Naším nezaměnitelným cílem je nepochybnost při poznání pravdy. Nelze se k tomu vzdělávat, ale musí se poznávat vlastními zážitky a myšlením, což předpokládá, vyrovnat se s omyly, klamy a překonávat bariéry lží, které jsou v cestě.
Pokaždé, když se probudím do dnešního našeho českého světa uvědomím si, že všechno u nás je obráceno naruby.
Nástupem komunistického vládnutí v r. 1948 se vše stalo nepřirozeným
a plně potvrdilo, že do čeho zasáhl člověk, aby ovládl ze svého sobectví přírodu a zbytek lidské populace, nad níž se nadřadil - způsobil všem jen bolest a strádání.
Každé desetiletí vlády komunistů, včetně těch polistopadových, jenž nás matou v jiných politických kabátech, nám přineslo posun k viditelně horším a horším mezilidským vztahům.
Pokud ještě žilo dostatek starších spoluobčanů, kteří si svoje základní přesvědčení pro život tvořili v době naší první republiky a dřív, byly viditelné v naší společnosti morální zásady a myšlení těch občanů, jenž stáli pevně na své vyspělosti, která se u nás tvořila po dobu naší tisícileté historie.
Dnešní pamětníci si jistě uvědomují, že jakmile tito naší spoluobčané začali vymírat, začali v naší společnosti převládat více a více lidé, kteří nejdřív vnášeli do mysli našich občanů novoty, k nimž je komunisté po nástupu k moci intenzivně vzdělávali. Načež v postupujícím čase z nich vznikla střední generace, která již neměla problém podporovat v komunistických novotách své děti - nejmladší generaci, nastupující s komunisticky upravenými vědomostmi do produktivního období svého života. Ve společenské většině se usazovala lidská dokonalost, která neměla v sobě potřebnou osobní duševní vyspělost k tomu, aby o komunistických sugescích dokázala pochybovat.
Do mysli všeho lidu u nás se dostávala komunistická rozporuplná nepotvrzená přesvědčení, které komunisté umně ze všech ovládaných informačních zdrojů a školním vzděláváním, sugestivně podávali jako pravdu. Starší občané s přesvědčením doby vzniklé před komunisty, dostávali se ve stále zmenšujících se počtech do menšiny, až nakonec zůstali v naší společnosti pouze lidé s naučenou realitou, podle komunistických představ, bez oponujících pamětníků.
Srovnáním dnešní doby, například s padesátými a šedesátými léty 20. století, můžou si současní pamětníci uvědomit, že generace oponující komunistům, v zásadě nikdy nenechaly znehodnocovat naší historii a nikdo nemohl před nimi vyprávět nepravdy, které oni prožili a znali jinak. A tehdejší mladé a střední generace se toho ani neodvážily. Dokonce i komunisté ve svých dezinformacích zvažovali každé slovo, aby nevyvolali hněv pamětníků.
Avšak v postupujícím čase komunistického působení jsme si stále více začali uvědomovat, že nám někdo z mladších ročníků vykládá události tak, jak se je naučil a my, jako pamětníci stojíme rozčarování nad tím, že jsme asi zřejmě žili v jiné době. Projevuje se natvrdo nejen drzost a otrlost těchto mladých lidových vyprávěčů, ale také lhostejnost těch, kterých se to dotýká.
Komunistické lží a dezinformace, spolu s cenzurou, položily základ novodobé mentalitě mladé a střední generace, jež pokládá za normální klamat jeden druhého a smysl svého života vidí v hedonismu a soutěžení vzájemně mezi sebou. Tudíž v boji všemi prostředky k získání "svého místa na slunci", což je typický příklad komunistické sugesce, ovlivňující celou oblast našeho myšlení a v podstatě pomýlení. Z dalších takových nesmyslných sugescí známe například - právo silnějšího - postavení vůdce smečky - každý člověk je nahraditelný - kolektiv je nadřazen individualitě člověka - atd. Dnes snad již není člověka, který by si neuvědomoval, že všechny tyto sugesce jsou součástí pečlivě naplánovaného ovlivňování a pravidelně vyhodnocovaných cílů, jenž tvoří obraz společnosti, který představitelé moci, jak v komunistické totalitě, tak i dnes chtějí dosáhnout.
Z rozboru některých případů klamání, které prováděli znalci pracující pro naše představitelé moci a také z uvědomovaného pozorování vnímavějších spoluobčanů, lze poznat, že významnou úlohu zde hrála vždy inteligence jejich tvůrců a realizátorů. Zkušeností ukázaly, že postupem doby se měnila úroveň klamání, které zejména po r. 1989 odhalilo ve způsobu autora, kdo je kdo a jakou má inteligenci s níž vykonával v komunistické totalitě významné komunistické funkce, Mnozí bývalí komunisté šli do rozsáhlých podvodů a rozkrádání přímo nebojácně k podstatě svých záměrů a nebrali si servítky. Přesto, že řada bývalých komunistů se tak ukázala veřejně jako nesoudní hlupáci, podceňování této kvality u podvodníků a šejdířů, kteří klamou ve velkém stylu se nevyplácí!
U nás to však. mimo jiné, odhalilo občanskou zkaženost, kterou komunisté systematickým ovlivňováním v naší společnosti dosáhli. Psychologové zdůrazňují rozpor mezi občany vyspělých zemí s nimiž se srovnáváme, kteří spontánně reagují a dožadují se nápravy v daleko menších pochybeních svých politiků a představitelů moci. Jen u nás si všichni sjednoceně říkají, že to nemá cenu, že je všechno zbytečné a stejně se nic nezmění. Znalci tomu začali říkat naučená bezmocnost. V této mentální skleslosti se podle jejich zjištění projevuje také malost uvažování, která se vyznačuje přeházenými hodnotami, proti těm přirozeným, které měli před komunistickou totalitou naší předkové a dodnes je můžeme pozorovat ve vyspělých zemích dneška.
