Ambiciózní rodiče jsou pro děti černou můrou

Nevím, co víc k tomu dodat. Setkávám se s tím pořád a přitom jsem byl sám ten nejhorší. Že to člověk zjistí vždy, až je pozdě.

V době, kdy si některé děti dělaly ještě do plínek, on už vyhrával své první závody.
Pojem sportovní kočár neznal. Nesměl do něj. Ještě neměl rok, ale už běhal a sportoval naplno. Měl přesně naplánovaný celodenní režim, zaměřený na komplexní rozvoj osobnosti. Ve starověké Spartě by se asi divili. Ne od šesti let, to by pro něj byla ztráta času. Nezastavil se celý den už od dvou roků. Všestranné fyzické zatížení s ním provádělo divy a on neměl konkurenci  ani mezi o hodně staršími kluky. Velmi brzy si začal uvědomovat, že je jiný než ostatní děti. Obrovský talent ještě znásobila velmi pestrá příprava. Uměl se postavit k čemukoliv, ale vynikal v běhu.
Každý víkend drtil své soupeře na závodech v Rakousku. Když si jen tak jednou v necelých jedenácti letech zkusil v Melku 10 kilometrů, v poklidu je totiž odklusal za 38:40, způsobil tam tím časem malé pozdvižení.
To byl tehdy dle doložených výkonů absolutně nejlepší čas v Evropě, dosažený v této věkové kategorii. U našich sousedů se stal populární stejně jako jejich největší běžecká hvězda Dietmar Millonig, nakonec on komentoval celý Radimův televizní profil.  Do Nemojan přijel ihned na to štáb rakouské ORF a vesele se natáčelo. V pořadu pro děti ho ukázali jako velmi talentovaného chlapce a v hlavním vysílacím čase v neděli pak pro všechny diváky pustili jeho hodně podařený profilový obraz. Stal se ještě slavnější a na závodech u našich jižních sousedů si na něj všichni ukazovali. Když běžel se svojí dokonalou technikou a pár kilogramy váhy, všichni přihlížející včetně komentátorů jen nábožně vzdychali: „On je jako bílý černoch, to je neuvěřitelné, kde se v něm ta lehkost bere.“
Vítězil s obrovským náskokem a bral to jako samozřejmost.
Vždycky jsem mu tvrdě říkal: „Počkej, až přijdeš mezi starší, tam už to nebude taková procházka. Pak se uvidí, co v tobě opravdu je.“ Jen pohodil hlavou a odtušil: „Neboj se, to půjde taky dobře.“ Měl dost vysoké sebevědomí a věřil si. Asi tím ale urazil sportovního boha. A zřejmě oba dva.
Začala se na něj totiž lepit smůla. Před mistrovstvím ČR žactva si odskočil na stejnou soutěž dorostu. Ve 22 členném startovním poli došlo po startu na strkanici. V cíli sice měl nejlepší žákovský výkon roku na 1500m, ale také hřebem proseknutou kůži na achillovce až na šlachu. Z šachovnice na vítkovickém stadionu jel sanitkou zrovna na operační sál. Medaile z republiky byla v háji. Vynahradil si to později v dorostu a v juniorech, ale tam už se začaly projevovat další problémy. Během jednoho roku vyrostl o 17 centimetrů a dokonale si rozhodil běžeckou techniku. Navíc se mu změnil poměr stehenních a lýtkových kostí. Znovu se vlastně učil běhat.
Jeho dřív lehounký běh se změnil v usilovnou dřinu. Chvíli to trvalo, ale i to zvládl a tak pořád patřil u nás mezi nejlepší. Ovšem smůla pokračovala dál. Na halovém republikovém mistrovství byl už jasným vítězem patnáctistovky. Jenže 30 metrů před cílem jej podrazil za ním běžící soupeř. Po hrůzostrašném pádu, kdy se natáhl na tartanu jak široký tak dlouhý, přes něj v tretrách přeběhli tři kluci, co byli v pořadí za ním. Nestačil je už doběhnout, když se mu podařilo vstát. A aby to neměl jen tak jednoduché, objevil další problém. Nikdy ve finiši závodu neprohrával. Leč díky své bojovnosti se pokaždé na mílařských tratích tak zmáčkl, že si vyvolal pozátěžové astma a poškodil průdušky. Po závodě na 800 nebo 1500 metrů, o čtvrtce ani nemluvím, několik dní neustále v tříminutových intervalech kašlal. Nikdo mu nedokázal pomoci. Nakonec musel brát pořád antibiotika, aby se mu to hrozné chrchlání srovnalo. Nezbylo nic jiného, než přejít na dlouhé tratě, tam takové potíže z neznámých příčin nenastaly.
