V pátek jsem rozhovor nakonec nenatočil, ale pan režisér mi přislíbil další setkání. Měl jsem se spojit s jeho asistentkou. Bylo pondělí ráno a já zvedl telefon a nekompromisně jsem stiskl zelené tlačítko hovoru.
Řezáčová_Menzel_Huba
Asistentka pana režiséra mi nabídla termín středečního raného odpoledne. Samozřejmě jsem termín přijal, ačkoli hned po ukončení hovoru mi došlo, že mám ve středu projekci Markety Lazarové v Hostivaři. Věděl jsem, že mě čeká perná středa, ale na druhou stranu, kdo se bojí nesmí do lesa.
Ve středu jsem po obligátních schůzkách věnovaných přípravě celovečerního filmu Bardi, který připravujeme k natáčení v listopadu, odjížděl směr mé milované Hradčany, kde jsme si dali dostaveníčko s panem režisérem. Stylově jsem po cestě poslouchal nové písně od Václava Neckáře (zvláště „Na Rafandě“ je dokonalá!), když v metru na Staroměstské zazvoní mobil asistentky pana režiséra. Polilo mě horko. Měl jsem ten den připravený na minuty, takže jakékoli zdržení by ten den mohlo skončit nepříjemně.
„Domluvený podnik je dnes zavřený, jděte do jiné restaurace, je odtamtud tři minuty pěšky.“ Oddechl jsem si. Adresu jsem okamžitě zapomněl, ale něco mi říkalo, že vím přesně, kde to je.
A taky, že ano. Vešel jsem dovnitř a uvědomil si, že kdyby se rozhovor uskutečnil na smluveném místě, tak absolutně nevím, kde bych to hledal.
Pan režisér seděl obklopen dvěmi nádhernými blonďatými redaktorkami, které se, slovy milé kolegyně herečky Sabiny Králové, vypěknily. Začal jsem přemýšlet, jak to sakra dělá. Se mnou dělají rozhovory vždycky starý fousatý chlapi.
„Jste tu strašně brzo,“ pronese Mistr mírně podrážděně.
,,Počkám,“ odpovídám a začínám zjišťovat přístup k wifi, abych pokračoval v preprodukci. Sotva vybalím počítač, připojím všechny kabely, připravím diktafon a notes s otázkami, už vedle mě usedá pan režisér Menzel.
„Máte připravené otázky?“
,,Samozřejmě.“ V duchu vzpomínám na svého drahého profesora Jiřího Kropáčka, který jednou přišel při zkoušce z italské renesance před mých šedesát spolužáků a nechal mě všechny předběhnout se slovy:“Kolegové, nejprve půjde pan Slanina, potkal jsem ho před domem a řekl mi, že je připraven, takže první půjde on.“ V ten moment se moje spolužačky rozbrečely a já šel dovnitř. Je dobré být skaut a držet se základního hesla: BUĎ PŘIPRAVEN!
No nic. Pan režisér mi následně sdělil, že pokud mám napsané otázky, ať mu je pošlu mailem, že na ně odpoví. Přikývl jsem a okamžitě mi došlo, že je mám napsané rukou, takže je budu muset přepsat. Na druhou stranu jsem se uklidnil tím, že pak nebudu muset přepisovat odpovědi z nahrávky, takže mi vlastně ušetří polovinu práce. Vypili jsme společně donesené nápoje, rozloučili se a během následujících 24 hodin jsme dali dohromady tento rozhovor. Upozorňuji, že rozhovor je primárně pro náš magazín pro filmaře a filmové fanoušky, takže se týká pouze a jenom filmařiny. Směle tedy na něj.
ROZHOVOR S JIŘÍM MENZELEM aneb Naši filmoví kritici filmu asi víc rozumí a víc o něm vědí, než já.
