U příležitosti vydávání filmů sira Alfreda Hitchcocka už i na trafikových DVD a uvádění filmu Psycho v českých kinech Vás zvu na malou ochutnávku do mistrovy kuchyně vybraných pochoutek.
Psycho Pokud budeme chtít, nalezneme v souvislosti s naší domovinou a Sirem Alfredem Hitchcockem pár sympatických souvislostí. Byl to právě Hitchcock, kdo obsadil do jedné z hlavní rolí svého filmu plavovlasou Anny Ondrákovou, hvězdu českého filmu, kterou tam nechal i poté, co se zjistilo, že ve zvukovém filmu hovoří nesrozumitelnou angličtinou a rozhodl se jí nepřeobsadit. A Kim Novak (pro koncesionáře České televize Kim Nováková) v hlavní ženské roli mistrova nejslavnějšího opusu Vertigo? Jméno prozrazuje mnohé. Obě dámy měly bezesporu štěstí a obě byly blondýny a to měl mistr moc rád.
Žádný jiný filmař neukázal ve studiové produkci tolik obsesí a fetišů jako Alfred Hitchcock. Staly se dokonce jeho tradičním filmovým motivem. Mel Brooks to ve své slavné filmové parodii na Hitchcockovy filmy High Anxiety (1977) maximálně přehnal, ale vysloužil si za to od mistra bednu značkového šnapsu. Fetišisté, transvestité, sadisté, frotéristé, ale především voyuéři, to jsou oblíbení zástupci zvrhlé sexuality, které mistr ke zděšení tehdejších strážců morálky ukazoval na velkém plátně. A diváci se radovali.
Alfred Hitchcock začínal s režií již v éře němého filmu a řada filmových historiků se dušuje, že již tehdy byly vidět jisté náznaky pozdějšího mistrova charakteristického rukopisu. Je to otázka, protože několik filmů z rané éry jsou nepřístupné veřejnosti v soukromých archivech. Hitchcock natočil několik desítek celovečerních filmů. V jeho filmografii nalezneme filmy špičkové, velmi dobré nebo ,,jen“ dobré , ale vždy významné. Největší poctou je skutečnost, že i po dlouhé době nepřestávají bavit.
Nemá smysl se zde rozepisovat o celé mistrově filmografii, ale rád bych zde uvedl svůj soukromý subjektivní výběr toho nejlepšího.
Rebecca (1940) vznikla podle románové předlohy Daphne Du Maurier se skvělým Laurencem Olivierem a Joan Fontaine. Mladá žena se provdá za bohatého vdovce a odjede s ním na jeho obrovské rodinné sídlo, kde se dozví o tajemných událostech spojených se smrtí ženy svého muže, ale především se setká s hodně ujetou služebnou. Film Rebecca je držitel 2 Oskarů ze nejlepší film a černobílou kameru a zcela jistě patří mezi nejvíce kopírované filmy všech dob. Koncept červené knihovny a dávného tajemství je dodnes velice působivý. Hitchcock zde umně pracuje s atmosférou a především výpravou. Dodnes film nabízí skvělou a napínavou zábavu.
Film Suspicion (Podezření – 1941) je i po letech mnohovrstevnatý příběh s odvážnými dialogy a skvělými hereckými výkony. Stydlivá dívka Lina (Joan Fontaine) se zamiluje do okouzlujícího playboye Johnnieho (Cary Grant) za kterého se i přes tichý nesouhlas svého otce vdá. Majetkové rozdíly a novomanželovo tajemné chování jí navede k myšlence, že se jí snaží sprovodit ze světa. Suspicion začíná jako komedie mravů, ale po úvodní expozici začne dostávat mrazivý nádech. Ze sympatického rošťáka se začne klubat chladnokrevný kalkulátor. Cary Grant, kterého publikum zbožňovalo právě v rolích odrzlých spravedlivých milovníků však Hitchcockovi nedovolil jít až na dřeň svého temného charakteru a paradoxně právě to filmu hodně pomohlo. Ve filmu rovněž uvidíte slavnou scénu se sklenicí mléka, kdy se Lina i diváci domnívají, že jí v ní manžel přináší jed. Za zmínku stojí i brilantní hudba slavného skladatele Franze Waxmana.
Jedním z nejpopulárnějších Hitchcockových titulů je film Strangers on a Train (Cizinci ve vlaku – 1951). Hitchcock na plátno velmi efektně převádí skutečně zvrácenou myšlenku. Sociopat Bruno navrhne cizímu muži ve vlaku Guyovi, že zabije jeho ženu, pokud zabije jeho nenáviděného otce. Policie bude bezradná kvůli ztrátě motivu vražd. Guy nebere celou věc příliš vážně dokud není nalezena mrtvola jeho ženy. Film-noir Cizinci ve vlaku má možná absurdní myšlenku, ale proveden je velmi věrohodně. Hitchcock od počátku filmu nenechává diváky na pochybách kdo je kdo a používá i takové drobné detaily, jako promyšlenou kombinaci druhů bot.
