Léčba recese jejím prohloubením?

Přestože v posledních týdnech pomalu, ale jistě odeznívá hlavní mediální vlna hospodářské krize, české politické strany počítají s krizí jako hlavním tématem předvolební kampaně před parlamentními volbami v říjnu letošního roku. I když kampaň ještě není v plném proudu, měli jsme za poslední půl rok možnost o jednotlivých protikrizových opatřeních politických stran slyšet mnoho. Rozhodl jsem se udělat výběr některých zajímavých, kuriózních nebo častěji se opakujících opatření a blíže se nad nimi zamyslet.

1.       Zvýšení sazby DPPO od 2% až do 15%

Každý podnikatelský subjekt zvažuje objem investic podle platné sazby daně. Platí tedy, že snižování daní vede ke zvyšování investic, tím pádem zisků a tím pádem i základu daně. Naopak při zvyšování daní dochází k úbytku investic, zisků i základu daně. Pokud bychom s okamžitou platností zvýšili právnickým osobám sazbu daně, bezpochyby tento a možná i příští rok získáme na daních více, protože podniky mají své investice z minulých let v běhu. V dalších letech jsou však vyšší příjmy na daních vlivem nižší aktivity podnikatelů více než diskutabilní. Jaký má ovšem zvýšení daní, resp. snížení aktivity podnikatelů vliv na řešení krize? Rozhodně negativní!

2.       Snížení snížené sazby DPH z 9% na 6%

Snížení této nepřímé daně je obhajováno zvýšením dostupnosti potravin, což mírně zavání populismem. Nicméně v principu je každé snižování daní chvályhodné, protože nechává peníze v rukou občanů a ti je mohou účelně využít. Pokud však snížení daní vede k výpadkům ve státním rozpočtu, je třeba snížit výdaje státu minimálně o stejnou částku tak, aby se nezvyšoval deficit a stát si nemusel půjčovat. Dalšími půjčkami by stát zdražoval cenu peněz pro soukromé subjekty a to by vedlo například k růstu nezaměstnanosti.

3.       Zrušení ekologických daní na elektřinu

V současnosti jsou spotřebitelé prostřednictvím nových zdanění fosilních paliv a elektřiny trestáni za používání „neekologických“ zdrojů. V zemi, kde je naprostá většina elektřiny vyráběná z uhlí a jádra, jde o naprosto nesmyslné trestání všech, které je směrnicemi nařizováno z EU. Nikoliv pouze přímo v cenách za energie, nýbrž i v cenách prakticky veškerého zboží. Tyto daně tedy zbytečně brzdí ekonomiku a jejich zrušení ulehčí nejen domácnostem, podnikům, ale i sníží ceny zboží.

4.       Propagace českých produktů a podpora exportu

První část tohoto opatření je politiky míněna tak, že budou apelovat na občany, aby kupovali zboží vyrobené u nás našimi firmami, popřípadě se stát ujme nějaké plošné mediální kampaně na podporu českého zboží. Tímto apelem se nám budou snažit vysvětlit, možná i kampaní za peníze nás všech, že kupovat české zboží za 300,- se vyplatí i přesto, že totéž z dovozu stojí 150,-, protože to pomůže udržet zaměstnanost. Už ovšem opomíjejí, že to dražší zboží budou muset běžní lidé zaplatit ze svých peněz, které pak nebudou moci použít na jiné důležité věci. Pokud je české zboží levnější nebo kvalitnější, zajisté si ho lidé koupí i bez politického apelu. Druhá část zase říká, že z peněz nás všech zadotujeme zboží, které jde na vývoz, aby si jej cizinci mohli koupit levněji.

5.       Realizace svobodné pracovní smlouvy a legalizace Švarc-systému

Svobodná pracovní smlouva by umožňovala firmám zaměstnat zaměstnance velmi rychlým a administrativně nenáročným způsobem. Navíc by umožňovala větší variabilitu smluvních podmínek, než u smlouvy podle zákoníku práce. Ze mzdy by zaměstnanci byla sražena jen jedna nižší sazba, jelikož by došlo k úspoře na administrativě. Švarc-systém by umožňoval zaměstnavateli přenést na zaměstnance určité administrativní břemeno výměnou za výhodnější finanční podmínky. Tento systém je sice díky soudnímu precedentu prakticky nepostižitelný, ale zákon jej stále zakazuje. Obě opatření by ekonomice prospěla, v druhém případě by nebyl potřeba ani nový zákon.

