal jen po silnici kolem brány u vjezdu na chatu.
Klidně se při každém úseku vyřítil z boudy a hlasitě mě odháněl.
„Co blázníš. Už mě musíš přece za tu dobu znát. Jsem to pořád já,“ domlouval jsem mu kolikrát, když jsem se u něj vydýchával po právě absolvovaném intervalu. Nezajímalo ho. Vrčel a štěkal dál. Došlo to tak daleko, že poznal už zdálky, že se blížím. Dokonce když jsem tudy jel na kole a nemilosrdně mi oznamoval, že je pořád na stráži.
„Ahoj,“ zavolal jsem na něj pokaždé a pokračoval dál. Neměl jsem v úmyslu jej nijak dráždit. Doufal jsem jen, že si na mě zvykne přes můj hlas a dá mi pak už konečně pokoj. Na chvilku pokaždé zmlkl a pak se rozštěkal o to víc. Ale jak jsem zmizel z jeho dohledu a čichu, tak si spokojeně zalezl do boudy nebo si lebedil na sluníčku.
Běžela léta. Já kolem běhal stále a on mě pořád stejně upozorňoval, že stojí dál na stráži.
Jen ten jeho hlas už nebyl tak ostrý a stejně s mými přibývajícími šedinami na hlavě pomalu kolem čenichu šednul i on. Stárnuli jsme vedle sebe naprosto stejně. Jen on snad přece jen o poznání rychleji. A zmoudřel. Už tak nevyváděl, jen dal výstražně najevo, že hlídá a každý vetřelec je pro něj osobním nepřítelem.
Před pár týdny jsem se opět blížil k jeho území a už zdálky mě vítal chraplavý hlas. Jenže co to. Do jeho varovného štěkotu se mísil nějaký vysoký hlásek.
Přiběhl jsem blíž. Kolem něj poskakovalo vzrostlé štěně stejné rasy. Uši mu ještě nestály vzpřímeně, ale pozorně se zaučoval a stejně ostrým způsobem mě varoval, že on bude také nekompromisní hlídač.
„Tak už jste na mě dva,“ zasmál jsem se v duchu a pak na ně tradičně zavolal: „Ahoj. Jak se máte. To jsem já, tak nemusíte tak bláznit.“ Odpovědí mi byl ještě zuřivější štěkot a hlavně ten mladý se nechtěl dát nijak zahanbit.
Léta jsem se na svého psího přítele docela těšil a i teď, když byli dva, jsem pokaždé při běhu kolem nich na ně něco zavolal.
Pak mě jednou vítal jen jeden hlas. Ten vysoký a dětský. Jeho starší kamarád a učitel tam nebyl. „Kde ho máš,“ rozhlížel jsem se kolem. Odpovědí mi bylo jen o něco víc zmatenější pobíhání štěněte se stále vyšším tónem v hlase.
Přepadla mě taková těžká nostalgická úzkost. „Tak už na tebe starochu asi došlo. To bylo let, co jsi mě tu hlídal a najednou je tu bez tebe zvláštní prázdno,“ smutně jsem mluvil k tomu jeho následovníkovi. Zmlkl, zvedl uši a pozorně naslouchal. Ale ocasem nezavrtěl. Nebude se přece bratříčkovat s každým. Padla na mě hluboká tíseň a bez dalších řečí jsem se vydal sbírat bez nějaké zvláštní radosti své běžecké kilometry.
„Jo, já už ty roky tak cítím, sotva se vleču, ale ještě jsi mohl chvíli počkat, až už třeba taky nebudu moct a nebudeme se tak často vídat,“ bručel jsem si bez nálady do kroku a plížil se dál.
Celý týden mě pak vítal jen vysoký hlásek nového pana toho území a já pomalu zapomínal.
Tak se dnes opět pokouším běžet a po známé cestě, zbrocené mnoha litry mého potu, udusané tisícovkami mých kroků a prokleté ještě větším počtem sprostých slov, když mi to nešlo a z dálky se ke mně už zas nese uvítací štěkot. Ale co to. Zbystřuji pozornost. Vzduchem letí dva hlasy. Starý známý chraplavý a do toho se mísí vysoký štěněcí hlásek.
Zrychluji krok. Stojí tam na stráži. Hubený, s čerstvou velkou jizvou, ale stejně ostrý a pozorný jako dřív. Jen ten štěkot mi připadá nějak míň tvrdý.
„No ahoj. Kde jsi byl. Už jsi mi tu chyběl. Já myslel, že tě už nikdy neuvidím a tak to vypadá, že mě asi přežiješ,“ jihne mi trochu i hlas, když zastavuji u brány. Chvilinku mě pozoruje, pak zavrtí ocasem, ale hned na to, vědom si svého úkolu, začne opět štěkat. Ale už ne zuřivě. Spíš tak, že mi oznamuje: „Jsem tady. Sice tě rád vidím, ale dám si na tebe jako pokaždé za ta léta pozor.“
Nevadí mi to a jsem rád. Moc rád. Je to přece jen kamarád.
Hned je mi lépe a o to rychleji vyrážím do kopce ke Třem Javorům.