Asi bychom těžko označili žánr názvem taneční film, přesto se v dějinách kinematografie objevuje řada filmů, které s tancem stojí a padají. Z komerčního hlediska dokonce patří mezi nejspolehlivější tituly, hned vedle komedie a horroru.
Red Shoes - znovuobjevená klasika amerického filmu
Tanečním filmem bychom automaticky neměli myslet filmy hudební nebo muzikály, kterým budeme věnovat vlastní prostor jinde, protože taneční filmy jsou pevně spjaty s dramatem a velice často spojují další (ne)žánr - sociální film.
Zásadním filmem je americké filmové drama Červené střevíčky (The Red Shoes, 1948), které natočili režiséři Michael Powell a Emeric Pressburger, podle pohádky Hanse Christiana Andersena a aktualizovali do současnosti do prostředí baletního světa. Baletní hvězda Victorie zazářila díky úspěšnému režisérovi Borisi Lermontovi, který po ní za její úspěch žádal vše. Jenže do hry se přihlásí autor představení Červených střevíčků, ke kterému tanečnice vzplane vášnivou láskou a Lermontova opustí. Její srdce však hoří pro svou lásku a zároveň pro tanec, který vynikne jen u autoritářského Lermontova. Film obsahuje řadu tanečních čísel a patří mezi klasickou červenou knihovnou, kde je právě středobodem všeho dění tanec. Tento neprávem přehlížený snímek byl rehabilitován teprve nedávno díky péči Amerického filmového institutu a osobnosti Martina Scorsese. O restaurování jeho filmové kopie se finančně postarala Asociace zahraničních filmových novinářů, kteří každoročně udílejí prestižní filmovou cenu Zlatý globus.
Dalším atypickým tanečním filmem je slavné drama vyznamenané Oskarem Koně se také střílejí (They Shoot Horses, Don´t They?, 1969), režiséra Sydney Pollacka. Film se odehrává v průběhu tanečního maratonu, kdy poslední pár, co zůstane na nohou, vyhraje nemalý finanční obnos. V hlavní roli zářila Jane Fonda a film se dodnes řadí mezi vysoce autentická a znepokojivá nadčasová díla.
Pravděpodobně nejúspěšnější taneční film všech dob natočil v roce 1977 výborný řemeslník John Badham, jmenoval se Horečka sobotní noci a zářil v něm John Travolta. Tony Manero jako král diskoték v rytmu diskotékových hitů rozjíždí svá velká taneční sóla. Travolta však film pozdvihuje na úplně jinou úroveň svou neuvěřitelnou schopností nejen skvěle tančit, ale i hrát. Za svou úlohu byl nominován na Oskara. Scéna večeře švihácky oblečeného prostého floutka v prostěradle kvůli tomu, aby se nepokapal maminčinou omáčkou neuvěřitelně vystihuje diskotékový styl i ,,šamponovou“ povahu jejich vyznavačů dodnes.
Zásadním filmem americké popkultury je taneční film Flashdance (1983), který je další sociální pohádkou. Krásná tanečnice Alex má dvě práce, aby se mohla stát profesionální tanečnicí a vystudovat prestižní taneční školu. Film měl ohromný úspěch, i když je romantickou pohádkou zasazenou do industriálního Pittsburghu. Britský režisér Adrian Lyne zde spojil svůj reklamní původ s hollywoodským formátem a nastolil styl vyprávění, které se bohatě osvědčí jako recept úspěchu až dodnes. Tvůrci si zaslouží obrovskou pochvalu za velkolepé taneční číslo v závěru filmu, které je mistrovsky sestříháno z výkonů nejlepších amerických tanečníků tehdejší doby. Všimněte si, že hlavní hrdince po dobu jejího tance není vidět do obličeje.
