Aneb jak průměrností nevybudovat blahobyt, páč když těm politikům hodím do urny lístek, tak se o mne už prostě musí postarat!
Socialistické školství nás učilo, že všichni lidé jsou si rovni a máme si pomáhat, proto když bylo třeba, nosili jsme do školy sběr, sbírali podběl a střádali na rudé šátky pro Vietnam a tužky pro Kambodžu. Díky našemu socialistickému zřízení jsme se už v té době měli lépe, než zítra, jak pravila v jednom filmu legendární Helča Růžicková.
Roky utíkaly a já dospíval. Začal jsem si uvědomovat, že občasný dostatek toaletního papíru a pomeranče na Vánoce nestačí. Neměli jsme se jako rodina zle, měli jsme krásnou Škodu 120 L, byt 3+1 a každý rok jsme jezdili na dovolenou k příbuzným na Slovensko. Tatínek s maminkou z nás vychovali slušné lidi a naučili nás, že máme respektovat starší, nekrást a být k ostatním ohleduplní. Ale už na gymplu jsem začal vnímat, že muziku, kterou jsem v té době začal poslouchat, v obchodě neseženu, spolužáci poslouchali Plastiky a DG 307, já žhavil kazeťák německými a americkými thrashovými kapelami. Štvalo mne, že jediný zdroj kvalitní muziky jsou stokrát okopírované audiokazety. Kdo měl štěstí, zajel si do Jugoslávie nebo Polska, tam tahle muzika byla k dostání. Ti šťastnější se podívali přes ostnatý drát západně a po návratu vyprávěli, jaký že to je za železnou oponou fantastický svět. Já nemohl, jelikož jsme měli v rodině členy ozbrojených složek.
Po 89. roce se mnoho věcí změnilo a i když jsem na náměstích klíči necinkal, čekal jsem, že konečně uvidím a uslyším, co jsem do té doby neměl možnost poznat. S každou další cestou za hranice jsem zjišťoval, že na západ od nás žijí lidé a že jsou na náš vkus nepředstavitelně pohostinní a přátelští. Vynalézaví Češi jim za jejich pohostinnost odvděčovali krádežemi v samoobsluhách, vracením prázdných lahví a znečišťováním škarp podél cest.
V Německu, ve Francii, ve Skandinávii, Itálii, Beneluxu, všude jsem potkal spoustu skvělých a srdečných lidí, kteří měli pro člověka, co přišel z jiného světa, pochopení, ochotně se dělili o poznatky a měli pochopení pro mou chabou znalost angličtiny.
Říkal jsem si, že tenhle svět bude jednou i u nás a těšil jsem se na to jak malej kluk. Čekal jsem rok, dva, pět, deset, dvacet let. Obchody se plnily zbožím, co bylo dřív nedostižným snem, bylo najednou k sehnání, člověk mohl cestovat, poznávat svět, vzdělávat se, pokud na to měl a nebál se nebo se prostě jen nebál.
Od roku 1989 jsem poctivě chodil k volbám. Právo volit jsem považoval vždy za privilegium, ne povinnost. A říkal jsem si, že když nám ty politické strany tak krásně slibují světlé zítřky výměnou za náš hlas ve volbách, podpořím je, jelikož jsem i já chtěl prožít svůj život v blahobytu, s jakým jsem se setkával západně od Chebu. Václav Havel nám z balkonu Melantrichu pěl ódy na světlé zítřky, že by se za ně soudruh Husák rozhodně nestyděl, Viktor Kožený nám skrze kupónovou privatizaci sliboval snadné a rychlé zbohatnutí a Václav Klaus prohlašoval, že neexistují špinavé peníze. Prostě ideální místo k žití, myslel jsem a po večerech snil o bezstarostné budoucnosti.
Po spoustě let, kdy jeden rok ubíhal jako druhý a i přes poctivou práci pro mne bylo velice obtížné uživit ženu na mateřské a dvě děti, jsem si říkal: tak kde jsou ti pečení holubi, co nám měli lítat do úst? Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že prostě neměli šanci a vlastně ani nechtěli překročit železnou oponu, která sice již fyzicky padla, ale přitom nás jako pomyslná Velká čínská zeď stále oddělovala od vyspělého světa.
Namísto čekání na zázrak jsem pomalu začal sbírat rozum do hrsti a kromě práce v porcelánce a hoblování kytary v metalové kapele jsem začal pomalu studovat příčiny, proč, když všichni pracujeme a řádně platíme daně, se už sakra nemáme tak dobře jako ti zápaďáci.
Překvapivě jsem zjistil že příčina je ve svobodě a demokracii. V našem, českém, pojetí svobody a demokracie. Ten skok z reálného socialismu k tržnímu hospodářství, jak s oblibou opakoval báťuška Klaus, byl pro nás fatální. 40 let plnění pětiletek a předhánění se ve výrobě oceli a betonu na nás nechalo následky, které zasáhnou ještě děti našich dětí. Zprůměrovatěli jsme, ještě stále v nás přetrvává pocit, že pokud vystoupíme z řady, je to špatně. Co by tomu totiž lidé řekli.
Jdeme k volbám a hodíme hlas. Pokud k těm volbám jdeme. Házíme do uren obálky s lístky těch samých nebo převlečených uskupení a pořád čekáme na zázrak, který nepřijde. Pivo, které u nás ještě stále není tak drahé, abychom u něj nemohli nadávat na politiky, kterým jsme před krátkým okamžikem dali svou důvěru, nám stačí ke štěstí. Máme za to, že vhozením hlasu do urny naše práce voliče končí a zbytek za nás udělají ti, na které tak vehementně nadáváme, ale přesto je stále dokola volíme a ve skrytu duše doufáme, že teď už to bude lepší, neb slibem nezarmoutíš.
Snahy o změnu systému a posun výkonu moci směrem k nám, voličům, komentujeme slovy: na to nejsme připraveni.
Ano, nejsme připraveni převzít zodpovědnost. Nejsme připraveni převzít zodpovědnost za naše pokažené životy a za to, jaký svět zanecháme našim dětem. Stále s námi cloumá závist a namísto pozitivního impulsu a zdravého soutěžení v nás fakt, že si soused koupil nové auto vyvolá myšlenku, že si na to prostě nemohl vydělat a rozhodně si na to nakradl.
Žijeme ještě stále v reálném socialismu a v pouhé iluzi, že jsme pány nad svým osudem. My jimi ani být nechceme, takhle je to totiž jednodušší, po bitvě je každý generál a při nadávkách na systém chutná to pivo opravdu výtečně.
Co říci na závěr? Vytáhněme konečně hlavy ze svých pozadí. Uvidíme, že svět je barevný a krom hnědé barvy má ještě nepřeberné množství jiných.