Okno do dvora (Rear Window - 1954) je pravděpodobně největší pocta voyeurismu v dějinách kinematografie. Fotograf L.B. Jefferies (James Stewart) je díky zlomené noze nucen zůstat v klidu ve svém pokoji, kam za ním chodí jeho lepší polovička Lisa (Grace Kelly). Ve chvílích nudy pozoruje dalekohledem čilý ruch velkého činžovního domu, kde žije. Jednoho dne je ale přesvědčen, že jeho soused zavraždil svou ženu. Svižné dialogy, minimum prostředí a kombinace dobrého situačního humoru a napětí, které by se dalo krájet. Okno do dvora je velký triumf filmové řeči. Nejcitovanějšími scénami zůstanou bezesporu motiv dalekohledu a blesku k fotoaparátu, které nalezneme v nedávné době například v Saw nebo Disturbii, která je dokonce nepřiznaným remakem celého filmu.
Muž který věděl příliš mnoho (The Man Who New Too Much – 1956) je mistrovou lahůdkou, o čemž svědčí, že film natočil dokonce dvakrát. Tato druhá verze s excelujícím Jamesem Stewartem a šarmantní Doris Day v hlavních rolích je však alespoň mě bližší. Manželé McKennovi se na dovolené v Maroku ocitnou ve smrtelném nebezpečí a to nikoliv vlastní vinou. Ve hře bude únos dítěte, atentát na státníka, tajní agenti a neprávem obviněný muž. Ve filmu se setkáme s typickým hitchcockovým motivem, tzv. McGuffinem, který má za cíl diváka upnout na důležitou věc nebo situaci, z které se během děje vyklube zdroj napětí, ale ve finále má pouze za cíl diváka zmást od skutečného řešení. V tomto filmu Hitchcock jde pravděpodobně se svým McGuffinem úplně nejdál, protože nechá v jedné nejvíce napínavých scén filmu hlavního hrdinu pátrat po tajemném únosci a dokonce se s ním porvat, aby nám po nervy drásajících okamžicích sdělil, že jsme byli úplně vedle. Řada současných filmařů se snaží tento styl napodobit, ale Hitchcock ho uměl natolik dobře zasadit do děje, že místo rozčarování se naopak o to více těšíme na závěrečné rozuzlení. Film je zároveň jednou z vrcholných spoluprácí s Hitchcockovým dvorním skladatelem Bernardem Hermannem, který se ve filmu objeví jako dirigent při jedné z nejslavnějších scén filmu a to pokusu o atentát.
O pouhé dva roky později přichází Alfred Hitchcock s grandiózním filmem Vertigo, kde opět exceluje James Stewart, tentokrát po boku s neméně skvělou Kim Novak. Film má v Čechách zvláštní osud. Televize Nova jej vysílala jako Závrať a přiznejme si to, byl to od ní naprosto jasný McGuffin. Restaurovaná verze, která měla premiéru na filmovém festivalu v Berlíně na konci devadesátých let přinesla velkou vlnu zájmu o tento film a diváci, kteří znají Základní instinkt mají nyní za pár korun jedinečnou šanci porovnat oba filmy. Zatímco Hitchcockův originál je plný náznaků, symbolů a skutečně ,,záhrobních tajemství“ pak Základní instinkt ukazuje divákům vše se svým sekáčkem na led, parukami a natvrdo natočenými sexuálními exhibicemi Michaela Douglase a Sharon Stone. Přesto Vertigo v perverznosti Základní instinkt strčí i dnes bez problémů do kapsy. Scéna ,,fetišistické“ proměny pak patří svým provedením do učebnice pro studenty sexuologie. Děj je nesmírně složitý a vyžaduje soustředění, ale základní premisa vychází z toho, že detektiv ze San Francisca John ,,Scottie“ Ferguson trpí acrofóbií, tedy chorobného strachu z výšek, což příliš nezajímá jeho novou milenku Madeleine, která má spoustu psychických problémů. Problém nastane ve chvíli, když Madeleine spadne z věže, kam jí nebyl Ferguson schopen následovat. Když o nějaký čas později potká na ulici půvabnou ženu Judy, která má sice jiné vlasy, ale jinak vypadá jako jeho ztracená láska začne být nebezpečně posedlý její osobou. Šokující zvraty, úchylky, napětí a fantastická hudba Bernarda Hermanna, kterou v Základním instinktu invenčně poupravil Jerry Goldsmith, jsou hlavní majáky této skvostné filmové podívané. Přestože byl film největším komerčním fiaskem Alfreda Hitchcocka a publikum nebylo schopno přijmout amerického gentlemana Jamese Stewarta v této roli, tak čas snímek prověřil. V databázi imdb.com se drží na skvělém 41. místě nejlepších filmů všech dob a podle voličů Amerického filmového institutu patří mezi to nejlepší, co Americká filmová tvorba kdy nabídla.
