Co je to dneska za den. Ráno otevřu noviny, uprchlíci. Kouknu na internet, uprchlíci, podívám se do mobilu, uprchlíci. Bojím se otevřít plechovku rajčat, aby z ní nevyskákali uprchlíci. Akorát nevim, co dám do těch špaget.
Táto, ty ses zul! No já to říkala, zul se! Co ti na tom pivu tak chutná, že to furt chlastáš? Toviš, já ti to řeknu a začneš chlastat taky.
Ani nevím, proč se mi vybavily legendární věty nesmrtelné Heleny Růžičkové z lehce infantilních, ale totálně zlidovělých Troškových komedií, které kdo neviděl, jako by nežil. Ale asi ano, už vím. Jeli totiž na zájezd do Itálie. A nebožka Helena by dneska asi kroutila svou kudrnatou hlavou až do úplného ukroucení, co se v malebných přímořských oblastech slunné Itálie děje.
Takže mi nedá, abych nenapsal svůj laický a neodborný pohled na tento aktuální fenomén.
Facebook a další média jsou denně zahlcovány fotkami lodí plnými afrických imigrantů, jejichž vlny Itálie a nově již i Řecko a Španělsko přestávají zvládat. V kuloárech Evropy se na plné pecky přetřásají tisíckrát skloňované kvóty, kterými EU vědomě či nevědomky ukazuje svou bezzubost a neschopnost vytvoření jakékoli koncepce při řešení tohoto sakra palčivého problému. Média nám ve spolupráci se sluníčkovými komunitami denně předkládají v souvislosti s masovou imigrací Afričanů tklivé záběry matek s malými dětmi ve snaze vzbudit v nás, Evropanech, pocit falešné viny za něco, na čem nemáme naprosto žádný podíl.
Na druhou stranu se člověk na sociálních sítích dostává ke zdrojům, které popisují současnou situaci z pohledu, který se od oficiálních verzí předkládajících leckdy i v nekonečných smyčkách, jak jsem měl tu "čest" shlédnout vícekrát na ČT při debatách na téma kvóty na přerozdělování imigrantů, diametrálně odlišuje. Odlišuje se kolikrát tak, že si člověk řekne: mluvíme o tom samém? Lodě plné statných, dobře živených svalnatých a ramenatých chlapců ve věku od dvaceti do čtyřiceti let, v oblečení, které ani náhodou nepřipomíná cáry a ve sportovních botách na nohou.
Nechci a nebudu zpochybňovat peklo, které musí zažívat obyvatelé Sýrie, Iráku nebo Lybie poté, co se režimy v jejích zemích za vydatného přispění a vlastně i vinou politiky USA a NATO, zhroutily. O tom byly popsány miliony řádků. Popravdě, nevím, co bych v jejich situaci dělal já. A ani to nechci vědět, protože budit se každé ráno s pocitem strachu o život svůj a životy mých blízkých, to musí být něco, co si člověk dobrovolně nevybere.
Nad čím přemýšlím, je ovšem pohled, který se tu a tam vyskytne v mainstreamových periodikách, ale daleko více jej člověk vídá na sociálních sítích. Tisíce a tisíce černoušků, podle fotografií dobře živených a oblečených, které se denně valí přes Itálii a Španělsko dál do Evropy. Daleko více než utečence mi to připomíná invazi. Jsem sám, komu se tohle nezdá jako útěk před válkou, perzekucí nebo otroctvím? Jsem sám, kdo mezi těmi "běženci" nevidí žádné malé děti, ženy, nemocné a staré lidi, kteří se útěkem přes Středozemní moře snaží o záchranu holého života? Na internetu se lze dočíst, že se jedná o organizované pašování lidí, které cesta do "zemí zaslíbených" stojí nemalé finanční prostředky a kteří se nechali zlákat vidinou snadného života bez práce. Takže: jsou to opravdu běženci? Odpovím si sám: nejsou. Sehnat € 2000 na cestu lodí z Lybie do Itálie (zdroj http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/6228236.stm) není podle mne v žádném případě snadná věc, osobně si neumím v situaci, kdy mi hrozí smrt nebo hladomor, představit, že bych takovou sumu sehnal, ceny za propašování člověka z vnitroafrických zemí jsou dle uvedeného zdroje ještě řádově vyšší.
