Rusko nás znásilnilo, dnes znásilňuje další…

Před padesáti lety byla naše země znásilněna aktem bezohledné ruské imperiální arogance. Dnešní Rusko ukazuje, že se v tomto nijak nezměnilo…

Vojenská okupace Československa před padesáti lety, z rozkazu Sovětského vedení, představuje hrubé znásilnění menší země mocností, která se při svých imperiálních zájmech neohlíží na nějakou lidskost a důstojnost. Československo bylo sovětským vedením vnímáno jako kolonie a jako takové bez práva na vlastní samostatné rozhodování. Československý pokus o emancipaci a sebevědomí byl přemožen hrubou silou, bez jakéhokoliv pokusu jednat, naslouchat, respektovat. Analogie se znásilněním sedí bohužel i v následcích. Nemálo obětí hrubého znásilnění dlouho trpí syndromem vnitřního rozervání, deprese, hanby a frustrace, která dlouho ovlivňuje jeho životní potenciál. To jsme intenzivně prožili v období normalizace a bohužel následky cítíme dodnes…

Sovětský svaz té doby byl jen dobovým vtělením dlouhodobé ruské expanzivní a imperiální mentality a politiky. Ta má již kořeny v carském období, ale během sovětské éry přejala komunistickou ideologickou interpretaci, která ji učinila ještě krutější. Pád komunismu však bohužel nevedl k revizi této mentality. Naopak, expanzivní a agresivní mentalita se oblékla do nové ruské politiky formulované státním nacionalismem. Znovu vidíme bezohledné zabírání území jiných států z důvodů nacionalistických zájmů, jako v případě Krymu a východní Ukrajiny. Nebo vidíme podporu diktátorů s cílem geopolitického vlivu, jako v případě Sýrie. Pod rouškou boje proti terorismu Rusko vojensky vydržuje u moci diktátora, který má na svědomí skoro půl milionu životů vlastních občanů a miliony utečenců. Ti před ním ze své země utekli mimo jiné do Evropy, kterou tím politicky rozdělili, což patří mezi ruské strategické zájmy.

Tragédie Ruska, na rozdíl od jiných agresivních mocností minulosti, spočívá v tom, že svou imperiální agresivitu, a s ní související vinu, dosud nepřiznalo. Německo prošlo bolestnou katarzí po druhé světové válce. Koloniální velmoci, jako Francie a Británie, postupně dovolily emancipaci svých kolonií. Rusko však mentálně zůstává v 19. století. Zůstává nepředvídatelnou arogantní a agresivní zemí, která dosud neobjevila hodnoty respektu k mezinárodnímu právu a právu slabšího. Je třeba si ji držet „od těla“ a to ve společenství s dalšími „menšími“ zeměmi, neboť jediné, čemu tato ruská mentalita rozumí, je síla. V tom jednoznačně potřebujeme NATO a EU. Bez nich budeme opět, dříve či později, vnímáni Ruskem jako atraktivní kořist…