Pražská kunstkomora Rudolfa II. z hlediska exotických materiálů

Nahlédněte do jednoho z divů světa do slavné kunstkomory, která byla v Praze za Rudolfa II. a obsahovala vše podstatné a zásadní v tehdejším světě.

,,Nikdo nemůže v daném čase přečíst, co sto jiných může napsat, a nakonec jsem dospěl k závěru, že co se týče renesance, stalo se nemožným být znalým všeho, nebo být originálním. Nejen vše mylné, ale i vše správné, bylo již, jak se zdá, řečeno. Jediné, o co se ještě možno pokusit, je v nejlepším případě omezit nezměrné panorama na malý, hrubý náčrt, který si může osobovat jen tu zásluhu, že jeho ohniskem je stanovisko jednoho pozorovatele a na druhé straně, že zasadí drobné detaily do správné osnovy rozvržené jinými.“ Tato slova vyřkl slavný historik umění Erwin Panowský v roce 1960, v roce velké konference manýrismu v Římě, a to po desetiletí, kdy se k tématu renesance a manýrismu vyjadřovali kunsthistorici, historici, literární vědci nebo lékaři.

O 55 let později znějí Panofského slova téměř prorocky. Nesmyslné knihy o kódech a šifrách vyprávějící o tajemných spiknutích a symbolech na obrazech nebo obrýlený čaroděj hledající kámen mudrců jsou v prvé řadě dobře smyšlenými příběhy, které čtenáři milují a utrácejí za ně nemalé peníze.

A přeci v české historii nalezneme panovníka, který by se u těchto titulů pokud přímo nebavil, alespoň mírně pousmál, a to habsburský císař Svaté říše římské a Národa německého, Český a Uherský král Rudolf II., který z Prahy učinil roku 1583 císařské sídelní město. Nechme však promluvit soudobého básníka Petra Capelu:“Praha již není mramorová, dřevěná, ale zlatá, učiněná tebou, Rudolfe.“

Praha byla v době panování Rudolfa II. městem s asi 50 000 obyvateli a 3 300 domy a žila zde vedle sebe celá řada názorových skupin. Rudolf II. z metropole vybudoval nejen výstavní sídlo, ale rovněž relativně stabilizovanou oázu, kde mohli dohromady přežívat katolíci, protestanti, Židé a husité. To je ostatně také jeden z důvodů proč je rudolfínská Praha tolik oblíbeným tématem, protože se na umělecká díla dá nazírat z nepřeberného množství úhlů a výsledky téměř vždy mohou navést k novým interpretacím.

Kromě architektury Rudolf II. především budoval své slavné sbírky , které se nacházely v tzv. kunstkomoře – prostoru pro uložení pokladů stvořeného světa. V kunstkomoře vzniká pozoruhodná kolekce artificiálií (předmětů vyrobených díky lidskému umu a talentu), naturálií (přírodnin) a scientific (předmětů vyrobených díky lidskému rozumu). Rudolf II. kunstkomoru umístil do areálu Pražského hradu v 1. patře spojovacího křídla mezi císařským palácem, obráceným k jihu, a oběma velkými sály, které uzavíraly hradní areál na severu. Kunstkomora měla čtyři místnosti a její celková délka byla kolem 100 metrů při šířce 5, 5 metru.

Je nesmírně obtížné představit si tento prostor, protože v té době pochopitelně neexistovala fotografie, takže musíme vycházet z několika písemných záznamů. Kunstkomora je tak obrovskou záhadou a před námi je nesmírně komplikovaný úkol pokusit se ji vizualizovat. Úkol je to vlastně nemožný, protože řada z děl už fyzicky neexistuje a sbírky jsou roztroušené po celém světě. Následující text bude nahlížet na kunstkomoru jako na shromaždiště exotických předmětů.

Původní inventář kunstkomory pochází z let 1607 – 1611 a byl sepsán dvorním antikvářem a skvělým dvorním malířem Danielem Fröschlem. Rukopis má 415 stran, napsán je na pergamenu a je v pevné kartonové vazbě. Inventář se objevil po II. světové válce v lichtenštejnském majetku a v současnosti se nachází ve Vaduzu v Lichtenštejské knížecí knihovně. Naprosto správně jsou v něm předměty rozděleny do tří základních skupin a to na naturalia (přírodniny), artificialia (předměty vytvořené lidskou rukou díky přirozenému talentu) a scientifica (vědecké předměty). Toto rozdělení je pro jakékoliv bádání a pochopení konceptu sbírek potřebným klíčem k odhalovaní dalších souvislostí. Jako důkaz tohoto tvrzení je ovšem nutno uvést, ze Fröschlův inventář vznikal pod vedením a dohledem samotného císaře. Důležité pro tento pramen je také to, že kromě popisu předmětů inventář velice často obsahuje i původ a informaci o nabytí předmětu do sbírek, např. velvyslanecký dar, doklad o koupi atp., velkým přínosem je i zařazení teritoriálni. Inventářem se podrobněji zabývali především badatelé rakouského původu, kteří ho i ve formě regestu publikovali. V českém dějepise umění ho podrobněji zpracovavala Beket Bukovinská.

