K lepšímu zítřku nás dovedou ti, kteří něco umí, nikoliv ti, kteří přes svoji hloupost jsou zahledění do sebe s touhou po penězích a moci. Vždyť většina z nás si uvědomuje hlubší význam člověka a jeho poslání! Klást otázky a hledat odpovědí na to, co nám prospívá nebo škodí, může jen vnímavý a myslící jedinec. Snad největší hlouposti je zmaření života člověka, který nenalezl odvahu se postavit proti Zlu, jenž ho nakonec zahubilo. Administrativa ve vyvážené míře je samozřejmě užitečná a potřebná, pokud nezačne potírat rozhodování tvůrčích lidí při budování svého žití, domova, své země nebo dokonce odporovat přírodním zákonům, čehož jsme v dnešní době svědky.
Od padesátých let minulého století nám enormně roste a roste byrokracie. Její členové – byrokrati nám ukázali, za celou tu dobu do dnešních dnů, jasně, jak málo lidské moudrosti a racionálního uvažování se v nich skrývá. Navzdory svému vzdělání, které nejrůznějším způsobem zdůrazňují, zůstává po nich destrukce obrazu, již v dobrém směru dosaženého.
Marně se snažíme jmenovat jediný obor, jediný směr vývoje společenství, který by nebyl negativně poznamenán jejich činností. Ti, kteří by chtěli odlišit v této spojitosti byrokraty od politiků, budou muset vzít na vědomí, že se jim to nemůže u nás nikdy podařit. Stačí si vzpomenout na dobu, kdy rozvoj byrokracie začal nabývat na síle, tj. „starý režim“! Politická moc a růst počtu byrokratů má od těch dob přímou souvislost s upevňováním moci.
Pro tvůrčí občany to znamenalo a znamená i dnes nesvobodu a znemožnění tvůrčí práce. Lidé chamtiví a opití svým mocenským postavením, nejsou schopní racionálního přemýšlení. Dlužno také říci, že mnozí si musí uvědomovat a také si asi uvědomují, že na přispění, ke zlepšování našeho žití, prostě nemají a tudíž po ztrátě společenské pozice by jen stěží dosáhli životní úrovně, byť jen průměrné. Proto je pro nás pochopitelné, že se drží u moci jako „klíště“ a vyhledávají ve společnosti užitečné idioty, kteří jim zajišťují, alespoň nějakou podporu. To má samozřejmě také vliv na celé jejich úřady, neboť je dnes již známým pravidlem, že svoje podřízené vybírají, nikoliv podle schopností, ale právě z řad svých příznivců - pochlebovačů.
Důvod je prostý! Nejde jim o blaho národa, ale o své vlastní přežití! Proto jsou schopní podpořit jakékoliv zákony a okamžitý dopad na občany, dopad na jejich budoucnost nebo rozkvět naší země je mírně řečeno nezajímá. Sebejistota jejich počínání je pro zbytek národa urážející, již jen při slovních projevech a manipulacích, které nás bezprostředně ještě nezasahují, ale v nejbližší době údajně zasáhnou. V našem případě však již občané léta strádají. Denně jsou postihování, hnaní do krajních životních situací (dokonce umírají) a to v takovém počtu, že je až k nevíře, co si všechno necháme líbit, zvláště, když vidíme hlavní aktéry s úsměvy a bez výčitek svědomí.
Myslím, že je u nás dost lidí, kteří si dokážou spojit „starý režim“ a vývoj byrokracie do dnešních dnů. Zdůraznit bych chtěl byrokraty především po roce 1968, tj. ty kolaborující s okupanty, kteří v té době dostali příležitost ukázat, jak obratně dokážou převlíkat kabát. Tito lidé a jejich potomci dostali možnost být v pravý čas na pravém místě v roce 1989 a následném zhasnutí světel. To nemluvíme o tom, že jen oni měli právo na vyšší vzdělání, že oni rozhodovali o nesvobodě ostatních a dost možná hráli nějakou záškodnickou hru k psychickému zlomení občanů.
Dnešní stav enormního nárůstu byrokracie ukazuje na velkou poziční politickou výhodu těch, kteří se střídají u moci. Statistiku veřejnosti nechtějí ukázat, ale všichni cítíme, že byrokratů a dalších státních zaměstnanců, včetně politických pracovníků, je již jistotně většina z nás, tj. občanů produktivního věku v naší společnosti.
Takovíto lidé jsou závislí na těch, kteří jsou u moci a mají také spoustu zvýhodnění proti dalším řadovým spoluobčanům. Nemůžeme se divit, když u některých shledáváme dvojí nebo trojí tvář, nebo u těch horlivých, užitečných idiotů, prosazování přesvědčení, přenesených od svých autorit – nadřízených úředníků nebo politiků.
V současné době stojíme před nemocnou společnosti, kde lidskost a život jedince pozbývá význam, pokud ovšem nepatří mezi „elitu“ národa, jak sami sebe označují, ti z té jmenované první poloviny (asi dnes již většinové) společnosti. Morální pokleslost se přenáší na mladé generace a je patrná, v čím dál, tím větším úpadku.
