S povděkem kvituji Váš zájem o mého průvodce evropskými mystery filmy a proto přicházím s pokračováním, kde se zaměřím na asijský kontinent.
Asijskou mánii a obrovské světové národní koprodukce, kdy se do filmového průmyslu začala zapojovat i Čína rozpoutal režisér thajského původu, tvořící převážně v USA, Ang Lee v roce 2000. Ten totiž rozbořil mýtus o tom, že se v Americe nečtou titulky a jeho film Tygr a drak tam vydělal přes 100 milionů dolarů. Navíc se stal Oskarovým hitem a rozpoutal doslova mánii po filmech s bojovým uměním.
Legendární bojovník Li Mu Bai chce skončit s vražděním a vrátit se na horu Wudan, kde se učil bojovému umění. Prostřednictvím své dávné lásky Shu Lien, rovněž zkušené bojovnice, dává svůj slavný meč Zelený osud do úschovy váženého pana Te. Jenže meč je brzy poté ukraden neznámou dívkou, přičemž na místě činu se objevuje i vražedkyně Li Mu Baiova mistra, zvaná Nefritová liška. Záhadnou dívkou a učednicí Nefritové lišky je ve skutečnosti půvabná Jen Yu, jež má brzy uzavřít sňatek s vybraným mužem, zatímco ona sama miluje někoho úplně jiného. O život a duši zatím ne zcela zkažené Jen Yu se rozpoutá lítý boj.
Inspirace Kurosawou je u Anga Lee více než zřejmá a i to je zřejmě důvod proč film uspěl v zahraničí. Kurosawa má pověst legendárního režiséra na evropském a americkém kontinentě a jak už to tak bývá, doma byl skutečně uznáván až po své smrti. Paradoxní je, že Tygr a drak na asijském kontinentě nebyl ani zdaleka tak úspěšný jako v Západní Evropě a USA.
Ve stejném roce došlo také k znovuobjevení jihokorejské kinematografie a to konkrétně když Benátský filmový festival ocenil enfant terrible světové kinematografie Kim Ki Duka a jeho film Ostrov.
Převoznice Hui-džin dováží své klienty do malých chatiček na jezeře, kde mohou v klidu rybařit nebo si jen tak užít s escortovanými prostitutkami. Zločinec na útěku Hjon-sik se chce na svém ostrůvku zabít, ale dívka mu v tom zabrání. Začne mezi nimi vznikat zvláštní pouto, které bude pro vás stravitelné přímo úměrně tomu jakými obsesemi trpíte.
Skandální je to správné slovo, jakým bychom vystihli tento film, potažmo samotného tvůrce. Kim Ki Duk se stal miláčkem filmových přehlídek, přestože jeho filmy mají s diváckou atraktivitou pramálo společného. Ostrov je velmi citlivým a doslova niterným prožitkem, má vynikající kameru a scény, které se zadrhnou pod kůži a jež tak často rozebírají filmové eseje. Tyto pasáže zde mají bezesporu nejen osvětovou funkci, ale jistojistě reflektují obsedantní stavy svého tvůrce. Na filmovém festivalu v Benátkách, kde se tento autor prosadil právě tímto filmem, který není jeho debutem a nepatří mezi jeho nejprovokativnější díla, vzbudil Ostrov silnou vlnu pobouření stejně jako v domácí Jižní Koreji.
Troufám si však tvrdit, že Ostrov zaujal kritiku mnohem více svou sugestivní filmovou řečí než explicitními scénami sebetrýznění. Nečekejte, ale žádné přímočaré vyprávění, film má skutečně mystery atmosféru a jeho finále i závěrečné vyústění obsahuje pro řadu diváků neuspokojivé vysvětlení. Kim Ki Duk natáčí 2 až 3 filmy ročně a jeho snímky mají rozpočet v přepočtu cca 15 milionů korun. I to je důvod proč už není tak často zván na prestižní přehlídky, protože primární okouzlení je už dávno pryč. Sám režisér se však za žádného režijního génia nepovažuje a vzhledem k tomu, že jeho oblíbeným kusem oblečení jsou šusťáky a film bere za formu seberealizace jsem zvědavý, kolik bude jeho filmografie čítat titulů řekněme v roce 2020.
Japonskou Alenkou v říši divů je dnes již kultovní snímek Cesta do fantazie, který natočil Hajao Mijazaki. Režisér učaroval celosvětovému publiku takovou představivostí a zároveň takovým tvůrčím géniem, že se okamžitě vymanil z veškerých žánrových škatulek. Mladá dívka Čihiro s rodiči dorazí k čarovnému tunelu, na jehož konci je čeká zdánlivě opuštěné město. Rodiče tam snědí nějaké záhadné jídlo a promění se v párek vepřů. Po setmění se město zalidní přízraky a Čihiro bude muset rodiče vysvobodit a nalézt cestu domů.
