Ztráta víry ve spravedlnost, poznávání pravdy a nemožnost nápravy chyb, mnohdy způsobených nevyzrálými funkcionáři a politiky, je neštěstí, které je předzvěstí většího Zla. Máme naději zvrátit vývoj k lepšímu zítřku?
Máme umět
pochybovat, kde je to nutné,
ujišťovat, kde je to nutné,
a podrobit se, kde je to nutné.
Kdo tak nečiní, nechápe, v čem je síla rozumu!
Někteří se prohřešují proti těmto třem principům buď tím, že
o všem všechny ujišťují jako o prokázaném, neboť se nevyznají v důkazech, nebo tím, že
o všem pochybují, poněvadž nevědí, kde je nutno se podrobit,
nebo, že
ve všem se podrobují, protože nevědí, kde je nutné uvažovat.
(Blaise Pascal; 1623-1662)
Historie nám ukazuje, že s podobnými problémy, jako máme my, se potýkali lidé i v méně či více vzdálené minulosti. Ani technický pokrok a další vymoženosti současnosti nás nedokázaly změnit. Je zde něco, co nás spojuje napříč generacemi s vývojovým potenciálem, závislým na zcela jiných parametrech podmínek, které zatím objevujeme. Je zřejmé, že domýšlivostí rádoby znalců toho nedosáhneme. Je jich abnormálně mnoho a mezi nimi vynikají zejména ti, kteří znovu a znovu chtějí světu ukázat na obdiv svoji genialitu. Narcismus, ješitnost, přehnaná ctižádost, chtivost a neomylnost jsou předpokladem hlouposti, která je výslednici a poznamenává negativně náš současný život.
Generace našich předků, byli chytří lidé, kteří si předávali zkušenosti, rady a formovali názory, které do dnešních dnů jsou pro nás základem vědění, a které již bereme jako samozřejmost. Novátorství za každou cenu a potírání starých základních znalostí nás přivádí ke strádání, což kompromituje zejména tvůrce výplodů, jenž nechtějí přiznat před společnosti svůj omyl. V nedávné minulosti jsme se již mnohokrát přesvědčili, že taková neústupnost jednotlivců přiváděla do nesnází celou společnost a nakonec stejně po letitém chybování jsme najednou objevili to, co již naší předkové dávno znali.
V Česku jsme v mnoha směrech nepoučitelní a dokonce, než abychom se ozvali proti, do slova a do písmene, hlouposti, nebo lépe řečeno proti psychopatům, trpíme, strádáme a necháme si klidně vzít i ty poslední podmínky pro život.
V této souvislosti je nutno vyzvednout hlavní příčinu a zároveň argumentaci těchto hlupáků, a tím je pluralita názorů, která je mnohokrát vyzvedávána mnohými lidmi, jako přednost charakterizující demokracii. Myslím, že většina lidí z vlastních zkušeností ví, že to není pravda. Ne každý názor musí být správný nebo dokonce mít hlavu a patu.
Názory opírající se o různé zkušenosti jsou cenné, ale těch je málo, jako šafránu. Naopak velké množství je o ničem a na jejich probírání by nám délka našeho života nestačila. Tyto myšlenky v mnohém charakterizují své autory, kteří se často chtějí jen zviditelnit, a někdy jsou to také lidé, trpící frustrací, mindráky atd. Při tomto výčtu však nesmíme zapomenout na záškodníky, kteří z nejrůznějších příčin se snaží podpořit a vytvořit argumentaci, která cíleně má vrhnout špatné světlo na celou společnost, nebo jen na menší skupinu lidí, nebo jednotlivce. Z toho je zřejmé, že i zde musí být nějaká regulace ve směru generačního vývoje, kulturních tradic naší země a racionálního poznávání.
Hodnoty, na které jsme byli zvyklí, bychom měli předávat mladým a nikoliv připustit bezhlavě jakékoliv změny. Zejména, pokud se týkají rodinného života, ekonomického a sociálního vývoje.
Všichni víme, že existuje neviditelná ruka zpětné vazby, která dříve nebo později vrátí zpět vše do správných kolejí. Nejhorší způsob této nápravy, který by nás mohl potkat je násilí a válka. Realizující se podmínky pro vznik takových alternativ, nám však stále zřetelněji ukazují, že ti, kteří je vytvářejí, neberou na takové pravděpodobné možnosti zřetel.
Naději pro nás jsou děti a mládež, která znovu objeví hodnoty žití, které uznávaly generace před námi. Svůj význam mají otázky např., proč člověk žije jen tak krátce a vytváří ve společnosti celek v soužití tří až čtyř generací, které se vzájemně v poznávání doplňují? Proč mezi lidské vlastnosti patří inteligence a cit?
Uvědoměním si věcí, i proti dnešnímu zaběhlému dění, je naší naději v poznání, které je nám na dosah a přece se nám stále vzdaluje.
Můžeme si být zcela jistí, že nebude v obraze vývoje lidstva, představa majitele zeměkoule nebo magnátů s velkým majetkem. Dokonce ani způsoby, jak si penězi plnit svoje kapsy, který si vymysleli tzv. „úspěšní Češi“, nedojdou k napodobení. To znamená, že také ti, kteří se snaží bezohledně rozkrádat majetek u nás, odírat své spoluobčany a vymýšlet si pro tuto svoji činnost, nejrůznější vlastní filosofie, budou muset počítat s tím, že současný stav je neudržitelný a nebude mít dlouhého trvání!
A co bude potom?
Pro odpověď na tuto otázku by se všichni měli otevřít k poznávání pravdy. Ti tupější, kteří dnes nám vnucují představu, že nejdůležitější jsou peníze, měli by více číst a třebas i vyhledat znalce pro případnou konzultaci.
Nakonec, již dnes stojíme před znovupoznáním rčení našich předků:
„Nakonec je každá rada drahá!“ nebo „A teď, bábo raď!“
(naše rčení)
„Kdo neví, kterou cestou by došel k moři, měl by si najít řeku jako průvodce!“
(Plautus, Karthágiňan)
Naděje umírá poslední
Zemřela naděje a do hrobu dána,
siroty po ní zůstaly,
a po každém procitnutí z rána,
alespoň jiskřičku z ní hledaly.
I zželelo se předkům svých dětí,
a jejich rady se vrátily.
Začaly hlupáky z funkcí vyháněti
a hle - denní radosti náš život proměnily.
Poznaly děti pravdu po dechu,
poznaly ji a plesaly.
A rady předků, v níž našly útěchu
spravedlnosti nazvaly.
Zákonné právo teď podporuje
občanskou společnost a spravedlivý řád.
Zloděje, podvodníky a lháře zatracuje
a tak tvůrčí člověk s tváří lidskou,
má i u nás podporu jistou –
a může kdykoliv říci –
mám radost, těší mě žití!
– pracuji tu rád!
(Přeji sobě a všem spoluobčanům, aby to byla, co nejdříve, pravda!)
