Ředitel nemocnice? Lékař!

Mezi zázračné recepty na vyřešení problémů českého zdravonictví patří už od revoluce náhrada lékařů ve vedení nemocnic ekonomy. “Lékař léčí a ředitel řídí,” zní zdánlivě velmi logická poučka. Nepřehlédnutelným faktem je, že lékařů včele zdravotnických zařízení ubývá celosvětově. Například v USA, kde jsou v tomto trendu nejdále, řídili lékaři v roce 1935 stále ještě 35% ze všech nemocnic. Dnes jsou to již jen 4%, přesně 235 z 6500. Trend je jasný a jako bych slyšel některé své přátele ekonomy, kteří říkají: “České zdravotnictví se posune, až ministrem konečně nebude lékař.” Jaká jsou objektivní data? Doktorka Amanda H. Godall z Bonnu (Německo), analyzovala 300 nejlépe hodnocených amerických nemocnic (ve specializacích kardiologie, onkologie, gastroenterologie), zda existuje vztah mezi řízení lékařem a výkonností nemocnic. Výsledky, které publikovala v časopisu Social Science & Medicine (červenec 2011),  byly nemalým překvapením. Nemocnice vedené lékařem měly o 25% lepší kvalitu péče, v onkologii dokonce o 33%. To vše při stejných či lepších ekonomických parametrech. Výzkumný tým byl zaskočen o jak velký rozdíl se jedná. Důvod spatřují jednak v tom, že lékaři jsou lépe cvičeni volit priority, ale hlavně díky svému vzdělání dokáží lépe zvolit ekonomické kroky s minimalizací dopadu na pacienty. Logicky to vše asi platí o to více v podmínkách finanční krize.   Moje osobní zkušenost z českého prostředí je stejná. Lékař se poměrně snadno naučí potřebné znalosti z ekonomie, má-li motivaci. To, aby se ekonom ale stal partnerem a oponentem třeba onkologovi je takřka vyloučené. Složitost medicínského managementu není v tom dokázat objednat léky a třeba obvazy za nejmenší cenu, ale v tom zvolit správné postupy, technologie a v neposlední řadě směřování instituce. Nemluvě o přirozené autoritě, kterou lékař-osobnost má na klíčový majetek nemocnice- lékaře. Cestou pro české zdravotnictví tedy asi nebude získat pro každou nemocnici majitele či ředitele z řad laiků, který “naučí doktory účetnictví a finance”. Spíše je potřeba přímo lékaře školit v managementu. V České republice se tyto schopnosti u řady lékařů chápou stále jsko ztráta času a snad i něco nedůstojného “bílých plášťů”. Přitom přednostové velkých klinik sami přiznávají, že většinu pracovního dne jsou spíše managery, často učiteli a občas lékaři. Na lékařských fakultách se ale management takřka nevyučuje a v postgraduálním studiu s odúmrtí atestací druhého stupně spíše ubývá. Osobně jsem byl u vzniku pregraduální výuky managementu privátní praxe (stomatologie), kterýžto předmět učím, a vím, jak zoufalé jsou ekonomické základy u lidí, kteří by měli vzápětí otvírat praxe, tj. činit rozhodnutí v řádu stovek tisíc korun s celoživotními důsledky. Pokud se takový člověk dostane do managementu nemocnice (byť jako primář) či do čela odborů, na problém je zaděláno. Nastává vzájemné překřikování se “hluchých a slepých”. Přitom sám vím, co udělá 15 hodin v jednom semestru s alespoň základní orientací, jak pomáhají managerské kurzy. Hlad lékařské veřejnosti je veliký. Osobně prostě nestíhám vůbec vypisovat kurzy managementu či marketingu ve zdravotnictví. Stejnou zkušenost mám i jako manager a podnikatel- nejlépe fungují ta oddělení a nemocnice, kde se podařilo najít lékaře, který se do řízení “zakousl”, ideálně s ekonomem po boku. V souladu s vývody Dr.Godall tedy musíme zařadit management (každý lékař někoho řídí) do celé výuky (od pregraduální až do celoživotního vzdělávání) a hledat pro každou nemocnici schopné lékaře- managery. Jen s takovým “vybavením” můžeme udělat skutečné reformy. Zatím jdeme ale úplně opačně.