Z několika zdrojů jsem zjistil, že imigranti, kteří jsou provizorně ubytováni v Paříži, jsou nespokojeni s podmínkami, ve kterých žijí, zdroj například zde: http://www.dailymail.co.uk/news/article-3100744/Migrants-living-makeshift-camps-Paris-bid-reach-Britain-complain-France-noisy-smells-urine-Africa-didn-t-sleep-outdoors.html Takhle si prý Evropu nepředstavovali. A nedivím se jim, protože jak se říká, kdybysem to býval byl věděl, tak bysem tam býval byl nechodil. Ti pečení holubi do úst létají evidentně někde jinde, čemuž většina z imigrantů nesporně věří a sní si ve stanech pod mostem svůj sen o Anglii a jejích baked pigeons flying into the mouth.
O to víc mne udivuje postoj EU k této problematice. Rozdělovat ekonomické imigranty do členských zemí není dobrý krok, který navíc ukazuje v plné nahotě slabost a neschopnost vybrané elity členských zemí EU postavit se problému čelem a řešit nájezd z Afriky rázně a v případě nutnosti i vojensky. Nepovede to k ničemu jinému, než ke sporům uvnitř unie, jelikož řada členských zemí postoj rady Evropy nesdílí a v zemích, kterých se kvóty dotýkají, se mezi obyvatelstvem i přes zřejmou solidaritu a opravdovými uprchlíky zvedá odpor, který předznamenává sled událostí, jež neshledávám jako příznivé.
Osobně nemám rád populistická prohlášení bez návrhu řešení kritizovaného problému, která jsou nám některými politiky ve snaze nahnání politických bodů prezentována. Pominu-li neslučitelnost kultur, hrozí zde od těchto lidí bez prostředků, které v počtech, ve kterých se sem valí, nikdo neuhlídá, stačí sledovat záběry z francouzských přístavů, kde se černoši vlamují do kamionů, aby se dostali do Británie, výrazné bezpečnostní, sociální a zdravotní riziko. Není to tak dávno, co jsme v tisku s obavami sledovali vývoj boje proti epidemii eboly na Africkém území. Kdo při těch kvantech lidí zaručí, že se do Evropy nekontrolovatelně dostane něco mnohem horšího než teroristé z IS? Přiznejme si, že nejsme schopni pomoci všem a ti, co hlásají naši "svatou" povinnost přijímat uprchlíky, by si měli uvědomit, že stát se o sebe bude schopen postarat tehdy, když se o sebe budou schopni postarat občané a fungující stát je ten, jehož daňová politika neruinuje poctivě platící občany na úkor těch, co daně neplatí. Tady u mne naráží jakýkoli serdceryvný projev lidí zcela odtržených od reality, jakýkoli projekt "do každé rodiny jednoho černouška, ne-li pět" a další žalozpěvy hrající na naše nejzákladnější pocity lidskosti. Pokud tedy nebude EU pomocí vojenské síly důrazně chránit své vnější hranice, můžeme se do několika let s fungující unií rozloučit, jelikož ta již s páchání pomalé a velice bolestné ekonomické, politické a sociální sebevraždy dávno začala.
Takže quo vadis, spojená Evropo? Budeš nadále společenstvím rozumně spolupracujících zemí, či roztříštěnou a spálenou zemí, které od sebe budou dělit hraniční valy s hlídkami disponujícími ostrým střelivem? Pochopíš, že nemůžeš svou všeobjímající neschopnou pseudohumanitou u spasit svět?
Nikdy jsem nebyl velkým příznivcem konspiračních teorií, nicméně události, které se v současnosti dějí, začínají dávat třem zdánlivě neškodným písmenům NWO nečekaně jasný význam.
Mámo a to v tý Itálii mohlo bejt tak krásně....