Naší spoluobčané dnešních dnů nejsou schopni se postavit za své práva, již z důvodu ztráty zaměstnání nebo jen společenské pozice a krácení příjmu, což občané v jiných zemích považují za malicherné. Historie nám dokonce ukazuje, jak naší dávní předkové hrdinně bojovali za svá práva a mnozí za ně položili i svůj život.
Největším Zlem dnešní doby je občanská představa, že činnost lidí musí někdo "chytrý" řídit a občané pokud chtějí spokojeně žít, musí ho poslouchat.
Někteří si myslí, že to bude demokratičtější, když se na rozhodování bude podílet více politických zástupců, stran a institucí, ale zřetelně vidíme, že takové kolektivní rozhodování selhává a demokracie se stává karikaturou té pravé, která byla kdysi před více než dvěma tisíci léty v Athénách.
Jako nesmírná hloupost tu vyznívají stranické programy a s nimi spojené tahanice. Podporovatelé této absurdity, přestali brát v úvahu, že veškeré plánování všeho a realizace, musí bezpodmínečně vycházet z odborníků a minimálně vyhovovat kvalitou předem daným normám. Neznám ani jednu činnost a jsem pevně přesvědčen, že ani dnes neexistuje resort a politická či jiná instituce, která by nevycházela ze svých plánů.
V případě veřejných plánů, musí hlavní rozhodnutí učinit občané, kterých se to týká.
Většina veřejných věcí musí být také součástí dlouhodobých koncepcí a strategických plánů, pro něž se musí zase nadchnout občané, bydlící v dané lokalitě. Je na schopnostech odborníků státní správy a například občany zvoleném starostovi, aby všechny získal pro připravené projekty a strategie. Občané by přímo měli cítit i finančně, že z toho budou mít prospěch.
Komunisté měli pětileté plány a nějaký chytráček, který potřeboval volnou ruku pro realizaci svých sobeckých představ, začal kritizovat plánování obecně a ti, co jej začali podporovat, jen ukázali jací jsou troubové. Všichni víme, že není generála, který by si postup vojska předem nenaplánoval a není šachisty, který by uskutečnil tah jen tak, že jej zrovna napadl. A i ten největší trouba v naší společnosti si nejdřív rozváží a naplánuje co bude dělat.
Ať chceme nebo nechceme, pokud má naše země kvést, musí hlavní rozhodnutí vycházet z lidu!
Závěrem uvádím několik poznatků k nabytí osobní nezávislosti na lidech, kteří se z jakékoliv závislosti na sobě jen radují, protože se závislými lidmi, obcemi, městy a firmami si můžou dělat, co se jim zlíbí.
Několik pohledů do ekonomického uvažování občanů ukázalo, že masově podlehli v tomto tisíciletí nabízeným půjčkám, aniž by si uvědomovali, že se tak dostávají, jednak do závislostí na moci lidí, kteří je tím ovládají, a jednak zvyšují pravděpodobnost rizika své platební neschopnosti a pádu, který, mimo jiné, naší političtí představitelé v posledních třiceti letech několikrát záměrně způsobili zákony, které prosadili bezohledně k tomu, jak dopadnou na občany, jejich voliče.
A světe div se - ani při zjištění, že škodí lidem, což i veřejně mnozí přiznali, nikdy je nezrušili a nechávají je působit dál.
Druhým ekonomickým pohledem zjistíme, že jejich příjmová strana osobních nebo rodinných financí je tvořena pouze prostřednictvím svého zaměstnání, tudíž jediné možnosti pravidelného měsíčního příjmu.
A pokud se již nechají přesvědčit různými finančními agenty na jiné možností výdělku, vkládají své finance do prostředí velkého rizika ztráty nebo do prostředí dlouhodobě nelikvidního, čímž se dostávají do problémů a často ztráty svých úspor. (Mnozí rizika chápou jako vzrušení při svém naplnění hráčské vášně, což je samozřejmě hloupost.)
Také tady shledáváme důsledky dlouhodobého klamání a ovlivňování.
Paradoxem je, že většina lidí opakovaně propadá propagandě v mediích či stanoviskům kavárenských a hospodských chytráků, kteří si tím jen ověřují svoje postavení v tomto společenství. To, co je zásadně škodlivé je nezájem se sdružovat a vytvořit sdružení s cílem pravidelných měsíčních zisků. Téměř všichni Češi se nechávají zlákat na vysoké částky, které je prý v nějakém časovém horizontu čekají a dávají jim přednost před drobnými a pravidelnými příjmy.
Je to proto, že řada z nich sní o chvílích, kdy budou bezstarostně žít a užívat si jako boháči.
Nízké zisky jsou pro ně nezajímavé a také ne všichni si dokážou uvědomit, že k nabytí vyššího jmění potřebují si vytvořit algoritmus svých finančních toků a příjmů, byť i po malých částkách.
Rozumní obchodníci tak před zvyšování marží zboží, přemýšlí o způsobech zvyšování obrátky zásob a investoři nečekají na vysoký výnos svých investic a soustřeďují se na rychlost malých zisků pro stejně rychlé reinvestování.
V příjmech sází rozumní lidé na jistotu, která se zvyšuje diverzifikaci příjmových titulů. Proto, aby měl člověk v osobních financích jistotu měsíční příjmové částky, musí mít ideálně v příjmovém portfoliu patnáct příjmových titulů nezávislých na sobě tak, aby jejich minimální celková částka nejen dokázala pokrýt každý měsíc osobní či rodinný rozpočet, ale také vytvořila minimální rezervu v dlouhodobější rozvaze.
