Před časem jsme se dočkali neobyčejné knihy Smrt v sametu z pera vskutku velké filozofické a náboženské osobnosti a shodou okolností dosluhujícího a velmi dobře honorovaného hradního kancléře, doposud spíše považovaného za hradního šaška. Svým posledním mistrovským dílem ale hmátl trochu jinam, než přísluší dvorním šaškům a posunul se spíše do role dvorního traviče. Pokusil se „otrávit odvěkého nepřítele svého pána“ agresivním jedem laciné, nicméně rafinovaně lživé demagogie…
Petr Hájek se knihou a ještě více svými autorskými komentáři v médiích pokusil postavit do role náboženského mystika, osvíceného náboženským zjevením, který „prohlédl“ zlo a lež, které většina obyčejných „neosvícených“ a tudíž nedospělých občanů nezpozorovala a na něž „nalétla“. Hájek se postavil do role proroka, který „ostře pojmenoval“ pravdu a odhalil lež, kterou na nás navlékal mistr „lži a nenávisti“.
Je zajímavé, že se svým „odhalením“ pan prorok Hájek musel počkat na to, až hlavní nepřítel národa a demokracie zemře a začne utichat jeho hlas a vliv na veřejnosti. Možná člověka napadne, proč se tak „osvícený prorok“ nepostavil škoditeli národa ještě za života tváří v tvář, jako to skuteční proroci vždy dělali, a proč mu neřekl „pravdu“ do tváře. Proč se s ním, coby „prorok a zachránce národa“, odvážně nekonfrontoval ještě za života? Na co tak čekal, že mu oponent stihl zemřít? Že by se „pan prorok“ Hájek něčeho bál? Měl snad strach, že ho „odhalený tmář“ usvědčí z demagogie či nepravdy? Potřeboval pro svůj boj snad již prázdné bojiště?
Celá situace a příběh „proroka“ Hájka spíše připomíná vystoupení zbabělce, který veden závistí a záští vůči osobnosti, jejíž věhlas neutichá a roste i po smrti, potřebuje z bezpečného odstupu plivnout na její památku. Výjev jak z Shakespearových děl. Aktér připomíná ubožáka, který nedokáže unést, že jeho chlebodárce a současný hradní pán, tváří tvář konci své politické moci, vnímá i blížící se propad svého populismem živeného narcistického ega do propadliště obyčejnosti a zapomnění...
Propůjčíme-li si Hájkův náboženský jazyk, kterým podivně nakazil i svého jinak agnosticky materialistického dosluhujícího hradního pána, můžeme najít i vhodnější paralely. Připomíná spíše démona, který vylézá z děr, když se zdá, že skutečná pravda a světlo jsou pryč. Bojí se totiž konfrontace. Takový ďábel pak na sebe bere podobu „anděla světla“ nebo „božího proroka“ který použitím „zbožných pravd“ rafinovaně ohýbá realitu v maskovanou lež, mocněnou energií závisti a zášti. I zde však platí, že ďábel je vždy nešťastný ubožák, který proti skutečným hodnotám v posledku nic nezmůže. Možná chvíli zamlží pravdu. Z náboženského pohledu se však to, co je skutečné, nakonec vždycky prosadí proti tomu, co je prázdné. Ďábel vždy zůstane ještě prázdnější a nešťastnější než předtím.
A to vám, pane Hájku, opravdu nepřeji. Ona totiž Pravda a Láska opravdu nakonec zvítězí nad lží a nenávistí…
