Vrcholící finále Klausova prezidentského „pontifikátu“ nám postupně odkrývá, jakou vzácnou osobnost si to tu již přes dvacet let hýčkáme. Kam v posledních měsících a týdnech svého prezidentského mandátu vkročí, tam chudák nějak nešťastně šlápne do lejna. A jak se z toho snaží dostat, tak se od toho pěkně umaže. Skoro hůř, než v minulosti nešťastník Čunek. A to po sobě, ubožák Klaus, chtěl nechat kult tatíčka vlasti…
Lépe by to nenapsal ani autor absurdního divadla. Václav Klaus, maloměšťácký politik s rekordně rozkvetlým narcismem, si již celou dekádu pracně leští svůj image prezidenta zachránce, aby naši autoři učebnic dějepisu pro děti měli čím naplnit stránky našich nudných (post)moderních dějin. A ouha, zrovna když má vyvrcholit spanilá jízda tohoto novodobého šampióna české historie a nástupce slavných to českých králů, zrovna když má z Hradu vystoupat do nebeských výšin slávy a našeho obdivu, vloudí se nepříjemná chybička. A kdyby jedna…
Zlá veřejnost a média nepochopí jeho milosrdné srdce a pohaní amnestijní osvobození „stavitelů tunelů všeho druhu“, nespravedlivě trpících pod jhem zlovolné české justice a soudcokracie. Temné síly se spolčí k pokleslému útoku na dobrotivého prezidenta a na hodnoty, které tak upřímně hájí, a nazvou ho velezrádcem. Taková nevděčnost. Jistě je hnána závistí mediálních štváčů těm všem omilostněným nevinným stavitelům tunelů, že si teď mohou užít zasloužených a poctivě česky v tunelech vydělaných miliardek, společně se svým spravedlivým a dobrotivým panem prezidentem…
Protože jsme my poddaní byli stále nechápaví, pokusil se pan z Hradu otevřít nám všem oči zásadním rozhovorem pro světový deník polského původu, kde jsme se dozvěděli, kdo jsou všichni nedávní a současní nepřátelé lidstva: jakobín Havel, antidemokrat Obama a polovičatý Cameron. A ouha. Právě když mělo celé lidstvo rozjímat nad touto odhalenou pravdou, zkazil našemu hrdinovi výsluní mediální pozornosti jeho starý dobry kamarád v nouzi papež Benedikt, když si svým odstoupením „vyžral“ veškerou mediální pozornost pro sebe. Sobec. A tak to panu prezidentovi zase to nevyšlo, zase si lidstvo dostatečně nevšimlo našeho českého zachránce lidstva a dokonce ho nějaký mediální pisálek označil za paranoidně-psychopatického pacienta. Chudák…
Ale on se nedal. To pověstné „jdeme dál“, velehluboký výrok, který by se již měl citovat s posvátnou úctou. Náš Zachránce přešel do protiútoku. A aby to nebylo sobecké, jal se bojovat ne za sebe, ale za naše pomazánkové máslo. Ano, za to národní, lahodné, tradiční, pomazánkové… To, které nám chtějí zrušit zlí a falešní bruselští byrokraté, kteří k nám posílají stovky miliard za cílem vyvolání iluze, že nás mají rádi. Stovky miliard, které pak musí pracně někam „odklánět“ prezidentovi kmotříčci, aby nezkazili naši zdravě asketickou národní hrdost. A my jsme to zase nedokázali ocenit. Přešli jsme to bez většího ocenění našemu hrdinovi…
A mohli bychom s tímto absurdním divadlem pokračovat, vždyť je to jen poslední díl v seriálu, který již probíhá přes dvacet let. Je to smutná tragédie nejen jednoho člověka, ale i společnosti, které tak dlouho vládne. Snad se z politických a mravních škod jím napáchaných jednou vyléčíme a poučíme…
