....Evropa se plnou parou řítí do průseru. Za Paroubka se říkalo plnou Parou Back. Dnes si mnozí z nás říkají, jak by tady bylo krásně. Ještě že se toho Rudolf Hrušínský nedožil.
Odpoledne jsem dojel na kole do autoservisu, abych zjistil, v jakém stavu je má milovaná babička, chcete-li, dědeček, Opel Astra Classic Caravan 1.4i, 44 kW, rok výroby 1999, Adam Opel Gliwice, Polska. Tohle auto mne vozí spolehlivě od dob, kdy mi ho mí skvělí a ničím nenahraditelní rodiče darovali, protože jsem byl vždycky trochu socka, co se tvrdošíjně od roku 1989 snaží postavit na vlastní nohy a díky bohu se jí to v posledních letech docela daří...
Tohle auto mne nikdy nikde nenechalo a i když se o výrobcích z Polska říká kdeco, stejně tak nebyla v minulých letech oblíbena auta značky Opel, já na něj nedám dopustit. je to už druhý Oplík, první byla áčková Omega, koráb, který jsem miloval, protože to bylo prostě Das Auto (Sorry, VW, ale nesaháš mu ani po paty). Efková Astra je naproti tomu dělnický a naprosto nenáročný auto, který si v ničem nezadá s letitou a spolehlivou Feldou a dovezla mne vždy spolehlivě kamkoli jsem jí přikázal jet.
Proč o tom píšu? Kvůli hodnotám. Hodnotám, které ještě před deseti lety znamenaly pro obyvatele Evropy jistotu. Jistotu, že když jsem si koupil auto, vydrželo alespoň deset let, když jsem koupil pračku, nevyhodil jsem ji po uplynutí záruční doby, protože oprava vyšla stejně draho jako pořízení nové. Stejně tak je to s hodnotami, které vyznávala západní civilizace, ten nedostižný vzor všeho, co tady za komančů prostě nebylo a ke všemu jsme vzhlíželi prostřednictvím tuzexového zboží a například u nás nedostupných metalových desek přivezených z Německa, Jugošky nebo Ameriky. Ty hodnoty, které dokázaly po válce z nacistického Německa vybudovat jednu z nejvyspělejších zemí Evropy, které daly světu stovky a tisíce vědeckých objevů, kulturních a uměleckých děl, určovaly směr vývoje v dobách, kdy se většina Evropy zmítala v nejistotě válečných konfliktů a občanských nepokojů.
Dnes jako by bylo vše zapomenuto. Nebo se mi to jen zdá? Vyspělý západ, vzor demokracie, svobody a pokroku, začíná připomínat sud se střelný prachem. Předměstí malebných měst jako je například Paříž, Londýn, Marseille a dalších, si nezadají s obávanými slumy z Rio De Janeira a dalších jihoamerických měst, o kterých jsme slýchávali jen z vyprávění, při kterém se nám tajil dech. Města, která byla výspou svobody a demokracie, se pomalu ale jistě noří do žumpy multikulturního světa, který totálně selhal. No-go zóny, do kterých se neodváží ani ozbrojené represivní složky, podivné černé zahalené postavy a podivní vousatí lidé vykřikující hesla o vypálení měst, ve kterých žijí, do základů, tisíce muslimů demonstrujících v zemích, které je přijaly a poskytly jim domov, prostředky a obživu, proti demokracii a svobodě, útoky na nezahalené Evropské ženy, prosazování ideologie, která je tak zvrácená, že nutí vraždit příslušníky stejného národa jen na základě podezření, že svou víru nepraktikují dostatečně důkladně, která káže otcům, aby vraždili, či mrzačili své dcery jen proto že se staly obětí znásilnění, ideologie, činící z žen a dívek pouhé objekty určené k rozmnožování šiřitelů islámu, případně nesvéprávné objekty nemohoucí vyjít ven bez doprovodu člena rodiny, ideologie, která velí k následování proroka vraždícího své protivníky a praktikujícího sex s devítiletým dítětem.....
V ostrém kontrastu s tímto sociálně patologickým fenoménem tupé a odevzdané přihlížení politických elit, které namísto činů vedou sáhodlouhé rozpravy na kolbišti unijního parlamentu o nutnosti falešné solidarity s těmi, co míří do Evropy za vidinou bezstarostného života na účet těch, kteří zatím ještě neztratili morální kredit a pracují, odvádějí pravidelně daně a drží tyto státy, které z jejich žil bezostyšně sají životodárnou energii ve formě poplatků, daní, desátků a sociálních dávek pro nepotřebné a bezostyšně pobírající za zradu na vlastních lidech tučné prebendy, nad vodou...
Nechápu to. Nechápu, proč se to děje a co nechápu ještě víc, proč si to nechává Evropa líbit. Evropa, ne těch pár vyvolených sedících ve stavbách z oceli a betonu, na nichž vlají modré vlajky s hvězdným kruhem.
Co se musí stát, aby si obyčejní lidé uvědomili, že je pár stovek těch, kteří se cítí vyvoleni k tomu, aby nám všem určovali, jak máme žít, žene do ekonomické, politické a etnické záhuby?
Bojím se, opravdu se bojím, že to neskončí dobře. Bojím se, že za několik let bude na troskách spálené Evropy vyvstávat nová společnost, která se za vydatného přispění zámořských firem, které stejně jako před 70 lety konečně zažijí toužebně očekávanou ekonomickou konjunkturu, stejně znovu a znovu nepoučí ze své pohnuté historie. A bojím se, že se toho my, ani naše děti nedožijeme a pokud ano, bude nad našimi největšími architektonickými památkami, které přečkají ohně války, vlát vlajka s arabskými písmeny a na místech, kde se kdysi tyčily křesťanské chrámy, se budou drát k nebi minarety mešit.