Opět neočekávejte žádnou klasickou pohádku, ale skutečně originální mix východní a západní kultury. Film je určen pochopitelně i dětským divákům a na jeho vzniku se finančně podílelo i studio Walt Disney. Film zvítězil ex aeqo s Greengrassovou Krvavou nedělí na MFF v Berlíně a odnesl si Oskara za nejlepší animaci.
Důležitým filmem je bezesporu také dnes již legendární Oldboy. Oldboy je od úvodu strhující jihokorejský film, který je plný šibeničního humoru a rafinovaných scenáristických kliček. Já osobně jsem velkým příznivcem jihokorejských filmů, ostatně také proto, že jsem měl na jazykovce spolužačku ze Soulu, která byla naprosto báječná. Jihokorejci jsou neuvěřitelně pracovitý a kulturně mimořádně vybíravý národ (to neznamená, že by u nich ale neměly největší sledovanost stejné telenovely typu Ordinace v růžové zahradě jako u nás), zatímco my v Evropě máme i 5 týdnů dovolené, oni si vybírají maximálně 3 dny a většina z nich vám na rozdíl od našince správně odpoví na otázku kdo je Don Giovanni.
Oh Dae-su (Choi Min-sik) se jednoho večera pořádně opije a místo na oslavě dceřiných narozenin skončí zadržený na policii, až do chvíle než si pro něj přijde kamarád. Ten pak z budky zavolá k nim domů, že je na cestě, jenže když se otočí je Oh Dae-su pryč. O chvíli později se Oh Dae-su probudí ve svém novém domově, místnosti s příslušenstvím a železnými dveřmi, které mají dole otvor, aby dostával jídlo. Příštích patnáct let pro něj bude zatraceně těžkých.
Jednoho dne je propuštěn na svobodu a začíná pátrat, kdo ho uvěznil. Přitom se seznámí s atraktivní dívkou, do které se zamiluje. Svého věznitele dokonce i potká, ale ten mu řekne, že do pěti dnů musí zjistit proč ho uvěznil, jinak jeho nové lásce ublíží.
Pro Evropana je Oldboy překvapením, protože je především fantastickou syntézou antického dramatu, Shakespeara, hraběte Monte Christa a specifického jihokorejského přístupu ke kinematografii. Snímek má nápaditou režii a může se pochlubit skutečně zajímavou výpravou, např. zimní scenérie se natáčely na Novém Zélandu, který jihokorejským filmařům učaroval. Hlavními klady jsou ale herecké výkony trojice hlavních představitelů. Hlavní hrdina v podání Choi-min Sicka dokonce zhubl pro roli 10 kilogramů a téměř všechny akční scény natočil bez dubléra. Přestože film hýří brutálními scénami (uvidíte pouze 7 smrtí, což je na asijský film zatraceně málo) a hodně stylizovanou akcí, při které je ale minimum CGI efektů, je v některých okamžicích opravdu velice jímavý.
Obrovským komerčním úspěchem se také stal jihokorejský film Příběh dvou sester (Janghwa, Hongryeon) z roku 2003, který natočil režisér Ji-woon Kim. Film vychází z tamější místní legendy. Dvě dívky Růže a Rudý lotos jsou ve spárech nevlastní matky, která chce ovládnout jejich rodinu. Film se zcela jasně inspiruje gothic románem s kořeny v anglické literatuře a přitom do příběhu zasahuje tamější duchařské příběhy. Film je tak regulérním mystery horrorem, který ale ve výsledku opět nenabídne uspokojivé vysvětlení. Film má mimořádně hutnou atmosféru i bez použití výrazných krvavých efektů.
Jeden z nejbizarnějších filmů, co jsem kdy viděl je thajský film Občan pes (2004) od režiséra Wisita Sasanatienga. Nechtějte prosím po mně, abych se Vám pokusil alespoň nastínit děj, protože to prostě nelze. Osou příběhu není nic banálnějšího než, že se chlapec zamiluje do dívky svého srdce, ale co se potom bude dít! Vezměte zavděk, alespoň výčtem situací – hledání uříznutého prstu, sbírání plastových lahví až vznikne nejvyšší hora světa, babička se promění v ještěrku, přítel hlavního hrdiny je zombie taxikář na motorce, opilý pohozený plyšový medvěd, co utápí svůj žal v barech a kouří cigarety. Inspirace Amélií z Montmartru je více než zjevná a musím uznat, že jsem se u toho filmu královsky bavil. Rozhodně doporučuji na nějaké večerní promítání s alkoholem a partou přátel.
Platí samozřejmě, že máte-li chuť si popovídat o filmech, které byste ve výčtu rádi viděli, dole pod článkem můžeme v případě zájmu diskutovat.