1) Pane režisére, výčet Vašich úspěchů je skutečně obdivuhodný. Oskar za nejlepší zahraniční film za Ostře sledované vlaky, Zlatý medvěd v Berlíně za Skřivánky na niti, cena FIPRESCI také v Berlíně za Obsluhoval jsem anglického krále. Sbírat nejvyšší vavříny po celém světě po tak dlouhou dobu je pro českého filmaře naprosto ojedinělé. V čem si myslíte, že to je, že mezinárodní festivaly na úrovni Cannes, Berlína nebo Benátek naprosto přehlíží české filmy? V Cannes byl v oficiální soutěži naposledy snímek Petrolejové lampy, a to je už 41 let.[1]
Jiří Menzel: Na to by měli odpovědět filmoví uměnovědci a kritici. Ti sledují filmovou tvorbu u nás i v zahraničí pečlivěji, než bych toho byl schopen já.
2) Donšajni měli světovou premiéru v Kanadě na MFF v Torontu a podle mých informací tam sklidili velké ovace. Po přečtení českých recenzí má člověk pocit naprosté marnosti. Dáte ještě na české kritiky? Jestli se nepletu, tak kritici a novináři nemilosrdně sestřelili Skřivánky na niti, Vesničku i Anglického krále a čas dal za pravdu jednoznačně Vám.
Jiří Menzel: Naši filmoví kritici filmu asi víc rozumí a víc o něm vědí, než já.
3) Ostře sledované vlaky jsou mistrovské dílo. Mezi nejlepší světové tituly je vybral prestižní magazín TIME a Evropská komise snímek zařadila jako jediného českého zástupce na seznam nejlepších evropských filmů. Kdybyste měl nominovat dalších pět českých filmů do tohoto seznamu, které by to byly?
Jiří Menzel: Je těžké jmenovat pouze pět filmů. Natočil jsem jich víc.
Ale teď vážně:
Mezi nejlepší evropské filmy patří určitě Formanův film Hoří má panenko, Vláčilova Marketa Lazarová, Vávrova Romance pro křídlovku, Passerovo Intimní osvětlení a já bych tam ještě soukromě přidal Hostinec u kamenného stolu, první a zároveň poslední film Josefa Grusse.
intimní osvetlení
4) Český film se v posledních pár letech objektivně diferencoval jako za první republiky. Jedna skupina točí za slušné peníze zahraniční zakázky a druhá doslova na koleně udržuje národní kinematografii. Někdy však dobré úmysly zabije naprostá neznalost řemesla. Je chyba ve vzdělávacím systému, nesoudnosti tvůrců nebo v nedostatku peněz?
Jiří Menzel: I tuhle odpověď bych přenechal povolanějším.
5) Jaký je Váš inspirační zdroj a zdroj energie obecně k Vaší další práci?
Jiří Menzel: O tom nepřemýšlím. Je to moje povolání a snažím se, abych nedělal něco zbytečného.
6) Četl jsem s Vámi velký rozhovor v magazínu Dnes a vidím tam Vaši společnou fotografii s Alfredem Hitchcockem. Prozraďte našim čtenářům něco z tohoto setkání. To musel být zážitek na celý život!
Jiří Menzel: Cítil jsem se hloupě, protože on mluvil o mém filmu (hezky), dobře ho znal a popisoval, co ho zaujalo, zatím co já jsem mohl z jeho filmů vidět jenom Rebecu. A to hezky dávno ještě před školou díky projekcím v Kinu Mladých. Ve filmové škole nás učili o Ejzenštejnovi, Pudovkinovi, ale o Hitchcockovi nic. Nicméně velký Alfred mluvil se mnou jako s kolegou.
rebeka
7) Jako filmový režisér zcela jistě obdivujete i práci kolegů. Který film považujete za mistrovské dílo z hlediska filmové režie?
Jiří Menzel: Je to asi Občan Kane. Ale asi neexistuje něco takového jako je dokonalý film. U každého slavného díla může jeho tvůrce vidět spoustu chyb a nedokonalostí. Ostatní, kteří ten film nemůžou vidět tak dokonale, jsou k těm nedostatkům slepí.
Děkuji za odpovědi, jsem moc rád, že jsem Vás poznal a doufám, že jsme se neviděli naposledy.
Ondra Slanina
[1] Neskromně připomínám, že v roce 1994 dostal Čonkin v Benátkách Zlatou medaili Prezidenta Italského Senátu, a na berlínském festivalu v roce 2007 Cenu filmových kritiků FIPRESCI
