Jak je ten svět malý

Prošly mi během mé trenérské praxe rukama stovky lidí. Více či méně talentovaných a někteří nevydrželi dlouho. Jiní zase léta a dokázali toho hodně. Jak jsme postupně všichni stárli, s překvapením jsem zjistil, že zase pracuji občas se stejnými jmény. Jen byla podstatně mladší. Jak ve škole, tak na tréninku. Děti některých mých bývalých svěřenců se prostě pustily většinou stejnou cestou jako jejich rodiče. A z toho mám taky velkou radost. Přece jen ta moje mnoholetá práce nebyla tak zbytečná, jak jsem si občas myslel.

V devadesátých letech si u mě dlouho předem nahlásil návštěvu jeden bývalý atlet. Kdysi byl celkem dobrý. Dlouho jsem ho neviděl a čekal se zájmem, s čím přijde.
Měl svoji firmu. Zrovna v mém oboru, kde jsem na špičce ledovce denně s balíkem peněz v kapse zajišťoval materiál a viděl moc dobře, jak to chodí. A nebyla to žádná legrace. Všichni jsme jen s bídou přežívali. On bezesporu také.
Usadil se u nás doma v křesle a s takovým trochu povýšeným nadhledem spustil:
„Tady po stadionu pobíhá šikovný kluk. Je to můj skoro soused. Něco tam dělá s trenérem sprintů a dálky, ale to nikam nevede. Chtěl bych, abys jeho přípravu převzal ty. Budu ti za to platit.“ Ukončil monolog a chtěl se pást na mém překvapení. Trénoval jsem celý život zadarmo a trochu mě to pravda překvapilo, ale vzhledem k tomu, v čem podnikal, jsem si myslel své. Ale nedal jsem to na sobě znát a přikývl na to. Nešlo mi o nějaké peníze, ale spíš o toho běžce. Zrovna jsem připravoval jen svého staršího syna, a proto by se hodilo mít někoho do party.
Tak jsem se seznámil s Tomášem. Právě končil obchodní akademii a nastupoval na vysokou školu. Naštěstí do Vyškova. Talent měl opravdu obrovský, ale dost všestranně nerozvinutý. Vlastnil už i medaili z republiky. Ze čtyřstovky juniorů v hale. Bronzovou.      A byl flegmatik. Přesto jsme se do toho pustili. Zájem měl, a když viděl, že mu to jde, lepšil se postupně i jeho přístup. I když nad tím vším pořád vlál jeho úsměv, který mě vyváděl kolikrát z konceptu.
„A tak dobře a uděláme to tedy tak a co když a na co ……,“ komentoval všechny naše snahy o jeho zlepšení a posun ve výkonnosti. Kolikrát jsem v duchu běsnil. Ale nenechal jsem se vyprovokovat, spíš to odnesl chudák můj kluk.
Když jsem ho viděl poprvé na závodech a on zrovna v blocích při startu běhu na 400 metrů předvedl něco neuvěřitelného, málem jsem dostal infarkt a vzteky jsem zařval z tribuny: „Sakra Tome co to děláš. To snad není pravda,“ a po tichu jsem si ještě bručel pro sebe: „Ten na to nemá. To se hned tak nevidí.“
Zmýlil jsem se. V Tomášovi určitě. Ty peníze za trénování jsem také chvíli dostával. Bylo to pár korun, ale proč ne. S postupem krize v těch letech ovšem skončil onen sponzor stejně jako jeho firma v konkurzu, ale my s Tomem šlapali dál. Bez peněz. Jako vždycky dřív.
Jeho největší slabina byla špatně rozvinutá technika běhu a hlavně absolutní nedostatek jakékoliv vytrvalosti. Měl k ní zásadní odpor. Připravoval jsem ho tedy jen na půlku.
Šlo to s ním pomalu. Zlepšoval se sice pravidelně, ale ani ne po vteřinkách za rok.
V průběhu těch let jsem ovšem kolem sebe opět stmelil výbornou patru špičkových lidí a rozhodli jsme se do toho pořádně opřít. Tenkrát na jaře byla hnusná zima, nedalo se pořádně rozběhnout.
