Přesto, že mnoho lidí usiluje o lepší žití, nedokážeme se spojit a sjednotit. Bez toho, abychom omezili byrokracii a volené zástupce mohli také odvolat a nechat jím pocítit odpovědnost za svá rozhodnutí - to nikdy nepůjde!
Žijeme v době, kdy jsme připustili, aby nás zastupovali hloupí lidé. Někteří jsou zralí a v tomto životě se jim již pravděpodobně nestane, aby dospěli k jasnozřivějšímu vnímání světa. Někteří však teprve zrají a byť, že i mají občanský průkaz a papíry z úspěšného absolvování zkoušek a potažmo absolvování celé školy, jsou stále zrající, a to pravé poznání je zatím čeká v jejich budoucnosti. Bude záležet jen na nich samotných, zda získané poznatky budou pro ně něco znamenat či nikoliv.
Zatím nám nezbývá, než čekat až jejich zralost postoupí, alespoň na minimální úroveň, požadovanou k zastupování společnosti. Důsledky toho neseme všichni trpělivě, ač platíme tvrdě za chyby těch, kteří sami se netají tím, že se teprve učí. (Což je, mimochodem, chvályhodné! Kdo se učí, z toho jistě něco bude! Předpokládám, že všichni cítíme v tom trpkou ironii a máme všem chuť odpovědět, že za své chyby by si měl platit každý sám!)
Přesto nebo právě proto jen zvolna pohlížíme na parlament, který připomíná čím dál, tím více školní třídu, než sbor zastupitelů občanů. Škola je také patrná v jejich myšlení, které nese se školou srovnatelné charakteristické znaky.
Mám na mysli např. nedávné snahy o vytvoření parlamentního sportovního klubu, což samo o sobě je vypovídající. Aktivisté chtěli zřejmě učinit krok, aby tak vytvořili dobré jméno našeho parlamentu, alespoň z tohoto pohledu. Ve škole se takovéto aktivity nazývají, jako mimoškolní vyžití, které všechny nakonec názorově spojuje, a aktéři zcela logicky požadují peníze na podporu své činnosti. Vždyť přece jde o reprezentaci. Nebo ne?
Pokud se nad tím zamyslíme do správné hloubky, pak dospějeme k závěru, že příčinou takového stavu je byrokracie, která zneužívá přirozené struktury společnosti, tj., že většina z nás patří mezi průměrné a podprůměrné, a to zejména z pohledu naší inteligence. Byrokratické myšlení umožňuje v uměle vytvořeném byrokratickém systému, přední uplatnění hloupého člověka, bohužel patří sem i ti s akademickým titulem.
(Mnohým lidem je již zřejmé, že průměrný a také ve velkém počtu podprůměrný člověk je schopen se naučit ledacos a připravit se ke zkouškám, ale vnímat věci v potřebném rozsahu, chápat a myslet je dáno jen těm, kteří patří, bohužel, k menšině společnosti! Pravděpodobnost, že se podaří, aby ti nejschopnější dosáhli toho největšího odborného vzdělání, záleží na podmínkách, což pamětníci znají ze starého režimu. Z tohoto pohledu je velmi dobré umožnit studium širokým vrstvám ve společnosti. Avšak titul a uznání by měl dosáhnout člověk, který v oboru něco dosáhnul, což zatím bohužel neplatí!)
Byrokracie ve spolupráci se všemi stupni škol nám vytvořila model člověka, který po získání „papíru“ o absolvování školy, měl by mít snahu podpořit zaběhlý řád a zařadit se do společnosti, což v principu znamená zaujmout v byrokratickém organizačním systému svoje místo a svými schopnostmi se snažit o kariérní postup. Tak nás to učil „starý režim“, kdy byrokracie dosáhla největšího rozmachu, včetně byrokratické dokonalosti u nás a pronikla do všech činnosti člověka. Nemůžeme se divit, že i po roce 1989 našla svoje uplatnění pro zviditelňující se mocichtivé chamtivce.
Jen cíle se změnily. Zatímco, dříve vše na veřejnosti muselo vypadat, alespoň jen tak jako, že vše směřuje k prospěchu každého občana, v současné době již primitivové u moci se za své pravé postoje nestydí. Nikdo nemá potřebu skrývat, že na prvním místě jeho zájmu je finanční tok peněz do vlastních kapes. Měřením svého bohatství, začali se mezi sebou označovat jako „Elita společnosti“. Svoji hrabivost považují jako pozitivní schopnost a jsou na ni patřičně hrdí. Některé sebevědomé „Elity“, jenž mají pocit neohroženosti své pozice, volají po zrušení občanské rovnosti a zákonném uplatňování moci na ostatní spoluobčany (z jejich hlediska - své poddané), bez ohledu na to, zda jsou a budou porušované nějaké mezinárodní úmluvy nebo lidská práva či svoboda.
Jsem přesvědčen, že pokud se ke všemu bude náš národ stavět netečně a s čecháčskou vyčůranosti, brzy se Elitám u nás i tyto záměry podaří!
Tam, kde by se mělo něco změnit k lepšímu, tam, kde jako občané bychom měli mít své vyzrálé zástupce, tam máme nějaké prominenty, kteří se tam bůhvíjak dostali. Dokonce to vypadá, že prestižní záležitosti „Elit“ je dostát své ratolesti nejdřív do vybraných prominentních škol a pak minimálně do parlamentu. Během třiadvaceti let nám tak vyrostli zde lidé, nejen neschopni něco dělat, ale také neschopni myslet! Díky podpoře a opoře svých rodičů, tetiček a strýčků, mají pocit své neohroženosti.
Co se však stane, až tyto samozvance v politice život smete na „dlažbu“ a budou muset prožívat to, co připravili svým spoluobčanům?
Co říkáte, nebudeme jako oni a podáme jim pomocnou ruku?
Nebo máte pocit, že ten „hon na čarodějnice“ bychom měli s dvacetiletým zpožděním přece jenom udělat?
(Jen připomínka pro mladší čtenáře: Začátkem devadesátých let nám přední politici připomínali, že nemáme být jako oni (komunisté) a nemáme pořádat žádné „hony na čarodějnice“!)
