Po nejslavnějších mrchách si připomeňme nejslavnější parchanty filmového plátna.
Chtěl bych Vám čtenářům tohoto blogu poděkovat za skutečně mimořádnou odezvu mého posledního článku a proto jsem se rozhodl pokračovat v našem drobném módním gender souboji největších filmových poklesků obou pohlaví.
Parchanti filmového plátna, stejně jako mrchy, nemusí být jen vypočítavé bezcharakterní postavy. Někdy je jejich jednání způsobeno vlastní hloupostí, omezeným rozhledem nebo potlačováním skutečných citů. Když však dají průchod svým nejhorším pudům a způsobí tragédii dostává se většinou ke slovu svědomí. To je případ i kočovného siláka Zampana ve skvělém podání Anthony Quinna v klasickém snímku Federica Felliniho Silnice (La Strada, 1954). Potulný artista Zampano (Anthony Quinn) si koupí mladou dívku Gelsominu (Giulietta Masina) od její rodiny, aby se mu starala o teplé jídlo a pomáhala mu při vystoupeních. Gelsomina je čistá duše, která rozumu příliš nepobrala. Vztah se Zampanem je plný konfliktů, krutosti a nedorozumění. Když si uvědomí, jaké city k dívce chová je už ale pozdě. Silnice vydělala celosvětově obrovské jmění a Quinn z toho neměl skoro nic, protože na poslední chvíli mu jeho agent, který filmu příliš nevěřil, změnil honorář z procentuelního na fixní. Připravil ho tak o pěkných pár milionů dolarů.
Jedním z nejvíce zapamatovatelných parchantů filmového plátna byl Robert Mitchum. Tento brilantní herec zazářil v řadě slavných filmů, ale jeho herecký výkon ve skvělém filmu Noc lovce (Night of the Hunter, 1955) se dá bez nadsázky označit slovem nezapomenutelný. Je hospodářská krize a lupič Ben Harper (Peter Graves) je s ukradeným lupem na zahradě svého domu, kde se před svým zastřelením policií stihne podělit s dětmi o to, kam schoval peníze. O pár let později se potulný reverend Harry Powell (Robert Mitchum) dostane do vězení k muži, který ví sebemenší detaily o Harperově loupeži i o tom, že peníze jsou pořád někde v jeho domě. Po propuštění z vězení se reverend vetře do přízně Harperovy vdovy a vezme si jí za ženu. Jeho okolí nemá nejmenší ponětí o tom, co je zač. Pouze děti tuší, že jejich nový tatínek rozhodně není ten, za koho se vydává.
Jediná režijní práce slavného filmového a především divadelního herce Charlese Laughtona je skvělou ukázkou zajímavého hereckého filmu. Robert Mitchum ztvárňující Harryho Powella má na svých prstech vytetovaná dvě slova – láska (love) a nenávist (hate). S přibývajícími minutami bude divákům i v zadních řadách jasné, jak to je. Jeho monology, kdy mezi sebou nechává bojovat semknuté ruce Vás utvrdí v tom, že s ním skutečně není něco v pořádku. Film se stal ve své době komerčním a kritickým neúspěchem, zatímco dnes se řadí mezi legendární díla.
Nejlepším přítelem malého chlapce je jeho matka. Nejen modří, ale většina z vás už ví, že dalším parchantem, který se ocitnul pod paškálem je Norman Bates z nesmrtelné klasiky Alfreda Hitchcocka Psycho (1960).
Marion Crane (Janet Leigh) prchá s ukradenými penězi. V noci se ubytuje v osamělém motelu, kde se jí na první pohled docela zamlouvá sympatický syn majitelky Norman Bates (Anthony Perkins). O chvíli později je zavražděna ve sprše. Po jejích stopách se vydává její sestra (Vera Miles). Na konci příběhu zjistíme, že Norman Bates je narušený psychopat, který vycpal svou matku s jejím milencem a pak se za ní převlékal a vraždil.
Snímek, který proslavila geniální kampaň, nevšední zpracování a nezapomenutelná hudba Bernarda Hermana by však nemohl být klasikou, kdyby hlavního psychopata nehrál Anthony Perkins. Ostatně o tom se přesvědčil i Gus Van Sant, když nevhodně obsadil svůj remake z roku 1998. Pro Perkinse se role narušeného mladíka stala osudovou a i přes několik dalších zajímavých úspěchů i jeho prokletím.