Již o rok později natočil Hitchcock další nezapomenutelnou filmovou klasiku Na sever severozápadní linkou (North by Northwest – 1959). V hlavní roli se objevil brilantní Cary Grant, který filmu dodává i dnes patřičnou jiskru. Grant skvěle zahrál dobrodružné špionážní scény a patřičně rozesmál při svých humorných vložkách. Děj vychází z oblíbeného Hitchcockovského motivu nepravého muže. Zaměstnanec reklamní agentury Roger Thornhill ve středních letech je zaměněn špiony za agenta CIA George Kaplana a dostane se tak do víru událostí, kdy bude nucen očistit své jméno a utkat se s nebezpečnými živly. Závěrečné finále na Mt. Rushmore s jednou slavnou filmovou chybou je dodnes působivé. Jeden z mých nejoblíbenějších filmů vůbec je zárukou špičkové zábavy na sychravé odpoledne a scéna s nalétávajícím letadlem na utíkajícího Granta je častou citací, naposledy v Oku dravce.
Hitchcock svou formu stvrdil o rok později svým prvním hororem – Psycho (1960). Za skromný rozpočet s televizním štábem a neznámými herci a s jedinou hvězdou Janet Leigh, kterou sprovodil ze světa po expozici filmu dovedl vyděsit diváky tak, že řada z nich na to nikdy nezapomene. A považte jakým podvratným způsobem na to šel. Diváky nejdřív donutil fandit zlodějce, aby jí nechal zabít ve sprchovém koutě osobou v ženských šatech dlouhým kuchyňským nožem. Pak nás donutil fandit psychicky labilnímu Normanu Batesovi, aby nám na konci filmu ukázal šokující pointu. Obrovskou zásluhu na úspěchu filmu má skladatel Bernard Hermann. Pokud jste film neviděli na velkém plátně máte velkou šanci v rámci Projektu 100 a věřte tomu, že to bude stát za to.
Mistr hororu je častokrát používaná přezdívka tohoto velikána světa filmu. Ve skutečnosti však natočil jediný ,,čistokrevný“ horor a to Ptáky (Birds – 1963). Podle povídky své oblíbené autorky Daphne Du Maurier nechal sympatický pár Roda Taylora s Jessicou Tandy v malém městečku v jižní Kalifornii čelit bizarním ptačím útokům. Díky propracované vizuální složce a skvělým zvukovým efektům dovedl navodit hrůznou atmosféru, které ovšem ani dnes nechybí záměrný autorský humorný náhled. V současnosti se připravuje dlouho ohlašovaný remake v hlavní roli s Naomie Watts v režii Martina Campbella (seriál
Profesionálové, bondovky Zlaté oko a Casino Royale).
Samozřejmě, že bychom našli další mistrovy filmy, které stojí za zmínku jako experimenty filmů bez střihů, v jednom prostředí, ve spolupráci se skvělými výtvarníky zvučných jmen a už vůbec pomíjím jeho rozsáhlou televizní a spisovatelskou tvorbu, obzvlášť úspěšná byla jeho kuchařka. Jako třešničku na závěr bych ale rád zmínil trailery (tedy upoutávky na filmy) na mistrova díla. Hitchcock, který dlouhodobě skvěle budoval svou image a velice vtipně, ale nikdy zcela bezúčelně se obsazoval do drobných epizodek ve svých filmech vymyslel v trailerech ke svým filmům vlastní komický žánr. Za všechny bych rád zmínil upoutávky na Psycho, Frenzy nebo Family Plot, které mají více verzí. Schválně si zabrouzdejte pro pobavení na youtube.
Hlavními pokračovateli nebo plagiátory jeho díla jsou režiséři Brian De Palma, který to v osmdesátých letech někdy možná až přeháněl, v současnosti nalezneme hlavní styčné body ve filmech M. Night Shyamalana, který mistra víceméně vykrádá už od počátku kariéry, Telefonní budku Joela Schumachera musíme označit za pokračovatele, protože původní scénář byl skutečně určen pro Sira a Joel Schumacher se s ním vypořádal bravurně. Nejvíc markantnější jsou snímky D.J. Carusa Disturbia a Oko dravce, které vykrádá Steven Spielberg z pozice vlivného producenta v rámci velkých studií spravujících Hitchcockova autorská práva a je za to pranýřován americkou filmovou kritikou. Skutečnost, že filmy jsou divácky úspěšné jistě oživí i zájem o původní autorovu tvorbu.
Alfred Hitchcock je filmová legenda a jeho jméno se v běžné mluvě užívá jako adjektivum. Označení hitchcockovský film znamená film plný tajemné atmosféry, napětí, nečekaných zvratů, humoru a rafinované hry tvůrce s divákem. Hitchcock nikdy nepřestal diváky bavit a přesto je díky evropským ,,intelektuálním“ režisérům a tvůrcům považován za jednoho z největších amerických filmových umělců všech dob. Jeho tvorba je stále živá a pokud překonáte ostych z toho, že řada filmů je přeci ,,jen“ pro pamětníky, budete možná hodně příjemně překvapeni.