Dalším cenným zdrojem je rukopis inventáře (přesněji neúplný soupis předmětů) zakoupený kanceláří prezidenta Československé republiky na podzim roku 1931. Inventář byl pořízen odbojnou vládou českých stavů ještě před nastoupením Bedřicha Falckého na český trůn, tedy roku 1619. Rukopis obsahuje 101 papírových listů in folio a je psán soudobou německou kurzívou, jen některá cizí slova latinkou. Obsahuje popis předmětu dle obsahu (folia 2– 81) a podle místa uložení (folia 82– 98), poslední tři listy jsou prázdné. Důležitá pro tento inventář je skutečnost, že každá položka je oceněna tehdejší měnou, takže je celkem logické k čemu měl tento spis sloužit. O regest a následné kritické zhodnocení pramene se postaral vynikající archivář Pražského hradu Jan Morávek. Tzv. Nově objevený inventář pražských císařských sbírek byl publikován ve dvou částech v Památkách archaelogických v letech 1932 a 1933.

Do třicátých let minulého století byl za nejstarší inventář pokládán podrobný seznam vzniklý v prosinci roku 1621, který je zachován pod číslem 8196 v Národní knihovně ve Vídni. O výzkum a publikaci archivních pramenů z doby Rudolfa II. se významnou měrou zasloužil Herbert Haupt, který je spoluautorem pro zveřejnění regestu Fröschlova inventáře, stejně jako celé řady statí prezentovaných na velkých rudolfínských konferencích posledních několika desetiletí.  

Tyto prameny však nelze vytrhnout z kontextu dějin sběratelství, konkrétně sbírek ze zámku Ambras Ferdinanda později nazývaného Tyrolského, místodržitele království českého a Rudolfova předchůdce v Praze. Kromě společné habsburské krve nalezneme v jejich sběratelské vášni četné analogie. Ambraskou sbírkou se na přelomu milénia obšírněji zabýval skvělý český historik umění a můj profesor Jiří Kropáček, který zpracovával rovněž ambraské inventáře. Druhým důležitým srovnávacím prostorem je kunstkomora saských kurfiřtů z Drážďan, která je důležitá pro širší souvislosti a pochopení osudu sbírek. Velmi dobře ji zpracoval Gerald Heres v nové publikaci Dresdener Kunstsammlungen.

Kunstkomora tvořila jakési Theatrum mundí, obraz stvořeného světa. Jedním z nejcennějších exotických předmětů byl kámen bezoár, který dodnes jitří fantazii celé plejádě anglosaských autorů sci-fi novel. Bezoár znamená v perštině protijed a jedná se o tzv. konkrement, který se získává z žaludků exotických koz nebo velblouda. Pro císaře shromažďovaly bezoárové kameny agenti po celé Evropě. Jeho dvorní lékař pocházející z Belgie Anselmus Boetius de Boodt a autor první utříděné encyklopedie o kamenech na světě Gemmarum et lapidum historia na světě, která vznikla v Praze, uvádí, že měl Rudolf II. tak velký bezoár, že z něj nechal zhotovit celý pohár. Vzhledem k tomu, že oblíbeným způsobem zavraždění panovníka bylo otrávení jedem, je dobré brát v potaz, také dobové uvažování. Jsou skutečně zaznamenány případy, kdy se po uštknutí jedovatým hadem a přiložení kamene bezoáru nešťastník skutečně uzdravil.

Nezbytnou součástí pražské kunstkomory byly také handštajny. Jedná se o drúzy minerálů, převážně charakteru vyvřelin, které se fasovaly do stříbrných nebo zlatých montáží. Handštajny se dále upravovaly řezbou a umožňovaly velmi zajímavé trojrozměrné kompozice s rozličnými ikonografickými náměty. Velmi časté jsou motivy horníků s vyobrazeními patřičných světců jako patronů spojených s hornictvím. Hlavní proveniencí vzniku těchto artefaktů je oblast Krušných Hor a Jáchymova. Do kunstkomory se kromě estetického přinosu dostaly také díky tomu, že jim byla připisována zázračná moc. V tomto případě je vysvětlení velmi logické, protože zpravidla se jedná o smolinec, který je radioaktivní.