Nejoblíbenějším parchantem pro mnohé diváky však určitě je a bude Jack Nicholson. Jestliže jsme u nejslavnějších mrch citovali sestru Ratchedovou v Přeletu nad kukaččím hnízdem, tak svého nejslavnějšího parchanta si Nicholson zahrál v Kubrickově (ne)věrné adaptaci Stephena Kinga Osvícení (The Shinning, 1980). Spisovatel Jack Torrance (Jack Nicholson) má tak trochu problémy s alkoholem a jeho manželka toho má dost. Protože nemají peněz nazbyt, rozhodne se Jack přijmout místo zimního správce hotelu Overlock. Je to zvláštní místo a poslední zimní správce zešílel a svou rodinu vyvraždil sekerou. Malý Danny a Jackova žena během zimy zjistí, že hotel žije vlastním životem a podmaňuje si jejich tatínka, který bere do ruky sekeru, aby si zajistil místo na skvělých party v místním hotelu.
,,Here, is Johny!“, řve s pomyslným šklebem Jack Nicholson a diváci se schovávají pod kinosedačky hrůzou. Dalšími nezapomenutelnými parchanty Jacka Nicholsona je kromě Čarodějek z Eastwicku, kde hrál ďábla a toho sem tahat nebudeme i Will Randall alias vlkodlak ve filmu Vlk.
Ovšem definici parchanta, který si podmanil kinosály a vstoupil do paměti celosvětového publika je jeho další spisovatel Melvin Udall ve výborném filmu Lepší už to nebude (As Good As It Gets, 1997). Melvin Udall (Jack Nicholson) je opravdový neurotik - potřebuje tu správnou servírku (Helen Hunt), věci tam kde mají být a navíc ho pěkně rozčilují psi. Je zvyklý na staré pořádky a dal by se vystihnout slovem prudič. Když z práce vyhodí jeho oblíbenou servírku zhroutí se mu celý svět. A to ještě neví, že se do ní zamiloval. A aby toho nebylo málo, homosexuály, které přímo nesnáší se scházejí v sousedově bytě. Když ale jeho homosexuálního souseda (Gregg Kinnear) ošklivě zmlátí a okradou, musí se postarat o jeho psa Virgilla. Něco se tu musí změnit. Hlavně ten příšerný parchant, který diváky od začátku skvěle baví.
Jestliže se někdo jmenuje Frank je to ve filmu vždy spíš nějaký ňouma nebo kamarád hlavního hrdiny. Pokud se však někdo jmenuje Frank Booth je to asi ten nejděsivější parchant, který se kdy objevil na filmovém plátně. Ve filmu Modrý samet (Blue Velvet, 1986) ho hrál neuvěřitelným způsobem Dennis Hopper.
Student Jeffrey Beaumont (Kyle McLachlan) se vrací do městečka Lumberton, aby mohl pomáhat otci v obchodě. Při procházce najde v trávě uříznuté lidské ucho a jde ho proto odevzdat na policii. Od dcery policisty Sandy (Laura Dern) se dozvídá další podrobnosti o případu a dozví se o barové zpěvačce Dorothy (Isabela Roselini). Zpěvačka ho fascinuje a tak se jí vloupe do bytu, kde sleduje ze skříně její brutální znásilnění. Později se dozví, že je žena i její dítě v rukou psychopatického vraha Franka (Dennis Hopper).
Psychologický thriller Modrý samet patří mezi nejkultovnější záležitosti osmdesátých let. Film má strhující atmosféru a oplývá perverzními surrealistickými nápady, které jsou povětšinou okořeněny hodně černým humorem. David Lynch zde poprvé šokoval Ameriku, když se jí podíval pod načančané předměstské domky takovým způsobem, že mnohým zaskočilo v krku. Hopper je vůbec specialistou na vyšinuté psychopaty a opravdové parchanty a je velmi často obsazován do mamutích hollywoodských produkcí. I když ve skutečnosti prošňupal a propil celá sedmdesátá léta, která si nepamatuje, především díky výdělku kultovního filmu Bezstarostná jízda (Easy Rider, 1968) patří k dnes velmi respektovaným fotografům a výrazným tvářím americké popkultury.
