Neuctivý, přitroublý a laskavý komik Mel Brooks aneb Achtung, Baby!

Mel Brooks dostal za svou tvorbu Oskara za film, cenu Tony za muzikál, Grammy za hudbu a Emmy za televizi aneb:,,Donť be stupid, be a smarty, come and join the Nazi Party“. Pokud se vysloví jeho jméno, možná se Vám hned nevybaví nějaký konkrétní film, ale až dočtete zjistíte, že je Vám jeho tvorba důvěrně známá, ať už přímo nebo zprostředkovaně.

Mel Brooks se narodil jako Melvin Kaminsky ve známé čtvrti New Yorku Brooklynu 28. června 1926. Za druhé světové války sloužil v Africe v US Army jako pyrotechnik, kde likvidoval miny před tím, než prošla pěchota. Sranda to asi nebyla, ale skutečnost, že můžete kdykoliv vybuchnout Vám asi trochu pomíchá s hodnotami, jak jsme viděli třeba ve filmu Smrt čeká všude.

Mel Brooks se po návratu z války začal věnovat velmi těžké profesi a to stand-up comedy. A byl v tom tak dobrý, že si ho brzy všimla televize a on začal psát komické skeče i druhým. Dobrého bydla se držel bez přestávky po celých 20 let a v 60. letech byla jeho tvář důvěrně známá všem Američanům holdujícím televiznímu humoru. Jeho parodické skeče a postavy dodnes inspirují, vzpomeňme nedávného bohužel nepříliš povedeného Dostaňte agenta Smarta, který vychází z raného programu Mela Brookse.

Jak se však ukázalo malá obrazovka Brooksovi nestačila. Těžko říct, jestli je to jeho 165 centimetrů vysokou postavou (,,Oh, já nejsem pravej génius. Jsem skoro génius. Řekl bych, že jsem krátkej génius. Radši bych byl ale vysokej a normální, než krátkej génius.“) nebo tím, že se po nevydařeném prvním manželství oženil s filmovou hvězdou Anne Bancroft (paní Robinsonová v Absolventovi - ,,Mám krásnou a talentovanou ženu, která vám povznese ducha jenom tím, že se na vás podívá.“) a snažil se jí imponovat. Buď, jak buď jeho filmovým debutem se stal film Producenti (1968).

Možná si vybavíte jeho remake s Umou Thurman, ale jeho původní verze s Genem Wilderem a Zero Mostelem bylo něco tak neuctivého, že to řadě lidí vyrazilo dech. Neúspěšný divadelní producent Max Biyalistok financuje své divadelní propadáky tím, že spí s obstarožními bohatými paničkami. Jeho účetní Leo Bloom o průšvizích v podnikání ví a snaží se mu pomoct. Víc hlav víc ví a proto dostanou geniální nápad, že připraví tak stupidní hru, která se stane zaručeným propadákem. Vyberou od investorů spoustu peněz, které neutratí a až nastane poprask po premiéře utečou s rozdílem. Adaptují hru Jaro pro Hitlera, angažují všehoschopné herce a začnou si mnout ruce nad tím, jak to skvěle vymysleli.

Mel Brooks se v ničem nenechal omezovat. V jednu chvíli nechal balet formovat do podoby hákového kříže (film byl v Německu dlouho zakázán), Židy ve filmu ukázal jako pomatence (sám je polský Žid – už chápete, kde čerpá své vtipy Sacha Baron Cohen?), do písní zařadil neuvěřitelné rýmy -,,Don´t be stupid, be a smarty. Come and join the Nazi Party!“ a kultovní hlášku Achtung Baby použila skupina U2 jako název svého pozdějšího alba. Film byl dokončen a výsledný sestřih ukázán nezávislému producentovi, který ho financoval. Jeho odpověď byla jasná. ,,Tohle do kin nepustím.“ Mel Brooks věděl, že přestřelil, ale vzdát se nechtěl. Zavolal tedy Peteru Sellersovi, který odmítnul ve filmu původně hrát, zda by se na to alespoň nepodíval.

Sellers uspořádal opulentní večírek a o půlnoci film pustil. Lidé řvali smíchy a Sellers zavolal producentovi, že má absolutní trhák a ať laskavě odhodí předsudky a film dá do distribuce. První film a Mel Brooks dostal Oskara za nejlepší scénář, jeho kamarád Gene Wilder byl na Oskara nominovaný a snímek sklízel uznání od kolegů filmařů a novinářů po celé Americe. O mnoho let později Brooks film přepsal na muzikál a uvedl ho na Broadway. Muzikál se stal obrovským hitem a sesbíral prestižní ceny Tony. Pokud ho toužíte vidět, je v licenci uváděn v Hudebním divadle Karlín v Praze. Mel Brooks sám říká, že je jediný Žid, který díky Hitlerovi vydělal jmění a v každém svém filmu má minimálně jednu parodickou hlášku na tohoto válečného zločince.

