Pro koho to šrotovné vlastně je?

Nejprve si připomeňme, co ono frekventované slovíčko „šrotovné“, které nezná ani slovník , vlastně znamená. Je to módní nástroj vlády, který spočívá v tom, že za likvidaci automobilu staršího osmi let člověk obdrží 30 000,- Kč slevu na nákup automobilu nového. Politici, kteří toto opatření prosazují, nás přesvědčuj, že jde o opatření sociální (lidé si mají dopomoci k lepším vozidlům), ekologické (bude se prý jezdit v úspornějších vozidlech) a v neposlední řadě má pomoci ekonomice (výhodné pro zachování pracovních míst v automobilovém průmyslu).

Pojďme se však podívat na skupiny lidí, které šrotovné potenciálně mohou využít. Běžným uživatelem vozidla starého více než 8 let je buď majitel auta vysoce kvalitního, sběratel, anebo člověk s průměrnými až nižšími příjmy. Takovýto člověk, hodlá-li si koupit jiné vozidlo, obvykle sáhne po ojetině - na nové vozidlo zkrátka nemá. Bohužel, sleva 30 000,-Kč není natolik výrazná, aby takovému člověku dopomohla k vozidlu novému. Určité procento lidí se díky této slevě možná odhodlá k nákupu vozidla za pomocí úvěru. Byl-li však pro ně úvěr na auto za 200 000,- Kč rizikový, pak sleva 30 000,- Kč riziko příliš nesníží. Sleva na vozidlo je paradoxně může dostat do potíží se schopností splácet a zvýšit už tak velké množství exekucí. Většina lidí tedy šrotovné nevyužije, a ti, kdo využijí, mají buď vysoké příjmy, nebo se díky němu budou muset zadlužit. Šrotovné tedy sociální rozhodně není!

Nyní je třeba si uvědomit, že pointou šrotovného je likvidace věci, která by bez problémů ještě několik let sloužila. Dokonce, podmínkou získání bonusu je potvrzení o takzvané „ekologické likvidaci“, při níž musí být automobil kompletní. Není tedy například možné některé zachovalé části (motor, …) prodat – sešrotováno musí být vše! Krom toho, že je naprosto nelogické ničit něco, co funguje, je to zbytečně vyšší ekologická zátěž – místo vrakovišť s auty celými (ze kterých by se případně daly alespoň sebrat náhradí díly) vzniknou smutná vrakoviště s auty pomačkanými, čekájícími na roztavení. Navíc dojde k vyrobení automobilů, které by jinak nebyly vyrobeny. Tím pádem továrny opět zatíží životní prostředí výrobou, která by jinak neproběhla. Šrotovnému vlastně nahrálo i uzákonění pokuty za prodej staršího vozu, kterou prosadil ministr Bursík od počátku tohoto roku. „Pomocí“ pokuty byla snížena cena každého staršího vozu a tím jsou majitelé k šrotování v zásadě odsouzeni.

Podle českých politiků platí, že: „Šrotovné je vzácnou situací, kdy se ekologové a ekonomové shodnou.“ Paradoxně s nimi musím souhlasit. Až na to, že oni jsou přesvědčeni, že obě skupiny se šrotovným souhlasí. Ekologové však bojují za to, aby se vyráběly výrobky s co možná nejdelší životností, aby nemuselo docházet k časté obměně = zátěži na životní prostředí. Ekonomové zase vidí svůj cíl v efektivitě = využívat všeho, co ještě funguje. Jak tedy politici dospěli k tomu, že toto opatření je ekologické?

 Základní pointou celého nápadu šrotovného je údajná záchrana míst v automobilovém průmyslu. Jedná-li se jen o dočasné opatření z důvodu hospodářské krize, pravděpodobně jej využijí všichni, kdo v blízkých letech plánovali nákup nového automobilu. Nastane tedy situace, kdy automobilky, krátce po zavedení šrotovného, nebudou stíhat vyrábět automobily, možná dokonce najmou nové zaměstnance. Tytéž zaměstnance však budou muset obratem propustili, jakmile tato bublina praskne. V následných měsících nebudou mít  takový odbyt a budou muset propouštět při nejmenším ve stejné míře, jako kdyby šrotovné zavedeno nebylo. Dalším negativním efektem je fakt, že lidé své úspory využijí na nákup zvýhodněných automobilů a tudíž si nepořídí věci, které původně měli v plánu. Tím tedy utrpí ostatní odvětví stejnou měrou, jakou pomůžeme automobilkám. V neposlední řadě je třeba si říci, že stát na tyto dotace někde musí brát peníze. V principu má jen dvě možnosti, jak je získat: vzít je lidem na daních nebo si je od lidí půjčit. Obě možnosti jsou zhruba stejně škodlivé, jen s tím rozdílem, že druhá možnost sahá svými důsledky dále do budoucnosti, neboť ty peníze stejně v budoucnu bude muset z daní vrátit. Pokud stát nějakou formou lidem peníze vezme, pak si lidé nebudou moci nakupovat cokoli chtějí a opět tím utrpí všechna odvětví bez rozdílu. Nehledě na fakt, že ze všech svých úvah a propočtech kolem šrotovného jsem vynechal úvahy nad výdaji na zbytečnou administrativu, která samozřejmě také něco stojí.

Dovolím si pár shrnujících úvah na závěr. Pokud by tento princip fungoval při šrotování auta, proč lidem nedávat slevu 30 000,- Kč na nové auto vždy, kdy doloží, že vlastní ještě jedno staré? (Stejná situace, jen se nezničí funkční stroje). Pokud by šrotovné skutečně bylo ekonomicky opodstatnitelné, měli by ho politici zavést na úplně všechny druhy zboží?(Což je samozřejmě absurdní). Jsou tedy jen dva různé subjekty, které můžou mít ze zavedení šrotovného radost - management českých automobilek, který přirozeně preferuje korunu vydělanou dnes před korunou vydělanou zítra, a Jiří Paroubek. Nebo to nějak souvisí?