Už je to tu zase. Novináři, kritici a filmové a televizní akademie bilancují filmový rok. Který film byl nejlepší? Který herec byl nejuvěřitelnější? Diváci se tetelí u televizních obrazovek a těší se na své hvězdy. Má to ale háček.
Jenže jako každý rok je v tom háček. Kromě stávky scenáristů, která dala jasně najevo, že bez nich to nejde a herci s nimi drží krok, protože pokud ne, bude jejich postava v příštím díle přejetá autem nebo dostane práci v jiném městě, kde s nimi už ale kamera nebude, je tu odvěký nešvar s výročními cenami. Nejambicióznější tituly mají premiéru před závěrem roku, takže se jim vytvoří taková cílená reklamní kampaň, že si nikdo ani nevzpomene, že v březnu měl premiéru zajímavý film. Proto tvrdil Alfred Hitchcock ve svých slavných rozhovorech s Francois Truffautem, že by se Oskary měly udělovat přinejmenším dvakrát do roka. A letos je to tady zase. Filmy Až na krev, Pokání, Soukromá válka Charlieho Wilsona, Juno, Great Debaters nebo Sweeney Todd jsou americké prosincové premiéry a přiznejme si to, kdo z nás je viděl? Skutečnost, že ještě neměli v Čechách distribuční premiéru je lichá, v Americe má většina z nich omezenou distribuci, která expanduje právě s tím, zda jim Akademie nakonec udělí cenu nebo alespoň nominaci. Filmy jako Michael Clayton, Síla srdce nebo Východní přísliby se sice v nominacích sem tam objeví, ale jsou už čtvrt roku staré a nejsou tedy už dostatečně žhavé. Nemluvě o Bournově ultimátu a ceně za režii, ruku na srdce, za třetí díl se přeci ceny nedávají, ale který film je tak brilantně audiovizuálně vymyšlený a přitom osloví jak kritika tak diváka?
Objektivní potíží je ale především struktura Akademie. Věkový průměr jde silně přes šedesát let a od toho se bude opět ceremoniál odvíjet. Udělí se klasické Oskary za zásluhy a ocení se třeba i léta přehlížení filmaři, loni tak zvítězil Martin Scorsese, třeba to letos čeká Ridleyho Scotta s Americkým gangsterem, který se letos bezesporu trefí do vkusu Akademie. Jenže my žijeme v Evropě a ta Hollywood bojkotuje. Je hezké, že tam občas někdo uspěje jako třeba při vyhlášení Zlatých glóbů Marion Cotillard za ztvárnění Edith Piaf, ale uměnímilovná Evropa na to zlaté tele Hollywoodu zvysoka kašle. Proč taky? Jenže o Evropské filmové akademii radši ani nemluvit, ta uvízla na mělčině mezi rádoby diváckou atraktivitou a typicky evropským intelektuálním snobismem. Na jednu stranu Hollywoodem opovrhuje, na druhou stranu jej věrně napodobuje.
A my také. Český lev, který nás brzy čeká je však úplně jinou otázkou. Tam o byznysu nemůže být ani řeč. Nezaostáváme však s věkovým složením, většina akademiků jsou rovněž senioři, což pravděpodobně zlikviduje například neprávem opomíjené Pusinky. Udělování cen je rok od roku trapnější a letošní návrat k jeho ,,vrcholu“, kdy se má vrátit k moderování Jaroslav Dušek svědčí o bezradnosti. Loňský rok nás zdaleka tak netíží přetlakem z toho, že by diváci filmy záměrně neviděli, ale spíš proto, že je ani vidět nechtěli, protože o nich ani nevěděli. Kampaně některých českých filmů jsou zhusta odfláknuté nejenom nedostatkem peněz, ale i tvůrčí sterilitou.
Ve světle reflektorů se tak budou jistě objevovat divácky vděčné tváře z několika loňských víceméně úspěšných titulů jakými byli Vratné lahve, Václav a Tajnosti. Řadu filmů milosrdně odvane čas a zůstanou jen proinvestované peníze a dobrý pocit pro filmaře, že to dokázali natočit i s tak skandální nepodporou od státu.
Letošní rok má být jiný. V éře utahování opasků má český film dostat jakousi injekci adrenalinu přímo do srdce, ale při pohledu na připravované projekty je to však spíš injekce k eutanasii. Rád bych se mýlil, hrozně rád.
