Na prahu nového socialismu

Mí přátelé už tradičně s pohrdavým posměškem reagují na to, když srovnávám dnešní stav se socialismem či protektorátem. Prvním argumentem bývá to, že jsem pořádně ani jeden z předchozích režimů nezažil, tak co o tom můžu vědět? Následuje popis minulosti, jako vystřižený z televizní reportáže. O tom, jak za protektorátu končili lidé v koncentračních táborech a za socialismu policajti mlátili studenty na náměstích. To je samozřejmě všechno smutné a jsem rád, že už je to minulostí, ale vůbec to nevypovídá o běžném životě. Za protektorátu, stejně jako za minulého režimu, žily miliony lidí své životy plné běžných všedních starostí. Tyto životy nebyly příliš odlišné od těch našich dnešních. To je ovšem velmi smutné. Je smutné, že se nic nezměnilo na tom, jak (ne)jsme svobodní a na tom, že nám stát stále plánuje život.

Zemědělec dnes dost možná nemá ani takový prostor pro rozhodování, jako měl za minulého režimu vedoucí zemědělského družstva. Zemědělec, stejně jako kterýkoliv jiný občan, je připraven o polovinu svých vydělaných prostředků. Pokud chce získat část nazpět, musí pěstovat to, za co dostane dotaci, tedy to, co plánovací úředníci v Bruselu řeknou. Má svobodu zvolit si – buď to, co centrální plánovač nechce a nedostane dotaci, nebo se rozhodne pro dotaci, přežije, ale bude dělat, co stát chce. Centrální plánování skrze peníze, to je iluze svobody!

Jestli se vám chce namítnout, že je to jenom problém Společné zemědělské politiky EU, která je celá zkažená, pak prosím ještě chvíli počkejte. Zamyslete se nad tím, kde pracujete. Nepracujete náhodou ve státním sektoru? Není velkým zákazníkem vaší firmy stát? Skutečně váš zaměstnavatel nedostal žádnou dotaci, kterou byl zvýhodněn před konkurencí? Skutečně nepracujete vy či vaši blízcí v továrně, která využila investiční pobídky? Kolik z vás asi odpoví, že od státu nikdy nedostali ani korunu z daní zpět?

Máme dlouhá léta tendenci se srovnávat se západem, jenže západ už není, co býval. Je ve stejné bryndě, v jaké jsme my. Vlastně odtamtud ten současný socialismus pramení. Bude nás muset předběhnout Turecko či Srbsko, abychom pochopili, že náš koncept nefunguje. Pokud nás však předběhnou, ještě to neznamená, že se o tom dovíme. Za posledních 20 let celý náš vyspělý svět dohnala Čína, ale co o ní víme z médií? Maximálně se po patnácté dozvíme, že vězní slepého disidenta. O tom, že i přes potlačování demokratických práv, je to svobodnější země, o čemž vypovídá tempo, jakým nás dohnala, se dozvíme jen stěží. Oč je Čína horší než EU, která vězní v iluzi svobody miliony lidí? Oč je horší systém jedné politické strany, než dvou, které se střídají u moci a posílají si z našich daní půl miliardy ročně na financování kampaně, aby se udrželi u moci?

Stát a EU řídí naše životy víc, než kdykoliv dřív během posledních 20 let. Řídí je skrytě a tím mnohem nebezpečněji. Řídí je pomocí iluze svobody. Pokud je to, že nekončíme v Jáchymově, a místo jedné strany máme dvě dotované, tím hlavním, co nás odlišuje od minulých režimů, pak asi žádná revoluce ani neproběhla.

Na závěr si dovolím odcitovat kousek závěru knihy Cesta do otroctví od Friedricha Augusta von Hayeka:

„Problémy související s vědomým řízením ekonomiky v rámci státu nutně nabývají ještě větších rozměrů, když se o ně někdo pokouší v mezinárodním měřítku. … Nebude … obtížné plánovat … život … v rámci malého společenství. Jak se ovšem měřítko zvětšuje, společných názorů na žebříček cílů ubývá a roste nutnost opírat se o sílu a donucování. … Jestliže si většina lidí odmítá tyto potíže připustit, je tomu tak především proto, že vědomě či nevědomě předpokládají, že to budou oni, kdo budou tyto otázky za ostatní řešit… … Představuje-li si někdo, že je možné demokraticky řídit nebo plánovat hospodářský život rozsáhlé oblasti zahrnující několik různých národů, prozrazuje naprosté nepochopení problémů, které by takové plánování přinášelo. … Jediné, co je naprosto jisté, je fakt, že hospodářství ve velkém, o které usilují Němci, je možné realizovat jen prostřednictvím nadřazené rasy, která své cíle a myšlenky bezohledně vnucuje ostatním.“

Když Hayek s koncem války psal tato slova, vycházel z toho, jak fungovala třetí říše. V době, kdy knihu psal, ještě neznal všechny hrůzy nacistického režimu. Vycházel z toho, jak byl řízen běžný život v Německu a bál se toho též na úrovni celé Evropy. Bál se, v co by se mohla zvrhnout Organizace spojených národů, která ještě ani nevznikla. O půl století později v jeho slovech jistou organizaci rozpoznáváme - Evropskou unii.