V oblíbených průvodcích filmovou historií se dnes zaměřím na nejslavnější filmové adaptace divadelních her Williama Shakespeara.
Je docela zajímavé sledovat, že řada divadelních her, která skvěle působí na jevišti byla i v rukách schopných tvůrců častou uměleckou prohrou. O to více je zajímavá skutečnost, že právě v tomto, dalo by se říci až subžánru filmové tvorby, uspěli převážně filmaři aktivně činní na prknech, která znamenají svět. Předpokládám, že hry jsou natolik známé, že Vás nebudeme nudit přepisováním jejich děje a upozorním pouze na rozdíly mezi hrou a filmem.
Legendární herecký bard Laurence Olivier debutoval jako režisér fantastickým filmem Jindřich V.(The Chronicle History of King Henry the Fift with His Battell Fought at Agincourt in France) z roku 1944. Řada filmových historiků dokonce považuje tento film za vůbec nejlepší filmové dílo Laurence Oliviera. Režie je na svou dobu nesmírně invenční a v pozdějších adaptacích divadelních her nalezneme četné citace. Film začíná a končí na divadelním jevišti. Úvodní záběry byly natáčeny v legendárním divadle Globe. S přibývajícími minutami se však film dostane jak do ateliérových kulis, tak do exteriérů. Olivier dostává do některých scén neuvěřitelnou dynamiku, slavná bitevní scéna u Agincourtu (1419) obsahuje řadu fantastických nesmírně složitě koncipovaných záběrů a jeho ztvárnění titulní role lze stěží něco vytknout. Film byl čtyřikrát nominován na Oskara a Olivier obdržel zvláštního Oskara za mimořádný výkon jako herec, scenárista a režisér v jedné osobě.
Génius filmového plátna Orson Welles natočil svou verzi Shakespearova Othella (The Tragedy of Othello: The Moor of Venice) v roce 1952. Neodpustím si nesmírně půvabnou historku, kterou vyprávěl Jack Cardiff ve skvělém dokumentu Kameraman: Život a dílo Jacka Cardiffa (2010), který byl letos k vidění na MFF v Karlových Varech. Cardiff natáčel s Orsonem Wellesem studiový snímek The Black Rose. Welles, kterého všichni brali pochopitelně jako velkou hvězdu si umanul, že jeho kostým musí mít podšívku z hranostaje. Producenti na naléhání hvězdy nakonec ustoupili, přestože si o tom pochopitelně mysleli svoje. Welles, jehož dalším projektem byla právě mezinárodní koprodukce Othello, pro přesnost zaangažované země byly USA, Velké Británie, Francie a Maroka, která i přes to neoplývala příliš štědrým rozpočtem, tak využil kostým z předchozího filmu, který pouze obrátil naruby a jenž by si jinak v žádném případě nemohl dovolit!
I přesto se Othello natáčel téměř 3 roky a Welles bral role i v průměrných filmech, aby mohl honoráře použít na dofinancování tohoto snímku, který zároveň produkoval. Výsledek předčil všechna očekávání. I když má film se Shakespearem společnou jen kostru je naprosto svébytným filmovým dílem. Welles využívá černobílý materiál jako geniální prostředek pro vášnivou milostnou tragédii mezi černým Othellem a bílou Desdemonou. Film získal Velkou cenu na MFF v Cannes a právem patří do světového fondu kinematografie.
Pokud má mít Hollywood nějakého zástupce v tomto průvodci, pak v jedině skvělém filmu legendárního režiséra Josepha L. Mankiewicze a jeho spektáklu Julius Caesar z roku 1953 od společnosti MGM. Film líčící stejně jako Shakespearova hra vzestup a pád římského imperátora je zajímavý právě tím, že není historickou rekonstrukcí a zaujme především brilantním hereckým výkonem Marlona Branda v roli Marka Antonia, jehož monolog na císařově pohřbu Vám navodí husí kůži (pozn. autora – zkuste youtube). Právě Brandova kreace umožnila tomuto geniálnímu herci vystoupit ze škatulky mladého rebela a byl za ní po právu vyznamenán nominací na Oskara. Samotný film byl kromě toho nominován ještě v kategoriích nejlepší film, hudba (skvělého Miklosze Rózsy) a kamera. Oskara film získal ,,pouze“ za nejlepší černobílou výpravu.
Se Shakespearem se také brilantně vypořádal skvělý sovětský režisér Grigorij Kozincev (ještě také vydařený Král Lear) ve slavném filmu Hamlet (Gamlet) z roku 1964, který využil pro scénář filmu překlad Borise Pasternaka. Sovětská verze Hamleta představuje Hamleta jako nerozhodného hrdinu toužícího pomstít smrt svého otce, který za sebou zanechává jen smrt a utrpení. Hlavní roli ztvárnil mezinárodně uznávaný sovětský herec Innokenti Smoktunovsky.
Zapomeňte na Leonarda Di Capria a Romea a Julii, toho v tomto průvodci rozhodně nenaleznete, i když nic proti Luhrmannově verzi. Nejlepší filmovou Julií je totiž bezesporu argentinská herečka Olivia Hussey (titulní foto k článku) ve veleúspěšné adaptaci Franca Zeffireliho z roku 1968 v produkci Dina De Laurentiise, která se stala celosvětovým megahitem. V době natáčení filmu jí bylo 15 let. A upřímně, tento film je zároveň jedním z nejlepších romantických filmů, který byl kdy promítán ve ztemnělých kinosálech. Povšimněte si neuvěřitelné podoby Romea s dnešní mladou hvězdou Zacem Efronem, inu líbí se pořád stejné typy.
Invenční filmař Kenneth Branagh se jednou nechal slyšet, že by velice rád natočil všechny Shakespearovy hry. Ambicí dost, rozumu prost, řeklo by se a nebo cesta do pekla je dlážděná dobrými skutky. Na Branagha sedí spíš to druhé a i když dnes se vrhl na comicsového Thora pro gigant Marvel, tak diváky si poprvé získal v mistrovské adaptaci Jindřich V. z roku 1989, na které získal pověst zázračného dítěte. V době uvedení bylo totiž tomu cucákovi pouhých 29 let a tímto skvělým filmem debutoval jako režisér.
Branagh se nedrží věrně ani Shakespeara ani slavného filmu Laurence Oliviera, který jsme zmiňovali na začátku tohoto textu. Branagh interpretuje svého hrdinu jako člověka zmítaného pochybnostmi, který trpí pocitem osamělosti. Film je přelomový především v tom, jak Branagh skvěle míchá klasickou hru s moderním pojetím a přitom umně pracuje s diváckými emocemi. Právě úspěch tohoto mimořádného filmu se mu ovšem u pozdějších adaptací už nikdy nepodařilo zopakovat.
