Nevím, jestli to máte taky tak, ale když se něco nedaří a zároveň se do toho začnou sypat zdravotní potíže, je to všechno na levačku.
Já jsem okamžitě vzteklý, naštvaný a dokonce víc než obvykle sprostý. Ale sám na sebe. To podotýkám. Už se učím ventilovat vztek přece jen směrem k sobě a nezatěžovat svojí nepříčetností okolí. Užili si toho za ty roky, ti co mě všichni znají, dost. Již bych ve svých letech taky konečně mohl dospět a změnit trošku chování. Pracuji na tom, ale to je zase neobvyklé překvapení pro všechny známé. Už se mně občas kamarádi i moji svěřenci nedůvěřivě ptají: „Není ti něco? Nenadáváš, nevztekáš se jako obvykle, je s tebou všechno v pořádku.“
Mávám nad tím jen rukou a myslím si své.
Přece jen se pořád měníme. Otázka je, zda k lepšímu.
Nedělní ráno bylo strašné. Po půlhodině marné snahy o opuštění teplé postele se mně to konečně podařilo. Ano, zvládl jsem se postavit. V duchu jsem si zarecitoval své obvyklé ranní heslo po prozkoumání toho, zda jsem ještě na tomto světě či ne: „Nejsou místa mého těla, která by mě nebolela,“ a ihned jsem rozhodl, že bude nutné zjistit stav a funkčnost organismu nějakým regeneračním výklusem. Nejlépe v mých oblíbených místech v lesích Drahanské vrchoviny.
Pro jistotu jsem si vzal opět sebou svého běžeckého parťáka a společníka na mých zdravotních procházkách přírodou. Bílého labradora, kamaráda až za hrob. Ne, že by mě zachránil, kdyby to tam se mnou švihlo, ale spíš by asi doběhl domů a dovedl někoho k mým ostatkům, aby si mě tam nerozebraly lišky a zbytky těla pak nerozvěsili po okolí moji letečtí společníci, káňata, co se pokaždé nade mnou majestátně vznášejí při mé pouti místními lesy. Je fakt ovšem, že to co se tam v nich teď děje, a to říkám naprosto zodpovědně, protože jsem tento obor vystudoval, to je víc než krádež za bílého dne. Ale na to jsem krátký a tak jen kroutím hlavou a věřím, že si příroda opět pomůže sama. Lidé to v bezhlavé honbě za ziskem neudělají.
Po pár kilometrech poněkud nerovnoměrného běhu, brzděného očucháváním všeho možného, značkováním cesty a troušením tělesného odpadu mého spoluběžce, jsme se nakonec dostali do plynulejšího tempa. Mám ho už napořád na vodítku. Jeho lovecký pud je silnější než poslušnost, kterou ovšem nikdy nevynikal, a já ho nemíním honit někde desítky kilometrů po lesích. Jakmile chytne stopu srny, je zle a kvůli tomu tam nejsme. Zase je to z mé strany taky trochu chytristika, neboť mě přece jen trošku rychleji vytáhne do toho proklatého kopce ke Třem javorům. Tak jsme si na to oba zvykli. Jen s ním neběžím velkým okruhem zpět domů přes Olšany, protože by se tam všichni psi asi zbláznili. On je takový hodně zvláštní pes. Neštěká. Nevrčí. Chce být s každým kamarád a to je všem jeho psím bratrům podezřelé. Jen mě za každým z nich táhne v postroji jako malamut někde na Aljašce zapřažený do saní. A sílu, to teda má a pořádnou. Nechápu, kde se to v něm bere.
Proto se vždy nahoře u Třech javorů otočíme a vracíme se zpět. Pro mě je to lepší, nohy mi jdou z kopečka samy, pořád to docela umím a nakonec je to dolů skoro pět kilometrů.
Pro psa už to tak dobré není. Musí vedle mě klusat a tím dost trpí. Je to na něm vidět, ale už si drží rytmus a nijak se navzájem neomezujeme.
