Kdopak mu tolik ublížil

Na svých toulkách po lesích, protože to co teď předvádím, se již nedá nazvat během, ale spíš potulováním, jsem se občas vypravil do míst, kudy jsem kdysi velmi rád běhával. Je to už bohužel příliš daleko na mé současné fyzické možnosti, tak jsem tam delší dobu nebyl. Až nedávno, na podzim, jsem se odvážil opět po těch svých oblíbených trasách zase jít proběhnout.

Samozřejmě s doprovodem mého labradora Messiho. Ostatně bez něj nedám už ani krok. A on beze mě také ne. Je to vlastně ten pes, který mě donutí každý den vyrazit na několikakilometrovou procházku, kdy se hlemýždím tempem přesunujeme po okolí.
A právě onu neděli, kdy se neuvěřitelně nádherně zbarvené listy stromů ještě držely na větvích a nic nenasvědčovalo nějakému brzkému příchodu zimy, jsme se plížili lesní cestou ke křižovatce Tři javory.  Jsou tam místa, kde dlouhou dobu lidská noha nevkročila. Je zde totiž hodně nebezpečno po těžbě kamene a písku za první republiky. Příroda už rány do země, které lidská ruka způsobila, milostivě skryla stromy, křovím a travinami, ale je možné se tam kdykoliv propadnout a kdo vám odtud pak pomůže, to Bůh suď.
Já už přece jen za ty roky, které jsem v těch místech prožil, vím, kudy můžu jít, aby se nic nestalo, ale i tak jsem v těch končinách hodně obezřetný. Jeden nikdy neví, co se kde objeví a jak se někde zase propadla zem do hloubky.
A právě v místech, kde je přece jen trochu vidět do kopce jsem zpozorněl. Stejně tak i Messi. Něco se tam pohnulo. Pes se okamžitě naježil od ocasu až po hřbet. 
„Tak to bude nebezpečné,“ pomyslím si, ale zvědavost mi nedá a vyrážím tím směrem. Mesík větří a začíná mě táhnout ke křoviskům.
A najednou ho vidím i já. Obratně skrytý za houštinou jen sleduje, co se kolem děje.
Co to je proboha? Že by vlk?
 Zpomaluji a přitahuji mého psa k sobě. A on tam dál stál jako sfinga.
Pustil nás k sobě blíž, ani se nehnul, a pak už ho bylo vidět líp.
„Není to vlk, spíš asi československý vlčák,“ přemítám v duchu. Z větší blízky jsem poznal, že už má něco za sebou, ale nevypadal ani nemocně a ani nebyl nějak viditelně zraněný.
„Co tam děláš,“ volám na něho. „Pojď za mnou,“ natahuji směrem k němu ruku s piškotem, které mám vždy po kapsách pro toho svého žrouta. Prudce zareagoval. Cukl sebou a odskočil dál za křoví. Ostražitě zkoumal okolí a nedůvěřivě si nás prohlížel z bezpečné vzdálenosti. Volám znovu a opět natahuji ruku. Nic. To jen Messi se mi vrhl na ruku ve snaze piškot uzmout.
„Vlku,“ zkouším to znovu. „Na!“ Nic. Žádná vstřícná reakce. Ale ani nepřátelská. Jen velmi opatrně sledoval, co provádíme. Zastavil jsem, aby neutekl. Obojek na sobě neměl.
„Kdoví, co si v životě od lidí zažil. Jakpak se tu asi dlouho potuluje,“ napadlo mě, protože jsme tudy už dlouho neběželi. „A že se dokáže uživit?“ Nevypadal moc vyhuble.
Nechtěl jsem ho víc vyplašit a tak jsem se dál už k němu nepřibližoval. Nemělo to smysl. Utekl by. Vypadal tam docela majestátně. Jakoby sem odjakživa patřil. A hladově se taky moc netvářil.
„Ty piškoty ti nechávám tady na zemi,“ volám na něho a odtahuji svého psa, protože se na tu pochoutku chtěl hned vrhnout. „Messi, pojď! Vpřed!“ Vydávám povel a pomalu se začínáme vzdalovat. Vlk nás sleduje až do zatáčky. Doslova cítím jeho oči v zátylku.
