Pan premiér se postupně posouvá z nevýrazného politika ve státníka. To potvrdil jeho projev u Hlávkovy koleje 17. listopadu i následné postoje v posledních dnech.
Bohuslav Sobotka byl po léta ve stínu jiných politiků. Kdyby někdo prorokoval před deseti lety, že jednou bude premiérem, asi by vhledem k jeho věku i určité "nevýraznosti" málokdo věřil. Poprvé příjemně překvapil hned na začátku své premiérské éry, když ustál pokus o puč v jeho straně řízený přímo Zemanem z Hradu. Nejen, že se nenechal vytlačit ze své pozice, ale dokonce posílil svou politickou roli i morální kredit.
Později několikrát zklamaly některé jeho nedostatečně výrazné postoje v otázkách protikorupčních zákonů, nebo proti Zemanovým snahám provázat nás znovu s militarizujícím se Ruskem. Také je škoda, že přes tak dlouhé působení ve vrcholové politice není schopen naučit se anglicky, což ho diskvalifikuje od výraznější role v zahraniční politice. I jeho lavírování mezi xenofobním nacionalistickým postojem Maďarska na straně jedné a západoevropským postojem ve věci uprchlické krize nepatřilo prozatím mezi chvályhodné.
O to více potěšil jeho projev u Hlávkovy koleje k výročí 17. listopadu. Nejen, že se nebývale zásadně přihlásil k odkazu Listopadu 1989, svobodě, demokracii a myšlence společné Evropy, ale dokonce se zodpovědně vyjádřil i k otázce uprchlické krize. A to ve chvíli, kdy to vzhledem k teroristickým útokům ve Francii není zrovna populární. Správně poukázal na nutnost odlišit tyto dva fenomény a varoval před nezodpovědným zneužíváním současné mezinárodní situace k lacinému populismu.
Projev velmi doporučuji, stejně jako jeho následná kritická vyjádření k Zemanovi a jeho populistickému xenofobismu (především jeho vystoupení na Albertově).
Díky pane premiére!
