Řešení krize? Znal ho už Baťa

Jan A. Baťa (méně známý ale nikoli méně úspěšný nevlastní bratr Tomáše staršího) popsal uprostřed zmatků 30. let svoji vizi v knize Budujme stát pro 40 miliónů. Tak veliké mělo být cílově Československo, dopravní a průmyslový uzel Evropy. Postup, který propočetl, navrhl vládě a jenž chtěl realizovat byl zároveň cestou z krize.

Vybudovat hustou dálniční, železniční a vodní dopravní síť abychom využili celého území. Počítal s 500 (sic!) letišti . Velké investice soustředit do škol a učitelů spolu s vědou (ta však musí mít měřitelný přínos). V každém myslitelném místě světa zřídit obchodní zastoupení aby i ten nejmenší výrobce mohl s pomocí státu exportovat. Takovou expanzí chtěl ušetřit na nezaměstnaných (pokud není práce, měl by se člověk alespoň vzdělávat jinak má smůlu) . V době krize chtěl zvyšovat investice, neboť roztáčí kola hospodářství a vracejí peníze státu ve formě daní (směřují-li do českého zboží a české práce). Naopak brutálně by šetřil na spotřebě. Jeho bratr Tomáš byl v krizi dvacátých let ještě tvrdší. Když se zhodnotila koruna (jako nyní), srazil ceny zboží na polovinu a platy zaměstnanců o 40%, spolu se snížením životních nákladů. Neprodělal na tom ani on a ani jeho spolupracovníci. Výroba se soustředila do Zlína. Jistě, už slyším křik tehdejších i současných odborových bosů. Jenomže až bude veškerý průmysl v Asii, nebude nejenom dělníků ale ani odborářů. Nelze tyto recepty brát doslova, doba se změnila, ale my to děláme naopak. Spotřeba, byť na dluh, je nám svatá. Chystáme  13. důchody i když víme, že za pár let nebudeme mít ani na těch dvanáct do roka. Naopak, investice zastavujeme ať to stojí kolik chce (nesmyslné zakonzervování dálnic), oddalování státních maturit (ukázaly by pravý stav středního školství), úbytek peněz do vědy a školství. Není potřeba nad tím dlouho mudrovat. Chybí nám kdosi jako byl Baťa, člověk, který by národu vysvětlil potřebné změny a dokázal je realizovat na vlastní riziko. Zatím dluhy rostou.