Ani slušnost osud nezmění

Můžete se v životě chovat sebeslušněji. Obětovat se pro druhé. Pracovat pro ně až do roztrhání těla a přesto svůj osud nezměníte. Nebo právě proto?

Přifařil se do naší dětské sportovní party až trochu později. Spíš ani o to moc nestál. Jen nám to nedalo a pořád jsme ho lákali. Nakonec neodolal. Už jako kluk byl pro nás trochu záhadou. Něčím se odlišoval. Byl zvláštní. Vyzařovala z něj trochu jiná energie než ta naše živelná potřeštěnost vesnických kluků, ochotných vrhnout se po hlavě do čehokoliv bez domýšlení následků a také pak důsledků.
On byl přemýšlivý a do ledasjaké hlouposti se jen tak nevrhl. Muselo mu to dávat smysl. A to naše běhání mu ten smysl přineslo. Nebyl žádný talent, jako někteří z nás, co jim to šlo samo a taky to dávali patřičně najevo. Ti většinou pak skončili později stejně jako hospodští štamgasti. On byl spíš nesmírně houževnatý a pracovitý. Klidnou a poctivou tréninkovou prací se postupně dopracoval na naši úroveň. A protože si toho vážil, tak pokračoval se stejným úsilím dál a časem i některé z nás výkonnostně přeskočil a to dost značně. Jako jeden z prvních se vrhl do závodění a vůbec mu nedělalo potíže postavit se na start jakékoli trati. Nikdy se ničeho nebál a taky se mu pomalu začalo dařit. V době kdy někteří na své běžecké výkony vzpomínali už jen u piva, on závodil po celé republice a účastnil se i později v dorosteneckém věku téměř veškerých Mistrovství republiky v atletice.
Navíc byl nesmírně chytrý. Už učitelé na základní škole se ho báli. Zejména v matematice. Tam co řekl, to platilo a pan učitel, vlastně tenkrát ještě soudruh, spíš uvažoval, když něco nevyšlo, zda neudělal chybu on, než aby přemýšlel o tom, že se spletl Ruda. Ten domácí úkoly dělal zásadně ihned po zadání, aby prý se s tím nemusel otravovat a také si nikdy učení nenosil v tašce domů. Nechával si to ve škole, kde mu nějakým, pro nás záhadným způsobem, někdo sehnal zamykatelnou skříňku. Tím bylo zřejmé, že se nikdy neučil. Ostatně on nemusel. Prostě na to měl.
Gympl absolvoval se samými jedničkami, ale ve své běžecké výkonnosti začal stagnovat. Ne a ne se tehdy posunout dál. Nakonec i já jsem se mu vyrovnal a později jej i přeskočil.
Už tenkrát jsme se viděli docela málo. Já byl na střední škole přes týden na internátě a kromě atletiky jsme měli v té době dost rozdílné zájmy. Ale kamarády jsme zůstali a dokonce spolu i jeden čas závodili ve stejném klubu.
Já musel na vojnu a on šel samozřejmě na vysokou a vybral si k mému velkému překvapení lékařskou fakultu. Nikdy jsem nepochopil proč. On mi to nikdy nevysvětlil. A tak jsme to pak, protože jsme se viděli čím dál míň, pokaždé přešli. Přesto jsem nad tím občas kroutil hlavou. Já myslel, že z něj vyklube nový Einstein a on bude nakonec doktor. Na vysoké škole už neměl moc času, ale na běhání nezanevřel. Jak mu to šlo, pokaždé se objevil na závodech nebo i občas s námi vyběhl na nějaký společný trénink. A jakmile nastoupil do nemocnice, tak to bylo ještě horší. Nikdy nekončící služby, další a další vážně nemocní a on se snažil, věren svým zásadám, všem nějak pomoct. Vypadal čím dál vyčerpanější.
 „Jeď někam, prosím tě, na dovolenou a pořádně si odpočiň a dej se do kupy,“ radil jsem mu, když mě zase jednou dával dohromady. „ Jo kámo, ani nevíš, jak bych rád někde vyrazil a všechno pustil z hlavy. Jen tak bych si běhal po lesích a vnímal tu jejich krásu, jak jsme to dělali zamlada,“ zasnil se při tom. „Jenže tady to není tak jednoduché. Připadám si tu jako ve vězení. No, dal jsem se na vojnu, musím bojovat.“
Nakonec jednou přece jen odjel. A už se nevrátil. Za nějakou dobu mi přešel pohled odněkud z Kanady:„Promiň, já ti to nemohl říct, ale už jsme to tam u vás nebyl schopen přežít.“
Pak se na dlouho odmlčel a jen přání k vánocům mi připomínalo, že někde daleko žije můj dávný přítel z dětství. Vždy jsem mu odpověděl a tak se mezi námi později rozvinula čirá korespondence. Z počátku tam měl problémy, ale on je se svou chytrostí a houževnatostí bravurně zvládl. Dokonce začal pracovat na prestižní klinice. Oženil se, ale na domov nezapomínal. Jenže v těch temných letech nikdy nepřijel. Asi se bál. Nevím.