Dalším ikonickým parchantem, který se navíc již za pár měsíců vrátí na plátna kin je Gordon Gekko ze skvělého filmu Olivera Stonea Wall Street v oskarovém podání Michaela Douglase. Bud Fox (Charlie Sheen) se stane makléřem na Wall Streetu. Splácí půjčku za vzdělání, žije sledováním indexů a vše věnuje tomu, že jednou udělá velkou ránu. V tom by mu mohl pomoci Gordon Gekko (Michael Douglas) liška podšitá, obchodník všemi mastmi mazaný a tvář titulních stran všech hospodářských magazínů v zemi. Jenže i Gekko je člověk a matka ho jednou porodila a tak na jeho narozeniny se neodbytný Bud vetře do jeho kanceláře a zkusí štěstí. Zneužije důvěrnou informaci a vydělá Gekkovi slušné peníze. Gekko mu na oplátku ukáže ,,velký svět“ – luxusní prostitutky, nejdražší restaurace, členství v prestižních klubech, ale hlavně svět peněz. Jenže příliš brzy se provalí, že Bud informaci získal náhodou a Gekko mu dá poslední šanci. Zjistit nelegálně informace od jednoho britského obchodníka. Bud se osvědčí, ale to je teprve začátek. Hamižnost je sice dobrá, ale FBI není o moc horší.
Strhující film Wall Street zraje jako víno a díky hospodářské krizi je mrazivě aktuální. I když to zní dnes neuvěřitelně pak Michael Douglas až do této role nepatřil k nijak výrazným hereckým osobnostem. Za fešáka sice platil, ale o jeho schopnostech kritici s úspěchem pochybovali. Po oskarové noci se stal respektovaným hercem, ale dodnes kolují fámy, že svou roli ve Wall Street nemusel až tak hrát, protože jeho pověst finančního žraloka a nashromážděný majetek hovoří za vše.
Mezi nejlepší herce své generace vstoupil Edward Norton již svým prvním filmem Prvotní strach (Primal Fear, 1996), kde hrál velmi zajímavou postavu. Chicagský arcibiskup Rushman je ve své rezidenci brutálně zavražděn. Policie na místě vystraší mladého muže Aarona (Edward Norton), který se dá na útěk. Sdělovací prostředky ukazují tuto šílenou honičku v televizi na kterou se dívá zkušený právník Martin Vail (Richard Gere). Rozhodne se mladíka obhajovat, netuší však, že celá věc je mnohem složitější než se zdá a on se stane poprvé obětním beránkem docela slušného psychopata. Velmi zajímavý a kvalitní thriller povyšuje Edward Norton svým výkonem vysoko do hladiny nadprůměrných podívaných. Ještě než byl film hotový věděli všichni významní režiséři, že Gregory Hoblit objevil obrovský talent a když se podíváme na Nortonovu následující filmografii je zřejmé, že šuškanda se řítila jako lavina. Ještě ten rok točil s Milošem Formanem a o rok později měl premiéru film Woodyho Allena.
Symbolem slova parchant na filmovém plátně je však již dobrá dvě desetiletí Anthony Hopkins. Jeho ikonickou postavu Hanibala Lectera netřeba představovat, ale extraligou mezi největšími parchanty je i Ted Beaumont z filmu Okamžik zlomu (Fracture, 2007). Státní prokurátor Willy Beachum (Ryan Gosling) má na první pohled jasně uzavřený případ. Letecký inženýr Ted Beaumont (Anthony Hopkins) střelil do obličeje svou ženu, na místě činu je pistole, obžalovaného zatkli hned po spáchání činu a navíc se doznal. Jenže…Hopkins někdy budí dojem, že ve filmu pouze existuje a tím neuvěřitelně prudí filmovou kritiku, která by od něj čekala mnohem expresivnější herectví. Jenže u takové osobnosti jako je Hopkins párkrát stačí jen přimhouřit oko nebo zacvakat zuby a divák má nahnáno.
Je docela možné, že máte nějaký svůj vlastní tip na nejslavnějšího parchanta filmového plátna a můžeme se pod tímto článkem vrhnout na diskusi, která se u nejslavnějších mrch ubírala velmi zajímavým směrem.