Tak jsme se pomalu doběhli zpět až do naší domovské vesnice a zbýval nám poslední kilometr cesty. Messi, jak se ten můj pes jmenuje, náhle zpozorněl a zrychlil tempo.
Před námi se objevila zajímavá rodinka. Otce vláčela za sebou obrovská černá doga a matka s poněkud širšími boky za nimi funěla s hůlkami, jimiž se snažila odrážet od silnice. Když jsme ji míjeli, jen zoufale vykřikla: „On ho neudrží.“ Nevěnoval jsem tomu pozornost. Abych pravdu řekl, viděl jsem se již spíš ve vaně, napuštěné horkou vodu, než abych větřil nějaké nebezpečí.
Nakonec onen pán s tím psiskem vyběhl na stráň nad cestou a my oba klusali dál.
A pak to najednou začalo. Ráz naráz. Doga prudce zabrala a vyrazila směrem k nám.
Její páníček, ačkoliv se zoufale snažil ji udržet, skončil na zemi a po pár metrech pouti po břiše ji pustil. Dvěma skoky byla u nás a vrhla se mi na psa. Mesík si myslel, že si chce hrát. Chová se někdy jako štěně. Jenže najednou bylo zle. Výšková a váhová převaha se okamžitě projevila a on skončil na zádech. Obrovité bílé tesáky té bestie bez náhubku se mu zakously do hrdla. Naštěstí široký postroj se známkami zabránil nejhoršímu. Ovšem co s tím dál? Pustil jsem vodítko, chytl za obojek tu příšeru a prudce ji oderval od mého psa.
Mesík ale neutekl a začal kroužit kolem něj. Pořád si chtěl hrát. Magor. Mezitím co, jsem držel tu dogu, přiběhl její pán a převzal si ji ode mě. Mávala s ním pořád stejně, tak jsem nemeškal, popadl Messiho a mazal s ním k domovu. Jen, když jsem si všiml krvavých skvrn na krku psa, jsem dozadu za sebe zakřičel: „Ten mu teda dal, máte ho očkovaného?“
Vyděšená panička za mnou vyslal jen úpěnlivý vzlyk: „Máme všechno v pořádku, manžel je veterinář.“
No to mě teda potěš. Na co má takového psa, když ho nezvládá a ještě je to teoretický odborník.
Zbytek cesty jsme nějak oba dopajdali domů a už tam mi bylo divně. A pak to začalo. Asi deseticentimetrový škrábanec od zubů na mém lýtku mě nechal vcelku chladným. Horší byla záda. Najednou jsem se nemohl pohnout. A pořád se to postupně zhoršovalo.
Bylo mi jasné, že je zle. Nevím, jestli to bylo zápasem s tou černou obludou nebo to vyplynulo z toho srabu, ve kterém právě jsem, ale prostě jsem během pár minut nebyl schopen udělat ani krok.
Okamžitě mi bylo jasné, že si o dalším v příštích dnech tréninku můžu nechat jen zdát.
Proležel jsem s pekelnými bolestmi celou neděli v posteli. Ani brufeny nezabraly. Je to špatné. Horší, než jsem si kdy uměl vůbec představit. Nikdy bych nevěřil, že záda můžou tak bolet. Ale je to tak.
Opravdu velmi podařený víkend. Nikdy nestačí jedna věc. Znáte to: „Na posr… i hajzl spadne,“ a to u mě platí dvojnásob.
Je vymalováno. Záda nic nedovolí.
Tak co s tím? Jít k doktorům? Nesmysl. Odešlou mě raději hned na obhlídku krematoria, přesně podle hesla, kterým se naše zdravotnictví bude už pro příští roky řídit: „Každá nemoc, která nekončí úmrtím, je simulantství.“
Co by se mnou otravovali. Leda, kdybych si to zaplatil. To by vyšetřovali jak diví. A těch peněz. Stejně by pak na nic nepřišli.
Tak co mi zbývá. Jen věřit tomu, že příroda si pomůže sama, jsem přece také její součástí, a když ne, tak zem to vytáhne.
To je odvěká pravda.
