Na začátku roku 2005 jsem si pro radost datloval do počítače veselé vypravování o dospívání jakéhosi Houmra. Utekly tři roky a Houmr je v jiné podobě mezi lidmi. Příští sobotu ho uvidíte na festivalu Mezi ploty v Praze-Bohnicích.
V roce 2005 jsem si jen tak pro sebe psal veselé vypravování o člověku jménem Houmr s tím, že by to jednou mohlo vydat jedno konkrétní nakladatelství pro děti a mládež. Strávil jsem nad tím poctivé tři měsíce a ve finále jsem vytvořil humoristickou knížku o 13 kapitolách. Dal jsem to přečíst pár kamarádům a z jejich reakcí jsem usoudil, že to má šanci jít mezi lidi.
O půl roku později však přišlo zklamání, protože mé vysněné nakladatelství knihu nechtělo kvůli tomu, že není vhodná pro mládež, ale přesto můj text nezatratili. Myslet si, že odpovědi jsou vždy slušné a přející je velice naivní.
Uplynul další čas a já jel s bratrem na výlet do pinakotéky v Mnichově a v autobuse jsem slyšel po letech Šimka s Grossmanem a napadlo mě, že to je ono a z knihy jsem udělal autorské scénické čtení pro 3 účinkující a v mysli jsem už počítal s minimalistickým hudebním doprovodem - nejlépe klavírem nebo kytarou.
Jenže nejsem natolik naivní, abych se vrhnul do divadla s nekorigovaným textem a tak jsem přizval do projektu mého kamaráda Alberta Trnku, který jako dramaturg velice pěkně vybalancoval vtipné od méně vtipného a přitom mě brzdil od toho, aby to bylo jen přímočaře vtipné, ale aby tam zůstala i ta člověčina v pozadí. Albert se projektu chopil se svou buldočí vytrvalostí a zhostil se i titulní role Houmra. Vzniklo tak scénické čtení Houmrova cesta ke slávě.
Jako jeho protějšek jsme oslovili velice šikovnou studentku Kateřinu Koubovou, která je ve stejném věku jako její postava Růženy, což je Houmrova první a vlastně jediná přítelkyně. Její přirozený projev spolehlivě rozesmívá diváky při každé repríze.
Z klavírního doprovodu se nakonec stal kytarový a autorsky se o něj postaral jinak zpěvák trashmetalové kapely Calidad Josef Fišer, který se v představení z jinak drsného metalového zpěváka proměňuje ve skvostného salóního seladona a vytváří tak další paradox.
Tři měsíce jsme zkoušeli a pak se vrhli na premiéru, která dopadla nad očekávání dobře a s každou další reprízou po Praze a Středočeském kraji jsme získávali větší a větší jistotu. Naše účinkování příští sobotu od půl třetí na obecně velmi prospěšném festivalu Mezi ploty v Praze Bohnicích je tak další důkaz toho, že radost z tvorby vede každopádně do blázince:-)
Ale teď vážně, myslím si, že každá tvorba dělaná poctivě by měla jít mezi lidi a diváky, aby tvorba vedla k diskusi, k dobrým ohlasům, ale i negativním, které pokud jsou dobře míněné nakonec autora vždycky posunou. Ve chvíli kdy k tomu budeme takhle přistupovat bude se nám všem dařit lépe. My jsme totiž jako divadlo nikdy žádnou dotaci nedostali a kdo někdy o nějakou dotaci žádal ví, že kvůli dalšímu papírování a omezení použití prostředků, které nakonec stejně vedou k falešným výkazům není vlastně o co stát. Vždy vše záviselo na domluvě. Buď totiž lidi přijdou nebo nepřijdou a o tom to celé je, baví nebaví. Jediné, co mě ale na celém procesu tvorby opravdu štve je to, že když už si dáte tu práci a energii a předhodíte se lvům v ztemnělých sálech nebo na jiných pódiích vždycky se najde nějaký vykuk, který vám háže klacky pod nohy a zpravidla je to státní úředník. Někdo kdo vybírá nesmyslné paušální poplatky za pořádání kulturní akce, někdo kdo chce zaplatit za to, že máte ve svém divadle svojí písničku, protože přece hájí vaše zájmy, někdo kdo chce od návštěvníků nesmyslně 19% za nic, někdo kdo chce odvést další procenta od určitého počtu návštěvníků ze vstupenek atd. Tohle mi tu radost z tvorby trochu kazí.
Jenže víte, když vše skončí a spokojení diváci zaplácají zažijeme něco, co se penězi vážně nedá měřit a čím dříve si to uvědomíme tím lépe. Na druhou stranu za šmejd se peníze vždycky vracely nebo se aspoň házely shnilá rajčata, ale házejte je v maximálně dotovaném Stavovském divadle na Dona Juana, že?
