Tak jsme si zase vyzkoušeli, kam jsme se, jako společnost, posunuli v období 23 let svobody. Bohužel zatím ne tak daleko, abychom arogantního populistu a lháře poslali do politického odpadu. Stále v nás není dost zralosti, abychom prohlédli rafinované lži. Nedozráli jsme v odpovědnosti tak, abychom uměli odmítnout populisticky líbivé sliby. Ale je tu i světélko naděje…
Paradoxem je, že Miloš Zeman získal vítězství díky hlasům těch, kterými nejvíce pohrdá. Ale tak to u populistických politiků bývá. Nejvíce z jeho vítězství profitují ti, od kterých se hned po volbě naoko distancoval – kmotrovské mafie…
Naštěstí je mandát „jen“ na pět let a prezident není ve společnosti všechno. A média, které má tak rád, ho také nenechají bez dohledu…
Nicméně tato lekce má i světlejší stránku. Kdo by ještě před pár měsíci tipoval, že už v prvním kole dostanou tolik hlasů lidé, kteří již nepatří do mašinerie technologů moci a vyznávají normální politickou kulturu? Vždyť sečteme-li hlasy Schwarzenberga, Dienstbiera, Roithové a Fischerové tak získáme velmi povzbudivý obraz něčeho, co klíčí v podpalubí společnosti. A to pomíjím hlasy těch, kteří promítli svou touhu po změně i do osoby Jana Fischera (ještě předtím, než neunesl svůj neúspěch a popřel svůj program příklonem k Zemanovi).
A kdo by vůbec čekal, že tak starý muž, neoplývající zrovna rétorickými schopnostmi a výrazným programem, který je navíc součástí pochybné vlády a má za stranického souputníka jednoho z nestorů našich politických druhohor, dosáhne v druhém kole 45% při velmi slušné volební účasti? A kolik mladých lidí přitahovala tato osoba! Čím Schwarzenberg vlastně přitáhl tolik podpory, když uvedené parametry mluví spíše proti němu? Domnívám se, že jeho jedinou a přitom zásadní nabídkou je slušnost, kultivovanost a čest. A to není málo. Jestli tolik lidí začíná dnes žíznit po takových hodnotách ve veřejném prostoru, tak máme důvod hledět do budoucnosti s optimismem.
Období arogantní moci, které se nám teď o dalších pět let prodloužilo, přináší jeden pozitivní vedlejší efekt. Lidé se nemohou spolehnout na „ty nahoře“, že jim budou vzory a zastánci, neboť ty tam jsou hlavně kvůli sobě a svým zájmům. Lidé se musí postarat sami a zároveň k tomu hlídat „ty nahoře“, aby vše nerozkradli a nezneužili. A to blahodárně působí na růst a zrání toho, co náš kontroverzní prezident Klaus ze srdce tak nenávidí – na růst silné, samostatné a funkční občanské společnosti. Čím rychleji se u nás občanské uvědomění a odpovědnost oblékne do konkrétních aktivit na různých společenských úrovních, tím dříve dospějeme jako svobodná společnost a budeme schopni poslat politická monstra typu Klaus a Zeman tam, kam patří – do učebnic politické patologie…
