Za vysokou cenu energie v ČR mohou obchodníci, nikoli výrobci

Ve veřejném prostoru pokračují spekulace ohledně rekordních cen energie, které po skončení fixace doženou všechny spotřebitele. I vládou draze zastropované ceny budou zničující a navrhované zdanění výrobců je z principu špatně.   

Po sedmiměsíčním přešlapování od 24. února, tedy od ruské invaze na Ukrajinu, přišla vláda ČR v polovině září (týden před volbami) s příslibem, že zastropuje ceny elektřiny a plynu zaokrouhleně na 6 korunách za 1 kWh silové elektřiny a 3 Kč za kWh velkoobchodní ceny. V Česku některá média pilně opakovala vládní termín 6 korun jako „konečnou“ cenu elektřiny. Ale malobchodní, skutečně konečná cena se všemi regulovanými složkami a v neposlední řadě daněmi je asi 10 Kč za kWh. To je proti počátku roku 2021 růst o 150 procent. To nepochybně pro řadu domácností a zejména firem bude zničující růst ceny elektřiny. Ještě horší je to u zemního plynu hlavně proto, že je ho nedostatek.

Se zastropováním cen padla práce dosud odvedená na ministerstvu průmyslu a obchodu, kdy MPO ještě 7. srpna oficiálně tweetovalo, že zastropování cen je nesmysl. Jak MPO ve tweetu napsalo, zastropování je „velmi nehospodární řešení, které by musel na daních zaplatit stát, tedy občané a firmy“. Je nutno konstatovat, že varování odborníků na MPO ze 7. srpna před zastropováním bylo oprávněné. Totiž že při zastropování rozdíl mezi skutečnou tržní a vládou limitovanou cenou zaplatí obchodníkům vláda ČR, tedy ze svých daní vlastně zase občané.

Reportérka Seznamu Zprávy Zuzana Kubátová ve své analýze konstatovala, že naše dominantní energetická skupina ČEZ na letošek, příští rok i na rok 2024 prodala většinu produkce ze svých elektráren za velkoobchodní cenu zhruba 90 eur za MWh (tedy asi 2,20 Kč/kWh). Mimochodem je to ve srovnání s počátkem roku 2021 asi dvojnásobek. Jak to, že máme v Česku přitom tak vysoké konečné ceny pro spotřebitele, ptá se autorka s tím, že náš energetický trh „je zahalen do mlhy“. Jestliže tedy výrobce jako ČEZ prodává 1 kWh silové elektřiny za cca 2,20 Kč, jak je možné, že současná konečná maloobchodní cena pro odběratele po skončení fixace nyní přesahuje 10 Kč/kWh? Kdo na tom vydělává? To nikdo neví. Jen víme, kdo to zaplatí. Občané ČR a podnikatelé jak přímo v ceně energie, tak neméně ze svých daní v podobě dotací tržních cen. .

Na dnešním energetickém trhu vyhrávají totiž spekulanti. Obchodníci zjevně spekulativně PŘEPRODÁVAJÍ za tržní (německé burzovní) ceny elektřinu, kterou třeba daleko levněji nakoupili, viz třeba od ČEZ. Ale pak elektřinu - s odkazem na referenční "společnou cenu" na burze v Lipsku - zákazníkům prodají klidně za 500 eur, možná v očekávané tvrdé zimní krizi i za 1000 eur, tedy za 12,50 až 25 Kč za kWh silové elektřiny plus regulované položky. Proč by to neudělal i ČEZ Prodej, E.on či Innogy a PRE a řada dalších obchodníků na našem liberalizovaném trhu z domova i ze zahraničí? Energetický regulační úřad (ERÚ) totiž ve skutečnosti téměř nic nereguluje a vše ponechává na „liberalizovaném volném trhu“, jak v nedávném interview zcela rezignovaně „objasnil“ pasivitu ERÚ člen jeho Rady Petr Kusý.

Pozor: Máme sice vládní strop 240 eur (tedy cca 6 Kč za kWh velkoobchodní ceny), ale ten rozdíl proti ceně tržní obchodníkům doplatí česká vláda, tedy znovu občané z daní. A obchodníci zřejmě nebudou muset dokladovat, za kolik nakoupili, jen za kolik prodali. Jak je to možné, když v teplárenství se musí provozovatelé nákladově doslova „svléknout do naha“? Pokud se tento princip vystaveného bianko šeku pro seriózní obchodníky i spekulanty z domova i ze zahraničí tedy skutečně uplatní, a nebude to kvůli schvalovacímu procesu dříve než 1. ledna 2023, tak nechť vláda zapomene na částku 130 miliard korun pomoci pro domácnosti a 30 miliard korun pro průmysl v podobě zastropovaných cen. Šlo by o vyšší stamiliardy, jež by spolehlivě rozvrátily už dnes tak problematický stav státních financí. 