Vraťme se ale do roku 1970, kdy Mel Brooks natočil film The Twelve Chair. Příběh je o ruském šlechtici Woodym, který pátrá v Sovětském svazu po židli, v níž je ukryt diamantový poklad. Jenže ta skončila kdesi v kolchozu. Lehká komedie se začínajícím Frankem Langellou (Frost/Nixon) příliš velkou díru do světa neudělala, ale rozhodně patří k tomu lepšímu z Brooksovy tvorby. Sám Brooks o filmu prohlásil:,,Ještě, že se ten film nepromítal v Rusku, určitě by mě tam lynčovali!“

Obrovským úspěchem se ukázal další projekt Bláznivá sedla (Blazzing Saddles) z roku 1973, který vydělal v době svého uvedení 120 milionů dolarů, tedy téměř 50x svůj rozpočet a to nepočítám tržby z prodeje do TV a půjčovného. Barevný šerif usiluje u vedení železniční společnosti, aby přes jeho městečko, kde se každý obyvatel jmenuje Johnson, vedla dráha pro slavný Pacifický expres.

Ve filmu se objevil Gene Wilder, Mel Brooks a Cleavon Little. Mel Brooks natočil totálně politicky nekorektní film plný tak neuvěřitelných hlášek a gagů, že definoval celý žánr novodobé parodie. Ve filmu je umně namíchán slovní humor s vizuálním, je plný skvělých kaskadérských výkonů a i dnes na některé scény budete jen nevěřícně zírat. Já osobně upřímně obdivuju obrovské finále filmu, kdy se strhne megalomanská bitva a herci zbourají kulisy, načež jeden z herců sedne do taxíku a řekne taxikářovi :,,Pryč z tohohle filmu!“ Velkým fanouškem této westernové parodie byl sám John Wayne. Film byl nominován na 3 Oskary – nejlepší herečku ve vedlejší roli (Madeline Kahn), střih a mimořádně povedenou titulní píseň od Mela Brookse a Johna Morrise. Mel Brooks o filmu řekl:,,V tomto filmu jsme dělali úplně pomatené věci, které zkrátka do hraného snímku nepatří.“

Dalším filmem a opět fenomenálním úspěchem se stal film Mladý Frankenstein, který je jednou z mých úplně nejoblíbenějších komedií. Mladý Frankenstein je totiž hned od začátku neuvěřitelná zábava. Film vypráví o potomkovi Victora Frankensteina, který si právem myslí o svém příbuzném, že byl šílený. Nicméně po návštěvě na jeho rodném hradu objeví tajemství oživení mrtvého těla a jako správný vědec experiment musí provést. Je nabíledni, že vše dopadne poněkud jinak než v původním klasickém horroru.

Skvělé hlášky a humor typu – ,,Cos mi přines za mozek? Mělo být na něm napsáno Normal!“, ,,Vždyť ano, akorát před ním bylo napsáno ještě AB.“. Původní pomocník šíleného Frankensteina Igor jednoduše nemá chybu a zvláště scéna příjezdu s nezapomenutelnou hláškou,,Nalevo jsou blata, napravo jsou vlkodlaci,“ právem patří do pokladnice filmového humoru. Velice vtipné je i cameo Gene Hackmana jako slepého kněze, kdy i takový drsňák dokázal, že mu ani humor není cizí. Každopádně Gene Wilder v titulní roli byl fantastický. Film vřele doporučuji!

Mel Brooks jako milovník klasických grotesek přišel s renesancí fenoménu němého filmu a v roce 1976 natočil film Němý film, v kterém řekne jediné slovo slavný francouzský mim. Film vychází z oblíbené Brooksovy premisy – neúspěšný režisér dostane geniální nápad, natočí neozvučený film a sláva bude zaručena! Je docela s podivem, ale i tentokrát to vyšlo, také díky tomu, že Mel Brooks přemluvil řadu hvězd, aby hrály sami sebe – svou ženu Anne Bancroft, Jamese Caana, Paula Newmana nebo Burta Reynoldse. Film se stal hitem a práve se zařadil mezi klasiku komediálního žánru.

O další rok později se Brooks znovu vrátil k parodii a tentokrát se s upřímným obdivem vrhnul na komplexní dílo Alfreda Hitchcocka filmem High Anxiety (1977). Od úvodních záběrů je jasné, že Brooks se vyžívá v přehrávání nejslavnějších sekvencí z mistrova díla a sám se obsazuje do role psychiatra trpícího závratěmi, který je nucen čelit pronásledování zločinné zdravotní sestry. Brooks se zaměřil především na mistrovu zálibu ve fetiších a ujetých jedincích a je vidět, že mu látka vyloženě sedla. Film si pochopitelně jako každou parodii užijete tím více, čím jste důvěrněji seznámeni s Hitchcockovým dílem. Já osobně vyznávám zejména scénu na gauči s umělými zuby, která je tak skvěle ,,over the top“, že Vám spolehlivě rozechvěje bránici. Podívejte se na typický gag Mela Brookse:-)

Den po premiéře byla od mistra Hitchcocka doručena Melu Brooksovi bedna Chateaubriand, ročník 1961. A uznejte, jen kvůli tomu to za to jistě stálo. Film byl opět komerčním hitem.