Přišel listopad 89. Všechno sledoval, měl přehled co se děje a tak jsem jej netrpělivě očekával každou chvíli. Dal si nějaký ten rok na čas, ale přijel a na delší dobu.
Bouřlivě jsme setkání oslavili. „Vrátíš se domů?“ směřovala na něj jedna z mých prvních otázek.  Mlčky se nejdřív zasněně zadíval se do modravých lesů kolem našeho rodného domova a pak očima zabrousil po okolních kopcích.
Potom sklopil zrak a povídá tichým hlasem: „Já už nemůžu. Mám tam rodinu, skvělé zaměstnání, postavení a svůj život. Navíc sem už nepatřím. Víš, že ty jsi byl jeden z mála, co se mi bez jakýchkoliv otázek a problémů ozvali a nikdy sis s ničím nelámal hlavu? Všichni ostatní se báli, jen ty jsi zůstal svůj.“ To mě překvapilo. Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlel. Byl jsem vždy černá ovce společnosti, ale nic jsem si z toho nikdy nedělal. Navíc většina blízkého příbuzenstva mých rodičů se od 48 roku pohybovala převážně v Německu, Austrálii nebo USA a pořád s nimi naši nějak udržovali kontakt, tak jsem to považoval za úplně normální. Je pravda, že můj otec to, že tady zůstal, docela dost odskákal, ale on to tak nebral a nedal to nikdy najevo. Tedy nám, dětem, to doma nijak nepřišlo.
Tak proč bych si neměl psát se svým kamarádem i když je v jiné zemi.
On ale pokračoval: „Navíc, vy to tu asi vidíte jinak, ale jak já sleduji, co se tady děje, tak to by nebylo nic pro mě. Ne nadarmo se vám u nás neříká Divoký východ. Ale hrozně rád bych tě uvítal tam u mě. Mám srub v horách a to bys teprve viděl lesy a vůbec nedotčenou přírodu. Oči by ti přecházely. Že přijedeš?“ A pátravě se na mě zadíval.
Dost mě tím tehdy zaskočil. Ne, že bych nechtěl. Ale styděl jsem se mu říct, že na takovou cestu prostě nemám peníze. Tak jsem jen mlčky odmítavě kývl hlavou.
A pak jsem mu to rychle zdůvodnil: „Vidíš sám, jak to tu vypadá, mám práci, ve které bojujeme o přežití. Nemůžu se sbalit a odjet.“ To uznal. Vím, že kdybych řekl, že si to nemůžu dovolit, okamžitě by mi zaplatil letenku, ale to bych nemohl přijmout.
Odletěl, ale občas se tu za mnou, obvykle tak přes rok stavil. Vypadal celkem dobře a dokonce říkal, že začal také znovu běhat. A nikdy neopomněl zopakovat své pozvání. Navíc to naposledy chytře opepřil, když viděl, jak to závodění beru na stará kolena vážně, že nám tam zajistí i starty na závodech. Asi viděl, jak mi zajiskřilo v očích a nadto už to pro mě v této době nebyl takový problém.
Nakonec jsme moji cestu za ním naplánovali. Docela jsem se těšil. Tak daleko jsem nikdy nebyl a měl jsem do toho obrovskou chuť. I on. Měl nachystaných tolik akcí, že jsem se až začínal bát, že mě tam uštve. Začal jsem počítat měsíce, pak týdny.
Pomalu se blížila doba mého odletu, když tu mi přišel dopis z Kanady. Se známou zpětnou adresou. Zamrazilo mě. V poslední době jsme si psali už jen přes email. Je fakt, že jsem od něj neměl už nějaký týden zprávu, ale to bylo u něho celkem normální.
Netrpělivě jsem roztrhl obálku.
 V ten okamžik by se ve mně krve nedořezal.
 Na stůl totiž vypadlo parte.
Nemohl jsem ho ani pořádně číst, jen se mi vrylo do mozku slůvko náhle…
Tak sbohem Rudo.