6.       Redukce státního aparátu

Snižování administrativy podniků, občanů i výdajů státu na zbytečnou byrokracii vede k vyšší efektivnosti, úsporám a především k zastavení zadlužování státu. Jde o ryze pozitivní opatření.

7.       Eliminace daňových rájů

Státy, které jsou efektivně spravovány a mohou si dovolit nižší daně (tzv. daňové ráje), leží v žaludku ostatním státům, především z EU již delší dobu. Pokud by tyto státy zavedly vyšší daně, nejspíš by se některé společnosti přesunuly do států EU. Snížila by se tím ovšem efektivnost a především celý tento hon na čarodějnice je nesmyslný. Jako kdyby jedna samoobsluha žalovala druhou, protože je levnější.

8.       Valorizace důchodů a plateb za státní pojištěnce. Nezvyšovat, nebo dokonce snížit věk pro odchod do důchodu

Změna hranice pro odchod do důchodu, je opatření, jehož důsledky se projeví až za desítky let. Jak může to, že důchodců bude v budoucnu více a budou mít vyšší důchody, ovlivnit pozitivně současnou ekonomiku v krizi, opravdu není jasné. Stejně jako valorizace důchodů v době, kdy hrozí spíše deflace, nežli inflace.

9.       Prodloužení doby pobírání dávek v nezaměstnanosti a zvýšení jejich výše

Toto opatření by bezpochyby zvýšilo životní úroveň nezaměstnaných i motivaci k setrvání v nezaměstnanosti. Jakým zásadním způsobem se ovšem nezaměstnaní podílí na růstu HDP, není zcela jasné.

10.   Posílení pravomocí antimonopolních úřadů a tvrdý postup proti lichvě

Dlouhodobý monopol v pravém slova smyslu může vzniknout jedině zákonným opatřením. Proti takovým monopolům však tyto úřady nezakročují. Naopak obvykle brání společnostem, aby se spojily za účelem snížení nákladů. Nutí je tak setrvávat ve frašce, kdy obě společnosti mají stejného vlastníka, ale nesmí se jmenovat stejně, protože by tu pak údajně nebyla konkurence. Zvýšené náklady společností rozhodně nepřispívají řešení krize.

Lichva je velmi subjektivní pojem, protože stát musí rozhodovat o tom, jaký úrok ještě je „morální“ a jaký ne. Každý člověk i podnik si musí sám být schopný posoudit, jaká úroková míra se vyplatí a jaká už ne. Žádný státní úředník, ba dokonce ani soudce toto nemůže rozhodnout univerzálně.

11.   Posílení státních investic a šrotovné

Státní investice mají oporu pouze v Keynesiánské ekonomice, jakožto nástroj pro stavění „hladových zdí“. Tyto investice mají svá pozitiva – dochází k zintenzivnění staveb, jako jsou dálnice, které jsou bezpochyby potřeba. Stát tím dává stavebním firmám práci. Ovšem stát si na to také někde musí půjčit, tím zvýší úrokovou míru a sníží objem soukromých investic. Tím opět někomu práci vezme. Zatímco soukromé investice řídí efektivně trh, ty státní jsou více či méně neefektivní. O nevýhodnosti šrotovného jsem obsáhleji psal minule.

Některá „řešení“ krize mne stále více utvrzují v tom, že méně je někdy více. Politikové se snaží vytvořit dojem, že období krize je nějakým mimořádným stavem, kdy neplatí žádná obvyklá pravidla, kdy gravitace odpuzuje, místo aby přitahovala, a kdy je zapotřebí mimořádných prostředků. Krizi ovšem nelze nijak zhmotnit a postavit se proti ní, protože je spíše něčím jako kolektivním stavem mysli všech subjektů v ekonomice. Chceme-li ekonomice pomoci, opatření musí být taková, která budou stejně účinně fungovat v recesi i v expanzi. Aby bylo řešení účinné, musí přibližovat pravidla duchu Laissez Faire.