A tak opět bojoval na stejných silnicích u nás a v Rakousku, kde během svého dětství vyhrál stovky závodů. I mezi dospělými se mu dařilo a začal se prosazovat mezi nejlepší. Nakonec už v prvním roce vytrvalostní přípravy dal desítku za 32 minut a rozhodně měl našlápnuto dál.
Navíc dokázal při závodě přemýšlet a vnutit soupeřům svoji taktiku. Z počátku jsem to nechápal: „Proč jdeš na čelo závodu tak brzy. Víš, že to je zbytečné, stačí počkat na konec, tam na tebe nikdo nemá,“ vrčel jsem vzteky i když vyhrál.
„Ty to vidíš tady z chodníku jinak než já mezi těmi borci. Musím jít dopředu, protože to jejich tempo bych už neudržel. Jak se objevím na špici, tak najednou všichni zvolní a čekají, co bude. Já si odpočinu a vychutnám si konec. Pokud by to hnali takovým fofrem po celý závod, tak na ně nemám a uštvou mě. Takhle si to řídím sám a oni jen čekají, co bude a co jim provedu,“ vysvětloval mi jen tak napůl huby. Ale vyhrával rád a šlo mu to i na těch dlouhých štrekách čím dál lépe.
Jenže skončil střední školu a na vysokou se nedostal. Abych pravdu řekl, ani se mu na ni moc nechtělo.
Byl vždy takový zvláštní. Uzavřený do sebe, ale hlavně dával kolem sebe dost najevo, že něco umí. Ostatní v tréninkové skupině to nelibě nesli a tak byl vlastně pořád sám, nikdo se s ním moc nekamarádil. Byl klasický závodní typ, který jde na start s jediným cílem a to vyhrát. Dokázal ze sebe vymáčknout nemožné. A jak mu to šlo v kopcích. Škoda, že jsme nezkusili nějaké vrchařské kvalifikace na mistrovství světa nebo Evropy. Určitě by, minimálně v juniorech, patřil u nás mezi nejlepší. Já se ovšem bál, že ho to zarazí ve výkonnostním rozvoji a tak jsme si to odpustili. Dnes vím, že to byla ohromná škoda. Asi by měl i dál jinou motivaci. Ta mu totiž začala docházet, jakmile nastoupil do náročného zaměstnání a přestal zvládat stejně tak náročné tréninky. Pomalu mu šla dolů výkonnost a začal prohrávat s lidmi, kteří mu normálně nemohli stačit. Nedokázal se s tím vyrovnat. Když nemohl vyhrávat nebo aspoň běhat mezi nejlepšími, raději naráz ze dne na den skončil se závoděním. Vadilo mu, že to najednou tak strašně nešlo. Samotné běhání ho až tak nijak nezajímalo. Našel si jinou zábavu a nyní se už nejde skoro ani proběhnout. Je sice ředitelem obrovské firmy, jenže za jakou cenu. Žije skoro pořád na pokraji zhroucení. Je pravda, že ho na to připravil právě sport, ale tohle není normální život.
Za ty roky mého tvrdého psychického i fyzického nátlaku, v podstatě po celé dny bez jakékoliv přestávky, vlastně od narození až do dospělosti, se na něm ten drsný životní režim již předtím velmi podepsal a já to navíc tím svým agresivním pojetím a přístupem všechno obrovsky zkazil. Jen díky svým hloupým ambicím, dokázat něco s někým jiným, když sám jsem se k tomu nedopracoval. Klasická životní chyba mnoha trenérů a v současné době hlavně i rodičů talentovaných dětí.
Vím to, sice již hodně pozdě, ale už proti tomu zbrojím. Nechci trénink přetáhnout alespoň v posledních letech u svých svěřenců do stavu, kdy jsou v totálně nezdravé závislosti. Není to dobré pro další život a ten není bohužel jen o běhání. Raději se snažím, aby se běh stal součástí jejich životního stylu, i když nezapírám, že jsem rád, když se nám daří a máme výsledky.
Ale už na za každou cenu. U Radima jsem to totálně nezvládl a propadl nejen jako trenér, ale i jako rodič.
Je to totiž můj syn.