Když malíř Daniel Fröschl sepisoval inventář měl k ruce dva užitečné rádce a to specialisty na exotické druhy rostlin a zvířat, kterými byli Charles de L´Écluse (Carolus Clusius) a Conrad Gessner. Jistě nebylo jednoduché vyznat se v různých druzích lvů, ptáků emu (na pražském dvoře byl dokonce dnes už vyhynulý pták dodo nebo-li dronte mauricijský jehož jediný exemplář na světě je v Národním muzeu v Praze), papoušků, krokodýlů, želv, ještěrek (ty měl císař obzvlášť v oblibě), pavouků nebo mořských ryb, ještě obtížnější musela být identifikace jednotlivých částí jako byly hlavy zvířat, čelisti nebo zuby.

Zvláštní kapitolou pak byly ulity -především nautily - v současnosti téměř vyhynulí hlavonožci se spirálovitou ulitou oddělenou přepážkami od postupného růstu mají svůj původ ve vodách Indického oceánu. Několikrát jsem měl historický nautilus v ruce a živočišná schrána je velmi křehká. Estetický dojem je ovšem úchvatný, povrch totiž hraje všemi barvami, kterému se říká tzv. irizovaný efekt. Pro představu je to jako povrch bubliny z jaru.

V kunstkomoře byly také kožešiny, asi nejzásadnější byla kožešina ze sobola, která byla velice luxusní komoditou a díky zdatným ruským dodavatelům určovala i podobu pražské módy. V rudolfínské době byl sobol symbolem urozenosti a mezi dámami odznakem blahobytu. Ke kožichům ze sobola se nosily delší rukávníky tzv. STUZELY, kde dámy nosily malinkého psíka na ohřátí, který byl speciálně vyšlechtěný pro tyto účely. Jednalo se o tzv. psíčka rukávníčka, který by se dal přirovnat k dnešní čivavě.

Podobně obtížné to bylo i s říší květin a s obrovským množstvím ořechů, semen a exotických rostlin. Jedním z nejcennějších předmětů v kunstkomoře byl seychellský ořech, tzv. coco de maldiva. Je to obří a mimořádně pevný ořech původem ze Seychell. Byl často používán na nádobách ve tvaru lodí a jako jedno z možných a velmi logických vysvětlení je, že tyto obří ořechy se nacházely mezi naplaveninami u Malediv a lidé se mylně domnívali, že se jedná o plody moře. V pražské kunstkomoře byla skvostná nádoba ze seychellského ořechu od mistra Antona Schweinbergera s názvem Triumf moře, zhotovená kolem roku 1600 v Praze. Ploché reliéfy ořechu jsou připsané skvělému řezáči Nikolausi Pfaffovi a ikonograficky znázorňují životadárnou a život udržující sílu vody.

Velmi zajímavými předměty v kunstkomoře jsou mytologické předměty, které známe z pohádek a nepřikládáme jim v dnešním světě vlastně žádný důraz. Inventář pražské kunstkomory objasnil celou řadu dosud neznámých exotik, které byly mylně uváděny jako pozůstatky bájných tvorů. Jedním z nejzajímavějších odhalených rudolfínských mýtů je roh narvala, mylně pokládaný za roh bájného jednorožce. Na jeho odhalení má podíl již zmiňovaný Anselmus Bötius de Boodt, který zaslechl zprávu o podivuhodné rybě s bodcem, kterou loví rybáři na severu a napadlo ho, že by v tom mohla být spojitost s rohem jednorožce.

Oblíbené ikonografické téma Panna Maria s jednorožcem bylo zrušeno už na Tridentském koncilu, protože se nepodařilo dokázat existenci bájného tvora. Přesto se s ním setkáme i později třeba na obraze barokního mistra El Greca, námět byl dokonce i na zbořeném staroměstském mariánském sloupu. Mořský savec narval z řádu kytovců s masivním rohem, který je ve skutečnosti zubem byl totiž vždy jedním z nejluxusnějších a nejdražších materiálů používaných ve zlatnictví.

Výskytem narvala je Severní polární moře a slavné žezlo z císařských korunovačních klenotů zhotovené v Praze Andreasem Osenbruckem mezi lety 1612 – 1615 má dřík zhotovený z rohu jednorožce, ve skutečnosti právě z rohu narvala. Pokud byste si chtěli roh narvala prohlédnout zajeďte si na moravský zámek v Bučovicích a nebo do Vídně, kde je už konečně opět vystavená kolekce korunovačních klenotů z Prahy.

V inventářích se setkáme s kostrami draků, bazilišků, s dinosauřím vejcem a mnoha dalšími exotickými předměty. Já se vždy zasměji u krásného zápisu: „jedna mumie v almaře“.

I přes veškerou snahu jsou však inventáře spíš jen hrubým náčrtem skutečnosti, není to žádná excelová tabulka, jakou bychom potřebovali a bude velmi komplikované jí vytvořit. Podle mnohých, mě nevyjímaje, je nemožný úkol znovu vytvořit obraz pražské kunstkomory. Byla by však škoda se o to alespoň nepokusit. Ale o tom až někdy příště.