Zanedlouho jsme doběhli na obrátku. Přestože se vracívám obvykle jinudy, tentokrát mi to nedalo a běžíme zpět stejnou cestou. Asi tak po půlhodině jsme na místě. Nikde nic. Jen piškoty zmizely. Psího samotáře už vidět nebylo. Ale jsem přesvědčený, že nás sledoval celou cestu lesem.
Jenže už se ten den neobjevil.
Tak jsem čas od času vyrazil do oněch míst a vzal sebou nejen piškoty, ale i granule.
 Občas se mi zdálo, že jsem ho zahlédl. Volal jsem na něho, ale už se nikdy neukázal tak zblízka, jako poprvé. Tenkrát, když jsme na něj poprvé narazili, asi nečekal, že tam nějací lidé přijdou. Měl v těch místech zřejmě božský klid. Jen, když jsme se pak vždy vraceli zpět, tak granule a piškoty, co jsem mu nechal na zemi, už tam nebyly.
Musel se lidí asi hodně bát. Zřejmě mu nic dobrého neudělali.
Stejně tak jsem za ním vyrazil i na Štědrý den a nesl něco sebou, aby viděl, že na něho myslím. Tentokrát se ukázal zdálky, ale nepřišel blíž. Hlídal si odstup a nepustil nás k sobě. „Ten k nám nikdy nepřijde,“ pomyslel jsem si. „Lidem strašně nevěří. Někdo mu musel hrozně ublížit.“ Položil jsem jídlo na obvyklé místo a mlčky pochodoval i s psem dál. Messi už na něho ani nijak moc jedovatě nereagoval. Zvykl si, že tam někde je a ostentativně ho ignoroval.
A cestou zpět bylo všechno, co jsem mu nesl v pytlíku a nechal pro něho na zemi, pryč. Určitě šel lesem kus s námi. Jsem přesvědčený, že nás pokaždé vyprovázel, ale neuviděl jsem ho. Naučil se přežít v přírodě a být velmi opatrný. Asi věděl proč.
A tak jsem vyrazil do lesů i tento týden. Zásobu granulí v ruce a šlapeme zase obvyklou cestou. Na místě, kde jsme se s ním potkali, zastavuji a jen tak pro jistotu volám: „Vlku, něco ti nesu. Pojď si pro to.“ Tentokrát je kolem nás nějaké divné ticho. Skoro bych řekl až mrazivé.
Nějak podvědomě tuším, že tu není. Přesto nechávám potravu na místě: „Máš to tady zase na zemi,“ snažím se ještě prorazit hlasem ten podezřelý klid. Nic.
„Pojď Messi, jdeme dál, třeba se nás dnes víc bojí a neukazuje se. Možná ho tu někdo o svátcích vyplašil,“ říkám svému psovi a klušeme po cestičce směrem k naší tradiční otočce.
Ale pak hned spěcháme zpátky. Granule leží na místě, jak jsem je tam zanechal. Netknuté. Zastavuji a prohlížím křoviny a stromy v okolí. Sněhu je málo, stopy by stejně vidět pořádně nebylo, tak jen pátrám zrakem. Ale nikde nic. Ani pes nereaguje. Jen se snaží dostat ke granulím, které jsem tam Vlkovi položil.
„Copak se mu stalo,“ povzdechl jsem si a odtahuji psa pryč. „Necháme mu to tady. Třeba se sem vrátí.“ Ale tuším, že to asi nebude už pravda.
Snad jen odešel někam blíž k lidským příbytkům. I když v to moc nevěřím. Příliš se i nás bál. Nebo se jen přemístil do jiného revíru.
Jen doufám, že se mu nic nestalo.
Snad ho někdo nezastřelil. Takoví by se tu určitě našli.
„Ale on byl hodně opatrný, tak věřím, že ne,“ utěšuji se v duchu.
„Přesto se tam občas přece jen stavím podívat,“ nařizuji si.
Možná se ještě ukáže.
Alespoň v to doufám.