Zastropování sice lze pochopit jako snahu vlády ztlumit naprosté zděšení spotřebitelů na energetickém trhu, ale z principu je to špatné, protože doplacení do maxima výše tzv. tržních cen nemá zatím žádná pravidla. Ještě k tomu vládní představitelé do médií pouští informace, jak „uvalí vysoké daně na výrobce elektřiny“ mezi 40 až 60 procenty jejich zisku. To je celé zcestná konstrukce, jednak proto, že vysoké ceny dosahují především obchodníci a spekulanti (v případě ČEZ jde o konsolidovaný výsledek na úrovni celé skupiny rozdělené na výrobu, distribuci a prodej), jednak snaha o drahé a složité přerozdělování dalších peněz prostřednictvím státu nakonec uspokojí jen málokoho a jde vlastně o přidělování „zelených žebračenek“. Přitom zejména prozatímní úvaha o pomoci českému průmyslu částkou 30 miliard korun je doslova plivnutím na rozpálenou plotnu. Navíc chce-li vláda za pomoci speciálního zákona "zkasírovat" v roce 2023 velkou část zisků energetiky, bank či rafinérií (tzv. wind fall tax) už za letošní rok, poruší právní princip zákazu retroaktivity, což nutně bude mít soudní dohru s nejistým výsledkem.        

Musíme řešit příčiny, nikoli následky. Přitom máme v ČR zákon o věcně usměrňovaných cenách, máme zákon o boji proti lichvě a máme především zvolenou vládu, parlament a ústavní činitele, aby chránili legitimní zájmy svrchované České republiky. Nepřijatelné ceny energie, jež vznikly kvůli zcela zcestné dekarbonizační politice ztělesněné v zelené ideologii Green Deal for Europe naši (a nejen tu) společnost spolehlivě rozvrátí ekonomicky, sociálně a také politicky. Vláda ČR nesmí bez důkladné analýzy a kontroly nasypat do již tak ziskového sektoru výrobců a zejména prodejců energie, včetně subjektů ze zahraničí, z daní občanů stamiliardy, aniž by si nechala rozklíčovat náklady a k nim připustila rozumnou ziskovou marži. Má snad někdo právo na stovky procent zisku? Co budeme schopni udělat, až začnou lavinovitě krachovat stovky českých průmyslových podniků a statisíce propuštěných lidí se vydají na úřady práce se žádostí o podporu?

Pojmout německou cenu elektřinu na burze v Lipsku jako směrodatnou i pro Česko i další chudší unijní země ze střední a východní Evropy je samozřejmě politická hra zejména Německa, jemuž se takto legitimizuje a někdy i dotuje jeho zelená tranzice pod nechvalně proslulým názvem Energiewende. Ta se stala předlohou unijní zelené ideologie Green Deal, jež je odpovědná za dnešní kolaps cen energie. Třicet let budovaná německá závislost na ruském zemním plynu, jímž se neustále v německých závěrných elektrárnách musejí dozdrojovávat nestabilní OZE, je dnes klíčovým pachatelem zničující ceny energie nejen pro Němce, ale daleko více pro obyvatele Česka s třetinovými průměrnými platy.

Musíme zastavit ničení stabilních a cenově dostupných domácích zdrojů energie. Nová vláda premiéra Petra Fialy nastoupila do úřadu s vládním prohlášením, že odstoupit od uhlí lze v roce 2033 za podmínky, že za něj bude stabilní náhrada. To žádná slibovaná za stamiliardy navýšená kapacita dotovaných solárních zdrojů a jiných OZE s krátkou životností a nízkou účinností být nemůže. Stanovisko ministra financí Zbyňka Stanjury z poloviny září, že Česko potřebuje postavit ne jeden, ale hned čtyři nové jaderné reaktory, je světlem na konci tunelu v nynějším chaosu v energetice zaviněné dotačními lobbisty a naivními snílky vzývajícími ideologii Green Deal. Do zprovoznění nové jaderné flotily se nesmíme a z podstaty faktů, čísel, fyzikálních a přírodních zákonů prostě nemůžeme předčasně zbavit stabilních zdrojů elektřiny a tepla z uhlí. Pokud ano a vsadíme-li klíčově na solární zdroje (fungující u nás 12 % z 8760 hodin v roce), řekneme tak sbohem českému průmyslu a rozpadne se dosavadní sociálně-ekonomická stabilita stejně jako vyhlídka na návrat či dokonce růst prosperity.