Ve stejném roce na starém kontinentě adaptoval divadelní pantomimické představení Ettore Scola ve filmu Tančírna (Le Bal, 1983). Film ve kterém nepadne ani slovo představuje pouze tancem vyjádřené evropské dějiny od roku 1936 - 1983. Scola do filmu obsadil skutečný soubor, který již uspěl v divadle a film se stal celosvětovým hitem. Jistě k tomu kromě brilantní choreografie přispěl i pestrý výběr hitů uvozující danou dobu, takže uslyšíte jak šansony Edith Piaf, tak píseň od Beatles.
Doslova jako zjevení se vynořil malý levný snímek Hříšný tanec (Dirty Dancing) z roku 1987, který obletěl celý svět a dodnes působí jako romantická příjemná limonáda vycházející z osvědčených dramatických postupů. Jsou padesátá léta a Bejby z bohaté doktorské rodiny jede trávit prázdniny do luxusního rekreačního centra, kde se seznámí s chudým tanečníkem se srdcem na pravém místě a přes všechny nepřízně osudu si s ním před zkostnatělými páprdy zatančí fantastické taneční sólo.
V roce 1992 uspěl na pomyslném režisérském nebi Baz Luhrmann se svým snímkem Tanec v srdci (Strictly Ballroom), který vznikl ještě v jeho rodné Austrálii ryze z domácího kapitálu. Jednoduchý příběh pojednává o touze uspět mladého kluka Scotta v turnaji latinskoamerických tanců v Jižní Austrálii, jenže díky své houževnatosti se chvíli před začátkem ocitne bez partnerky. Doslova se mu vnutí mladé dřevo Fran, která nemá příliš zkušeností s tancem. Film se stal i bez známých tváří překvapivým celosvětovým hitem a Luhrmannovi umožnil jeho velkou kariéru (Romeo a Julie, Moulin Rouge, Austrálie).
Celosvětový úspěch korunovaný americkým remakem měl i japonský slavný titul Smím prosit? (Shall We Dansu?) z roku 1996, který pojednává o nešťastném účetním, který svou skrytou vášeň objevuje v tanci. V remakeu, který uvedla i jedna z komerčních stanic u nás tančily Richard Gere a Jennifer Lopez.
Celosvětovým hitem se stal také romantický taneční snímek Nežádej svůj poslední tanec (Save the Last Dance, 2001) režiséra Thomase Cartera, který se po slibném nezávislém debutu zařadil mezi nadprůměrné áčkové filmaře. Příběh je o osiřelé bílé dívce, o kterou se začne starat její strýc v nepříliš bohaté čtvrti studeného Chicaga. Ta se tam zamiluje do černého kluka, bratra své spolužačky a i přes nepřízeň osudu se pokusí naplnit své sny. Stokrát omílané téma se však v rukou mladého režiséra s talentovaným hereckým duem Julie Stiles a Seana Patricka Thomase stalo milým snímkem, které u náctiletého publika splnilo svou edukační službu.
Asi nejvěrohodnějším filmem o baletu je snímek režisérského titána Roberta Altmanna Company (2003), který natočil z iniciativy Neve Campbell (Vřískající královna ze série Vřískot), která byla původně baletkou. Přestože film nesklidil úspěch ani u kritiky, ani u diváků, patří prý mezi nejpřesněji vylíčené zákulisí baletního světa.
Taneční filmy se objevují v producentských plánech poměrně často. Za poslední dobu vzpomeňme taneční filmy, kde problémovou mládež učil Antonio Banderas, nebo stokrát omílané náměty na způsob Flashdance nebo pokračování Hříšného tance. Tyto snímky bohužel postrádají kouzlo originálu. Tanec jako filmový fenomén je totiž velice vděčný a řadu filmů okoření, právě proto, že je skvělou kombinací hudby a pastvy pro oči. Protože Pulp Fiction by bez tanečního sóla totiž nikdy nemohl být tak kultovním snímkem jakým je.
Pokud Vás tento průvodce filmovými žánry baví, můžete si přečíst další podobné články na našem nekomerčním portálu www.realfilm.cz a máte-li další tipy můžeme pokračovat v diskusi pod tímto článkem.