V dalším filmu se Mel Brooks podíval na paškál sandálovým velkofilmům a hollywoodským monstrprodukcím. Byl z toho parodický snímek History of the Word – Part 1 (1981). Mel Brooks ve filmu hraje řadu postav ze světových dějin a přehrává komické skeče spojené do jednoho epického celku. Bohužel, tentokrát to i přes světlé chvilky příliš nevyšlo. Ale i v tomto filmu se dá najít řada dobrých gagů, jako třeba tento.

V roce 1983 se Mel Brooks pustil do náročného úkolu a to přetočit scénu po scéně slavnou komedii Ernsta Lubitsche To Be Or Not to Be (1983). V hlavních rolích se objevil on a jeho choť Anne Bancroft. Skupina varšavských herců se za 2. války nehodlá smířit s nadvládou Adolfa Hitlera a rozhodne se angažovat v odboji. Mel Brooks film obohatil o množství gagů a přitom neztratil nic z morálního apelu původního díla. Když se však začalo hovořit o velkém úspěchu a překonání originálu, Mel Brooks všechny rázně utnul.,,Někdo se domnívá, že můj film je lepší než Lubitschův. To je ovšem hrubý omyl, já jsem ho okopíroval. On je génius.“ Videoklip k snímku je sice neuctivý, ale o to humornější. Najdete ho na you tube pod Mel Brooks To Be or Not To Be (nebo Hitler rap).

Nejdražším filmem v kariéře Mela Brookse stala parodie na Hvězdné války Spaceballs (1987), kterou vytvořil na zakázku. Poprvé ve filmu pracuje se speciálními efekty a osvojí si všechny postupy, aby dosáhl kvalitního výsledku. Právě to z Brouse dělá skvělého filmaře, protože jako jeden z mála režisérů parodií má technické znalosti na takové úrovni, že je schopen natočit jak původní žánr, tak jeho parodii a věřte, že dělat humor není žádná legrace.

Obyvatelé planety Spaceballs si zaneřádili ovzduší, takže chtějí-li přežít musí vysát atmosféru sousední mírumilovné planety Druidie. Ve filmu se objeví kromě Mela Brookse, Rick Moranis, John Candy nebo Bill Pulman. Širokoúhlý spektákl s obrovským rozpočtem parodoval zejména Hvězdné války, Vetřelce a E. T. – mimozemšťana. Brooks psal scénář půl roku a pak ho poslal Lucasovi k přečtení s tím, že si myslel, že ho nejspíš urazí. Lucas se ale upřímně zasmál a ve své společnosti ILM dokonce vyráběl zvláštní efekty. Dnes snímek patří k vrcholům žánru sci-fi komedie.

Znáte to, když dosáhnete všeho, čeho jste mohli, tak dostanete občas touhu říct něco o tom, jak funguje svět. Stalo se to všem velkým komikům a nejinak tomu bylo i u Mela Brookse. Problém je v tom, že v jeho případě to ne úplně vyšlo. Miliardář se díky sázce ocitne na ulici a poznává, jak to ve skutečnosti na světě chodí. Snímek sice evidentně inspirovaný tvorbou Charlese Chaplina diváky vůbec neoslovil a Mel Brooks se rychle vrátil tam, kde mu to sluší nejvíc.

Parodie na filmy s Robinem Hoodem Bláznivý příběh Robina Hooda (Robin Hood: Men in Tights, 1993) má blíže než ke Kevinu Costnerovi k Errolu Flynnovi, ale už od úvodních záběrů Brooks přichází s další porcí dada humoru – slepec si čte Playboy pro nevidomé, herci naráží do kamery, komparsisti stávkují, dojde na obřízku i na pás cudnosti a podobné vylomeniny, které ocení široké publikum. Je pravda, že oproti novým kolegům v parodickém žánru působí humor Mela Brookse jako z jiných časů, ale řada gagů za to vážně stojí.

Poslední režií Mela Brookse je tak parodie na Drákulu s názvem Drákuloviny (Dracula: Dead and Loving It, 1995), která ve stylizaci důsledně paroduje verzi Francise Forda Coppoly. Vzhledem k tomu, že ve filmu se objeví takoví herci jako Leslie Nielsen, Peter MacNiccol nebo pochopitelně sám režisér jako Van Helsing je naprosto jasné, co od filmu čekat.

Jestliže někdo dělá celý život humor a úspěšně, svědčí to také o tom, že je schopen aktuálně reagovat na svět okolo sebe. Mel Brooks to dokázal nejen v parodii, ale i v tom, že své filmy má skutečně mistrovsky natočené – gagy mají timing, herci dělají neuvěřitelné věci a vše má i po letech švih a spád. Jestli Brooks provokuje strážce dobrých mravů a morálky je to jenom a jenom jejich problém, protože u málokterého dramatického autora naleznete takové množství koncentrovaného dobra.