„Jedeme do tepla,“ napadlo někoho tehdy: „Pořádají se soustředění v Itálii. Moc to nestojí, pojďme to zkusit.“
„Nakonec proč ne,“ říkal jsem si: „Bude to zase jiný impuls a možná to něco přinese.“
Tak jsme přes velikonoční svátky vyrazili na deset dní do Cesenatica. No, zima tam byla větší než u nás. Ještě, že se dalo zatopit plynem v apartmánech. Jenže jídlo nám vařili ze zásob, co dovezli sebou od nás z Čech a pro to množství lidí, co tam bylo, ho připravovali v kuchyňce jednoho pokoje. Co vám budu povídat. Podle toho strava taky vypadala. Ale makali jsme. Ovšem na Toma a jeho flegmatický přístup jsem začal dostávat ponorkovou nemoc. Vyvrcholilo to, když jsme přinesli myslím, že na večeři čerstvě uvařené špagety a on, možná i neumytýma rukama, jak se právě vrátil ze záchodu, do nich hrábl a nazvedl je do vzduchu se slovy: „To snad ani není pravda,“ a nevěřícně nad nimi zakroutil hlavou. To už jsem se neudržel a vybuchl jako hodně přetlakovaný papiňák.
Slova, co jsem použil, nejdou publikovat. Překvapeně na mě hleděl, stejně jako ostatní. Raději jsem se sbalil a šel se projít na pláž, abych vychladl.
Po návratu ze soustředění najednou začali všichni lítat. Neskutečně. Byl jsem jak v nějakém neuvěřitelném snu. I Tomáš. Běhal extraligu a v létě se zastavil na čase 1:51. Posun o tři vteřiny. Maloval jsem si podzim růžovými barvami. Jenže on onemocněl. Nic zvláštního, ale po antibiotikách se už pořádně nerozběhl. Když zjistil, co by to zase stálo za dřinu, klidně to zabalil. Ztratil motivaci a taky se zamiloval. Třeba si řekl, že dosáhl svého vrcholu a že je lepší na něm skončit. Nevím. Naše společná tréninková cesta se tehdy v klidu rozdělila a každý si šel po svých.
 Dokončil vysokou a zmizel v zaměstnání.
Pár let jsem ho neviděl. Narodila se mu dvojčata a měl hodně práce.
 Jenže pak se objevil zase na závodech. A postavil se na start dlouhých běhů. Kroutil jsem nad tím hlavou.  „Co to děláš, vždyť běžet něco delšího, to byl pro tebe vždycky obrovský problém. Nikdy sis to neuměl představit,“ a hned jsem ještě k tomu dodal: „No, já ostatně taky a ty najednou stojíš mezi námi.“
Na tváři se mu objevil jeho pověstný úsměv a jen tak prohodil: „Víš, to je pro mě nová výzva. Chci zkusit, co dokážu zvládnout.“
A pustil se do toho opravdu s velkou vervou. Nebál se ničeho a já jen s úžasem hleděl: „To snad není ani on. Jemu se muselo něco hrozného stát, že se tak změnil.“
Nestalo. Jen asi najednou pochopil, že život je i o něčem trochu jiném.
Pak se mi přiznal: „Musel jsem začít něco dělat se svou velkou nadváhou. Taky jsem si potřeboval vyčistit hlavu od stresových situací kolem sebe a zvolil si již v mládí vyzkoušenou cestu. Sport mi pokaždé pomohl, a proto jsem zase mezi vámi.“
 Tak zvládl maratóny, dlouhý triatlon i Beskydskou sedmičku. Už nemá obavy vrhnout do čehokoliv. Naplánoval si starty i na velkých běžeckých akcích v evropských městech. Jen ten jeho přístup k tréninku je pořád stejně flegmatický. O systematické přípravě to moc není. Zkoušel jsem to s ním opět trochu rozjet, ale to už není nic pro něho. Musí se na to cítit sám a musí chtít. A když chce, tak mu to jde. A hodně dobře. Lehce poráží mě i mnoho dalších. Žádný špičkový vytrvalec z něj asi určitě nebude. To on ostatně ani nechce. Ale je pořád sám sebou. Na rozdíl od zástupů jiných, co mi prošli rukama, s nimiž jsem strávil řadu let jejich vedením a obětoval jim neskutečné množství času, zůstal i po těch letech kamarádem, na kterého se můžu spolehnout.
A on ví, že se může zase spolehnout na mě. Proto od letošního podzimu jsou u mě v atletické přípravce i jeho dvě dcery.
Neuvěřitelné, jak se ten život točí pořád dokola.