Kdyby vstali z mrtvých naší předkové, nestačili by se divit. Jedním z projevů zklamání by jistě byly věty:
„Žili jsme jinak a lépe! Jak jste jen mohli …! Co jste z našeho odkazu udělali?“ a dost možná, že by nám k tomu sdělili svoje poznání, pro nás dosud nepoznané.
Byrokracie stojí proti tvůrčím lidem jako chobotnice, jejíž chapadla zasahují každého jedince společnosti. Na jedné straně vytváří logické odůvodnění svých činů, a na druhé straně působí jako parazit, vysávající svoji oběť, v našem případě, zbytek tvůrčí společnosti, která je stále v menší a menší menšině.
Mít dobře placené, teplé místečko na straně byrokracie s kolektivní neodpovědností nebo jen dílčí odpovědnost z jednoho šuplíku do druhého.
Řekněte sami. Komu by se také chtělo býti v tvůrčí polovině (tj. té, která něco umí, nikoliv té, která vydělává peníze teď tu a zítra zase tam.), žít v nejistotě, často v chudobě a nechat se buzerovat v mnohém těmi, dobře známými, kteří svoji neznalost a neschopnost zakrývají arogancí moci v nejrůznější podobě. (Aktéři Zla však také nezůstanou zkrátka. Stejně jako ostatní paraziti zahynou zároveň se svou obětí, pokud si nenajdou jinou.)
Dnes vidíme stále jasněji, že úpadek a morální pokleslost je důsledkem chybného vývoje, který má svůj počátek v samém začátku „starého režimu“, ale který byl také strůjcem mnohého dobrého, pozitivního, jenž byrokraté a chamtivci zničili, zahubili a zahubí svou hloupostí i nás.
Rok 1968 nám dál, naposled naději lepšího žití a jeho posrpnové událostí oddělily a znemožnily ty, kterým záleželo na prosperitě našeho národa, umlčely řadové občany, a posílily kolaboranty, pokrytce, lháře a dobrodruhy.
Popisem doby a důkazem touhy po návratu k lidským hodnotám, jenž vyznávali naší předkové, je zcela jistě dokument „Dva tisíce slov“ od spisovatele Ludvíka Vaculíka, který vyšel 27.června 1968, a jehož úvodní část uvádím. Především mladí lidé by měli si jej pozorně přečíst. V plném znění je přístupný z vyhledavačů internetu.
Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem
Nejdřív ohrozila život našeho národa válka. Pak přišly špatné časy s událostmi, které ohrozily jeho duševní zdraví a charakter. S nadějemi přijala většina národa program socialismu. Jeho řízení se však dostalo do rukou nepravým lidem. Nevadilo by tolik, že neměli dost státnických zkušeností, věcných znalostí ani filosofického vzdělání, kdyby aspoň byli měli víc obyčejné moudrosti a slušnosti, aby uměli vyslechnout mínění druhých a připustili své postupné vystřídání schopnějšími.
Komunistická strana, která měla po válce velikou důvěru lidí, postupně jí vyměňovala za úřady, až je dostala všechny a nic jiného už neměla. Musíme to tak říci a vědí to i ti komunisté mezi námi, jejichž zklamání nad výsledky je tak veliké jako zklamání ostatních. Chybná linie vedení změnila stranu z politické strany a ideového svazku v mocenskou organizaci, jež nabyla velké přitažlivosti pro vládychtivé sobce, vypočítavé zbabělce a lidi se špatným svědomím. Jejich příliv zapůsobil na povahu i chování strany, která nebyla uvnitř zařízena tak, aby v ní bez ostudných příhod mohli nabývat vlivu pořádní lidé, kteří by ji plynule proměňovali tak, aby se stále hodila do moderního světa. Mnozí komunisté proti tomuto úpadku bojovali, ale nepodařilo se jim zabránit ničemu z toho, co se stalo.
Poměry v komunistické straně byly modelem i příčinou stejných poměrů ve státě. Její spojení se státem vedlo k tomu, že ztratila výhodu odstupu od výkonné moci. Činnost státu a hospodářských organizací neměla kritiku. Parlament se odnaučil rokovat, vláda vládnout a ředitelé řídit. Volby neměly význam, zákony ztratily váhu. Nemohli jsme důvěřovat svým zástupcům v žádném výboru, a když jsme mohli, nedalo se po nich zase nic chtít, protože nemohli ničeho dosáhnout. Ještě horší však bylo, že jsme už téměř nemohli důvěřovat ani jeden druhému. Osobní i kolektivní čest upadla. S poctivostí se nikam nedošlo a o nějakém oceňování podle schopností darmo mluvit. Proto většina lidí ztratila zájem o obecné věci a starala se jen o sebe a o peníze, přičemž ke špatnosti poměrů patří i to, že ani na ty peníze není dnes spolehnutí. Pokazily se vztahy mezi lidmi, ztratila se radost z práce, zkrátka přišly na národ časy, které ohrozily jeho duševní zdraví a charakter. Viz pokračování…
Nepřipomíná Vám tento dokument popis současnosti?
Bez potírání hlouposti a reakce těch občanů, kteří si uvědomují příčiny úpadku a pravděpodobnosti, co ještě může nastat - to nepůjde!
